Bezdomovci

Toliko výňatek z onoho článku, teď už se ale pojďme podívat, kdo všechno byl přinucen požádat o pomoc.

„Ku*va! Kam si myslíš, že deš, mladej!“ rozčiloval se muž zachumlaný do špinavého proděravěného pláště, „Konec fronty je opačným směrem!“
„Ale já …“ chtěl se bránit mladík.
„Si myslíš, že seš něco víc, zm*de?“ nenechal ho domluvit, „To, že máš čistý hadry a nesmrdíš, neznamená, že můžeš předbíhat, haj*le!“
„Hidane sklapni a nech ho projít!“ okřikl ho muž v podobném plášti, co stál za ním, „Ten borec tady pracuje - nalívá polívku, je to hodnej kluk!“
„Tak kde se couráš, ku*va?“ pustil se znovu do mladíka, „Fronta se táhne až do pr*ele a já mám hlad, že bych zakous i tady Kisameho, a to já ryby fakt nerad! Friško, friško, ať už jsou plný talíře!“
„Hidan … Kisame,“ přemýšlel mladík o jménech a koukal na Hidana.
„Nevejrej a dělej!“ zprdnul ho znova Hidan.
„Ano pane, hned to bude,“ vzpamatoval se a pádil se postavit za výdejní okénko.

Konečně se fronta hnula.
„Tos nemusel, Hidane!“ káral ho Kisame.
„Takovýho zm*da línýho musíš trochu popohnat, jinak bychom chcípli hlady!“ obhajoval svoje chování Hidan.
„Ale já myslel to, že bys mě zakousl,“ připomněl Kisame, „to se mě dotklo.“
„Ještě ty začínej, mně stačilo, jak na mě Zetsu ve městě řval, když jsem té květinářce sežral pár kytek!“
„To je něco jiného,“ nebral Kisame jeho vysvětlení, „ale proč nepřišel s tebou?“
„Sebrala ho ta květinářka, že si z něho vyšlechtí nový hybridy!“
„A tys mu nepomohl?“
„Dost mě s tím nasr*l, navíc takhle bude někde v teple ve skleníku, bude dobře hnojenej, zalívanej a na jaře ju sežere! No a mě zj*be za pár kytek, kaktus masožravej!“

„Pane!“ zavolal mladík na Hidana, „Tady máte polívku.“
„Hidane poděkuj mu!“ poučoval ho Kisame.
„Ku*va, to ses nepředal,“ vybafl na mladíka, když si ji od něho bral.
„Já děkuju za nás za oba,“ chtěl Kisame vylepšit dojem.
Dohnal Hidana, který už s polívkou mířil ke stolu, a jal se mu promlouvat do duše: „Hidane, musíš se tady chovat slušně. Jsi tu první den a už tě všichni pozorujou, co tady vyvedeš!“
„Klid Kisame, s tím si poradím,“ vzal si jeho slova k srdci.
Otočil se k hloučku, který ho pozoroval nejbedlivěji a zařval na ně z plných plic: „Čumte do svých talířů a nes*rte se do mě!“
Kisame vykouzlil svůj rybí úsměv, kterým chtěl dát najevo, že vše je v pořádku, že to tak nemyslel a že Hidana zpacifikuje. Ale bezdomovci se na ně dívali s největším odporem a z jejich obličejů šlo jasně vyčíst, že zde nadále nejsou vítáni.
„Tos tomu pomoh!“ zhodnotil Hidanův projev a reakci, kterou vyvolal.
„Dem už si konečně sednout, mám hlad,“ ignoroval okolí Hidan.
Otočil se a dostal se do dráhy projíždějícímu vozíčkáři, reflexivně uhnul, ale převrhl na sebe polévku, kterou nesl. Bezdomovci to přijali s nadšením a mohutně aplaudovali.
„Ááááá,“ vyjekl bolestí, „ku*va dávej si s tou kriplkárou majzla!“
„Promiňte,“ omlouval se vozíčkář, „zaujali mě vaše pláště, vypadají jako ty z Akatsuki.“
„To si piš, že jsou to Akatsuki pláště!“ byl Kisame hrdý na svůj oděv, přestože ho připomínal už jen vzdáleně.
„Pak ty podle slovníku budeš Hidan,“ započal s identifikací, „a ty podle zubů Kisame!“
„A ty seš kdo?“ vyzvídali, přičemž Hidan okořenil dotaz dvěmi ku*vami.
„Já tu dělám vedoucího, ale nebudeme se bavit s prázdným žaludkem. Tobi, dones nám dvě polévky!“ zavolal na mladíka, který obsluhoval za výdejním okénkem.
„To je Tobi?“ padli oba dva v úžas.
„Bez té masky je úplně k nepoznání,“ souhlasil s jejich údivem vozíčkář, „je to hodný kluk.“

Usadili se ke stolu, za chvíli už na něm stály tři polévky a mohli se dát do jídla.
„Hmmm, nudlová,“ rozplýval se vozíčkář.
Zhltnul pár soust a pak se konečně představil: „Jmenuji se Nagato a byl jsem vaším vůdcem, ale to už je rok a půl zpátky.“
„Co to kecáš?“ nevěřil mu Hidan, „Vůdcem byl Pein!“
„Toho jsem ovládal, abych mohl zůstat v utajení!“ prozradil Nagato, „Když přišli exekutoři vymáhat dluhy za pronájem našich Akatsuki skrýší a vy jste vzali roha, někdo si to musel odsedět. Kdybych nemyslel dopředu, zabásli by mě. Tam bych hrozně strádal.“
„Zato teď vypadáš skvostně,“ rýpnul si Hidan do Nagatovy vyhublé postavy.
Nagato to přešel a zajímal se co dělají ostatní z Akatsuki.

„Nejlíp se má Kakuzu,“ začal Kisame, „vzal si pod sebe Itachiho, Konan a Deidaru a pěkně na nich vydělává. Itachiho postavil na Českou a lidi mu tam hází prachy jenom proto, že je slepej. Stejný je to s Deidarou, toho posadí před kostel na Masaryčku, ráno mu vypáře stehy, sebere mu ruce a večer mu je zase přišije.“
„Na mě chtěl taky ten zm*d rejžovat,“ převzal slovo Hidan, „ že by na ulici nechal jen mou hlavu, ale s tím jsem ho poslal do p**e!“
„Co Konan?“ děsil se Nagato nejhoršího.
„Jo ta stává pod Zelňákem, má celkem pravidelnou klientelu a jde jí to od ruky,“ nepotěšil ho Kisame.
„Takže ona je pro-“ nemohl ani doříct to slovo, jak to pro něj bylo těžké.
„No ku*va jasně, že dělá prodavačku,“ pomohl mu Hidan, „lidi si ty její p**ovinky z papíru kupujou, teďka to hrozně frčí.“
Nagato si oddechl.
„Jestli se o tobě dozví, určitě tě bude chtít taky zapřáhnout!“ varoval ho Kisame, „O mě teda vůbec zájem neměl, takže jsem skočil do Pryglu a žil jako žralok, jenže v zimě přehrada zamrzla, tak jsem musel prodat Samehadu, abych měl na jídlo. No a letošní zimu jsem už neměl z čeho zacálovat, takže jsem skončil tady.“
„A tys prodal kosu, Hidane?“
„Ses pos*al ne? To bych se nemohl Jashinovi podívat do tváře!“ čílil se Hidan, „Se Zetsem jsme měli super flek za obchoďákem, přespat se tam dalo, jídla bylo dost, ale teď ti haj*li najali novýho magora do ochranky. Když jsem spal, tak mně vzal kosu a vyhodil nás z našeho kontejneru! Ale ráno mu pudu rozbit hubu!“

Než dojedli, zavzpomínali krátce na staré zlé časy, kdy se jim dařilo, a pak už se řeč stočila k jejich temným zítřkům.
„Už ti naše Miluna našla nějakou práci Kisame?“ zajímal se Nagato.
„Chtěla mně dohodit prodávání kaprů, ale já to odmít, já nejsem vrah, prej možná něco sežene příští týden.“
„Ty se za ní taky zastav, Hidane, něco ti vybere!“

Hidan se zdráhal, pracovat, navíc poctivě, se mu nechtělo. Přesto po večeři zaťukal na dveře Miluny, která pomáhala s hledáním práce.
„Tak se posaďte,“ vyzvala ho.
Hidan si sedl a zaposlouchal se do jejího monologu.
„Nagato mně říkal, že jste to uměl s kosou, ale sekání trávníků bude potřeba až na jaře. Asi by Vám to šlo i s lopatou, ale sníh letos není, takže ani není, co odhazovat. Tak co s vámi, chlape. Máte silný hlas, to jsem slyšela v jídelně, takže tohle by mohlo být pro vás jako dělaný.“

Hidan stál v podchodu, připadal si trapně. Tohle předtím nikdy nedělal, navíc tu měl nechtěné publikum. Bývalý parťák Kakuzu se na něho přišel podívat.
„Tak už spusť,“ popoháněl Hidana, „nemám na tebe celej den.“
„Di do pr*ele, Kakuzu!“ vyháněl ho, ale marně.
Rezignovaně sebral časopis, dal si ho před sebe a zařval na kolemjdoucí: „Nový prostor!!!“