Jak v nebi, tak i na zemi

Gaara mlčky zkrze mraky hleděl na svět pod sebou. Už to byla nějaká chvíle co umřel. Stejně jako všechny ostatní ho vpustil do nebeského království ten scvrklý stařík se svatozáří zlatou branou.
Zrovna pozoroval bitvu Akatsuki s Konožskými ninji. Šmírovat živé byla snad jediná činnost, které se tu šlo věnovat. A jeho už teď sra*a. Ale co se dalo dělat …

- - -

Po chvíli se ozvalo od zlaté brány zaskřípění a ta se rozevřela. Dovnitř vešel mladík se zrzavými vlasy, vypadal, jako vyřezaný ze dřeva. V hrudi měl zaraženou čepel meče. Gaara v něm rozeznal jednoho z těch zmetků, kteří ho unesli.
„Co tak blbě čumíš?“ vyprskl vztekle Sasori.
„Jak jinak mám asi čumět, když jsi mě zabil?“ zavrčel Gaara.
„Hele, co bylo bylo. Teď už je to stejně jedno.“ navrhl o něco klidněji Sasori.
„Co nám zbejvá?“ povzdechl si Gaara.
„Co se tu dá dělat? Jsou tu nějaký loutkový divadla?“ prohodil dychtivě Sasori a dřepl si na obláček vedle Gaary.
„Hmm? O tom nic nevim. Zeptej se těch tlustejch andělíčků, co tu všude kolem poletujou.“ posteskl si Gaara.

Brána znovu zavrzala.
„Sasori! Ráda tě zase vidím!“ vypískla malá babička, která právě bránou vešla. Pak se obrátila na Gaaru. „Kazekage, vrátila jsem vám život. Máte jít zpátky a slézt zase mezi živé.“
„Cože?!?“ zaúpěl Gaara. „Ty schody byly snad nekonečný. Ani nevim, jak dlouho mi trvalo je vyšlapat. S tímhle krámem na zádech!“ Naštvaně klepl do tykve a zvedl se. Pak se odšoural k bráně a zavřel jí za sebou.
„Sasori! To se ani se svou babičkou nepozdravíš?“ šťouchla Chiyo do loutkaře.
„Vodlez ty stará škeble. Nejsem žádnej malej spratek s mlíkem na bradě. Navíc si to byla ty a ta růžová dě*ka, kdo mě zabil.“ zasyčel a nakopl Chiyo do „velkého hýžďového svalu.“

Ta se s nadávkami na dnešní mládež se supěním odkulhala dál od něj.
„Starý báby by se měli střílet už za mlada.“ zavrčel.
„Jak se dnes máme?“ zaševelil vedle Sasoriho ucha tlustý andílek.
Sasori zbystřil.
„Výborně. Pojď blíž … ty křídla jsou pravý nebo umělý?“ dychtivě nastavil andílkovi ruku.
„Ano ty jsou pra- POMÓÓÓÓC!!!!! NÉ! NEUBLIŽUJ MI PROSÍM!!!"

- - -

„Áááá. Já se nudííím.“ zashkuhral Sasori. Na zemi před ním se válelo už šest loutek s podobou andělíčků.
„Hm? Tak tady jsi.“ ozval se vedle něj nerudný hlas.
„Kakuzu? Tak tebe taky dostali?“ napřímil se se zájmem Sasori.
„Jo.“ odvětil úsečně Kakuzu. „Co je to? Odpad?“ Kopl do jedné loutky.
„To jsem vyrobil z těch malejch blbečků, co tu furt poletujou.“
Kakuzu zpozorněl.
„To by se určitě dalo střelit.“ prohodil chamtivě a začal si loutky prohlížet. Přejížděl povrch, považoval v dlani a odhadoval hodnotu.
„Tady nejsou prachy nic. Kromě šmírování živejch se tu nic dělat nedá.“ zaskřípěl Sasori. „Sakra, nemáš olej? Potřebuju promazat.“
„Cože?!?“ zaječel vyděšeně Kakuzu. „Já myslel že jsme v nebi! Ne v pekle!“ rychle se rozběhl k bráně a začal se na ni dobývat. „Pusťte mě! Já chci ven! Pomóc!“
„Jo, ještě že mě hrábnout nemůže.“ poklepal si Sasori klouby na dutou hlavu.

- - -

„A co, jakto že tu s tebou není ten frajírek s kosou?“ táhle zavrzal Sasori.
„Hidan? Ten se sem naštěstí nikdy nedostane. Je nesmrtelnej. Ještě ten by nám tu chyběl.“ zasmrkal Kakuzu. Po pár pokusech o útěk ho zašněrovali do svěrací kazajky a teď byl opřen vedle Sasoriho.
„Hele, já už ten skřípot nemůžu poslouchat. Šáhni mi do zadní kapsy, měl bych tam mýt nějakou průmyslovou vazelínu na ocel. Snad to bude stačit.“
„He? Seš normální? To ti mám jako šmakat na pr*el?“ ošil se Sasori.
„Tak aspoň drž hubu … to se fakt nedá poslouchat.“ opáčil Kakuzu.
Sasori nakonec použitím loutek andělíčků vytáhnul drobnou pikslu a hned si začal promazávat ústní panty.
Zlatá brána znovu cvakla a dovnitř pomalu vešel Orochimaru. Neustále se třásl, vrtěl a občas se zničehonic chytil za krk, uskočil nebo se svalil na zem a začal ječet a svíjet se.

Sasori i Kakuzu na něj vyjeveně civěli, stejně jako všichni v okolí.
„Ty v**e, vypadá ještě zfetovanější, než když jsem ho viděl na posledy. Z čeho to asi má?“ prohodil Kakuzu.
„Třeba to trošku přehnal s houbičkama. Tipoval bych to na lysohlávky.“ prohlásil se světáckým výrazem Sasori.
„Podle mě se spíš zase nacpal práškama. A určitě to zase zapíjel nějakou tou svojí dobrůtkou.“ zapochyboval Kakuzu.
Sasori mu musel dát za pravdu. Oba sledovali, jak se Orochimaru vzpamatoval, zvedl se, utřel si uslintanou pusu a zamířil k nim.
„Zdar lidi můžu k vám?“ zasyčel a posadil se vedle Kakuza.
„A jo. Cos to tady prosimtě dělal?“ zeptal se s podezřívavým pohledem Sasori.
„Ten zm*d Itachi mě chytil do věčnýho genju-“ syčel Orochomaru, když se najednou chytil za břicho a přpadl na zem. Zase se začal třást a svíjet.
Sasori s Kakuzem si napůl soucitně, napůl nechápavě prohodili pohledy a pokrčili rameny.

To se už ale brána zase otevřela. Ozvalo se hlasitě „TŘÍSK“ a „plác.“ To Itachi s černými brýlemi a bílou holí narazil hlavou do křídla otevřené brány.
„Tudy ne pane, musíte sem.“ přiskočil mu napomoc stařík a zvedl ho na nohy, pak ho nasměroval směrem k hloučku tří nukkeninů. „To jsou asi vaši přátelé.“
Itachi se odbelhal za zvukem Orochimarova vřískání a šátral před sebou holí.
„Auuu! Seš slepej nebo co?“ zařval Sasori, než si uvědomil, že Itachi je opravdu slepý „Chceš mi seškrábat lak proti kůrovcům nebo co?!?“ dodal o něco klidněji a třel si čelo.
„Sorry, můžu si sednout?“ zeptal se chladně Itachi a zakopl o Orochimara, čímž dopadl na Kakuza.
„Fuj! Seš úchyl nebo co?“ zavrtěl se ten a odmrštil ho na mráček vedle sebe.
„Kdo to tu ječí?“ zeptal se slepec.
„Orochimaru. Prej si mu to udělal ty.“ zavrčel Kakuzu.
„Heh, jo tak.“ uchechtl se Itachi, když se pohodlně usadil.
Mezitím Orochimara přešel záchvat a posadil se k Sasorimu.
„Hej, kam se cpeš?“ odtáhl se s odporem Sasori.
„Nebudu sedět vedle toho kripla, co ze mě udělal paranoidního dementa.“ zasyčel Orochimaru a naštvaně hleděl na bránu.

- - -

„Uáh! To je nuda.“ zívnul Sasori.
„Jo.“ přikývl Itachi a škodolibě kopl do Orochimara, který už měl zase záchvat.
„Hele, znáte támhletoho? Někoho mi připomíná ...“ kývl Kakuzu hlavou k nově příchozímu, který si to šinul ke skupince. Měl oranžové vlasy a v očích Rinnegan.
„Zdar lidi. Pozdravuje vás šéf.“ prohlásil příchozí a sedl si vedle Itachiho.
„Kdo to je? Hej! Kdo to je?“ začal se honem ptát Itachi.
„Sem jedna z Peinových sfér. Zabil mě ropuší úchyl.“ povzdychla sféra.
„My o praseti a prase za dveřmi.“ poznamenal Sasori a sledoval Jirayiu, který právě prošel nebeskou branou. Ten si jich ani nevšim a hned běžel ke skupince mladých dívek. Tam se samozřejmě začal naparovat.

Zanedlouho se celá nebesa otřásala v základech. Brána se otevřela o dovnitř začali proudit davy, které snad neměli konce. Sasori odchytil jednoho andělíčka, který se s brekem už loučil se životem.
„Přestaň bulet, nic ti neudělám. Co tady dělaj všichni ti lidi?“
„Ti … Konoha byla zničena … Peinem.“ vypravil ze sebe andílek. „Na nebeských schodech je prý zácpa.“ Sasori ho pustil a andělíček rychle odlétl pryč.
„Héj dobře brácho!“ zařvala mrtvá sféra a rozchechtala se na celý kolo. „Yeah. My jsme borec!“
I ostatní členové Akatsuki, kromě Orochimara, který neustále vřeštěl na zemi a Itachiho, který nemohl na jít kapesník na utření krvácejích očí. Dokud se ale od davu neoddělily dvě další postavy s oranžovými vlasy a Rinneganem.
„Hoj lidi.“ pozdravili a dřepli si vedle první sféry.
„Hele,“ znervózněla ta první „co tu děláte?“
„Kámo, ten Uzu-máklej Naruto nebo jak se jmenuje nám dává na p***l. Ale další sféra nás určitě brzo oživí.“
Tak zase mlčky čekali.
„A nebo taky ne.“ spadla čelist třetí sféře, když se z davu odlepila séra Deva a zbývající tři.
„Tak tohle je v řiti.“ přidala se druhá.
„Takže ten uřvanej blonďák vás dostal?“
„Jo. Teď se mluví s naším pravým tělem.“
„Ani bych neřekl.“ poznamenala první a ukázala na Nagatovo pravé tělo, které právě ve svém podivném stroji směřovalo k nim. Andělíčci, kteří mu s kriplkárou pomáhali do schodů nemohli popadnout dech a lapali po vzduchu na zemi.
Nastal opět zmatek, protože celý dav se vracel zpátky a tlačil se na ty, kteří stále stoupali po nebeských schodech.
„Kam se zase ženou?“ zvedl Kakuzu obočí.
„Já vim, že mě za to vyfuckujete, ale-“ nervózně začal Nagato.
„Cože?!? To si děláš p***l, ne? My se kvůli tobě necháme romlátit a ty si pak klidně vzkřísíš celou Konohu a natáhneš bačkory! To bychom nebyli kamarádi!“ zavrčely všechny sféry a převrhli Nagatův stroj.
„Hej! Okamžitě mě zvednětě!“ řval Nagato.
„Hej, okamžitě to ze mě odvalte!“ řval Orochimaru, který se na chvíli probral z genjutsu.

- - -

Když už konečně všichni lidé odešli zpátky na zem a dopravní uzel se uvolnil, vstoupil do nebe muž vysoké postavy s čepelí na zádech.
„Kisame!“ vyhrkl vesele Itachi.
„Itachi-san, jak jste mě poznal?“ optal se nedůvěřivě Kisame.
„Ten tvůj smrad bych poznal na sto honů.“ rozverně pravil Itachi. „A teď dělej a pomoz mi. Potřebuju na malou ...“