Děti úplňku 2: Lupian

Kancelář Hokage nevypadala zrovna uklizeně. Všude poházené papíry, ať už zmuchlané nebo jen pomuchlané, špačky tužek, skvrny od inkoustu, několik lahví a obalů od jídla. Stůl se pod hromadou dalších formulářů skoro ztrácel. A nad tím vším, jak nad rozlitým mlékem, seděla Tsunade. Už se jí zavíraly oči, ale papírů neubývalo. Litovala toho, že si kdy vzala dva dny „dovolené“. Teď aby pracovala dnem i nocí.
Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře a dovnitř vpadl jeden z nemocničních zřízenců. „Hokage-sama, rychle! Pojďte prosím se mnou! Je to zlé!“ Z Tsunade okamžitě opadala ospalost a hned stála na nohách.
„Co se děje?“
„Pojďte, řeknu vám to cestou! Musíme jít rychle nebo bude pozdě!“

Jakmile otevřela dveře nemocničního pokoje, věděla, že je zle, ještě víc, než jak jí to bylo řečeno.
Postel, na které pacient ležel, byla spíš rudá než bílá. Krev, která přýštila z jeho ran, se vsakovala do povlečení a tvořila rumělkové mapy.
Tsunade se k němu okamžitě vrhla. Položila na jeho hrudník ruce, jež obalila zelená chakra léčitelské techniky.
Nebylo možné, aby člověk, který ztratil tolik krve přežil. Byl zázrak, že ještě vůbec žil. Musí ho zachránit. Musí… nesmí se to zase všechno opakovat. Už by jí pod rukama zemřelo víc pro ni důležitých lidí než by byla schopna unést.
Ale ať se snažila sebevíc, krvácení neustávalo. Ba ještě víc zesílilo, pokud to bylo možné. Zářivá chakra se míchala s krví.
Shizune, která právě vešla do pokoje, se překvapeně nadechla a zůstala zaraženě stát mezi dveřmi.
„Co se-“
„Neptej se a pojď mi pomoct!“ prodrtila její učitelka mezi zuby.
Než se stačila pohnout, ozvalo se dlouhé zapípání přístroje, oznamující, že pacient zemřel. Tsunade však léčila dál a přidala do toho více chakry. Přístroj, jako by se jí vysmíval, mlčel.
Hokage zvedla ruku, z které odkapávala krev, a přiložila si jí na obličej, v němž se objevil zoufalý výraz. Pak rozzuřeně praštila pěstí do nočního stolku, který se rozletěl na několik kousků. Měla chuť popadnout Smrt za černý rubáš a přesně takhle jí jednu vrazit.
Přístroj potměšile zapípal, jako kdyby vypadl jen na ty dvě minuty. Píp… Píp… Píp… Rytmické zvuky, napodobující tlukot srdce.
Shizune vykřikla, což přinutilo Tsunade zvednout hlavu a tak se jí naskytla zvláštní podívaná. Bylo to, jako když na přehrávači stiknete tlačítko zpátečného přetáčení. Krev stékala zpátky do ran, které se zacelovaly a zůstávaly jen malé jizvičky. Dokonce i z povlečení krev mizela.
Nastalo šokované ticho. Hokage vstala a zkontrolovala Leemu tep, pak přiložila ruku k hlavě. Nic, co by nasvědčovalo, že před chvílí byl mrtvý. Otočila se zpátky na svou asistentku.
„Shizune, přiveď mi do kanceláře Gaie, Kakashiho a Shikamara a ty dva, co ho našli. Co nejdříve. A nic jim neříkej.“
Shizune přikývla. „Hai.“
Když se za ní zabouchly dveře, Tsunade se znovu obrátila k černovláskovi. Tiše oddychoval do stejného rytmu jako pípání přístroje a na tváři se mu rýsoval úsměv.
Kdy naposledy ho viděla takhle se usmívat? Leda před těmi dvěma lety. Všichni tím byli zasaženi, ale nejvíc se trápil Lee a nikdo nevěděl jak mu pomoci, protože se uzavřel do sebe. Ze začátku ho nechávala sledovat, aby se nepokusil o sebevraždu, zkoušela si s ním promluvit, ale vždycky se usmál – ale tím falešným a neupřímným způsobem – a řekl, že je mu dobře. Nemohla s tím nic dělat. Tak se jen dívala jak trpí, postupně schází a mění se. Začalo to večerními procházkami, pokračovalo vzdáním se postu ninjy a skončilo u toho, že mluvil jen když to bylo opravdu nezbytné. Stalo se z něj tělo bez duše, proplouvající stereotypními dny. Jako kdyby tu svou věčnou veselost a víru nechal tam venku, kde se to stalo.
Povzdechla si a vyhlédla z okna. Na tmavomodré obloze zářil úplňkový měsíc.

„Co se stalo s Leem?!“ Gai vtrhl do kanceláře jako velká voda. Byl rudý jak krocan, vlasy vypadaly jak po zásahu bleskem a okolo pasu chyběla červená čelenka. V těsném závěsu za ním došel Kakashi a Shikamaru s pochmurným výrazem.
„Posaďte se.“ Zatímco se dva poslední příchozí s otázkami v očích posadili, Maito otevřel pusu, aby se znovu zeptal, ale Tsunade ho předběhla: „Lee byl dnes v noci napaden.“
V místnosti se až hrozivě rychle změnila atmosféra. Zatím co předtím tu poletovaly pochybnosti a otázky, teď nastalo mrazivé ticho. Stejné jako v nemocnici.
Gai se jak ve snách posadil a zíral na jedno místo. Olízl si suché rty a zeptal se: „Kým?“
„Myslím si, že ho pokousal vlkodlak.“
„Ale to je přece absurdní. Vlkodlaci jsou jen legendy, báchorka na strašení dětí a vycpávka příběhů. Neexistují.“ Namítl klidně Shikamaru. Ruce, které měl v klíně, se mu však třásly.
„Ráda bych tomu věřila, ale vše nasvědčuje, že má domněnka je správná.“ Odmlčela se a přivřela oči. „Je úplněk. Lee má na těle kousance a stopy po drápech od nějaké šelmy. A… když jsem přišla, celé povlečení bylo od krve a ta stále vytékala. Jenže najednou se začala vracet zpátky a rány se zacelovaly.“

Znovu se rozhostilo ticho. To však bylo přerušeno potleskem.
„Bravo, bravo, ste vážnějc chytrý hlavejčky.“ Z parapetu dovnitř skočil muž. Spíše mladík. Byl nesmírně vysoký, krátké špinavé vlasy tvořily vrabčí hnízdo, oči zabarveny zlatě. Bledý obličej měl poškrábaný a ušpiněný od bláta, z rány nad okem mu ještě tekla krev. Jakmile vešel, rozšířil se po celé pracovně hrozný puch.
Všichni čtyři vyskočili na nohy. „Kdo jsi?!“ zeptala se ho Tsunade útočným hlasem.
Příchozí si otřel rozseklé obočí a krev na ruce olízl. Pak se široce usmál. „Skostimae méno moje, lupíjan. Přišel sem si pokecat vo tom klukovi, kerýho neska Rinmae pokousal.“ Úsměv se mu roztáhl ještě víc a tak odhalil žluté špičaté zuby obohacené rudými skvrnami. V místnosti se rozšířil pach krve.
„Co je s ním?!“ Gai k němu přikročil blíže a vzpurně se mu zadíval do očí. Nebo spíš se o to pokusil, protože Skostimae byl o dobrých patnáct centimetrů větší.
„No, jak ste správnějc uhodli, vodedneška patří k nám. Byl holt v blbou dobu na blbym místě.“
„Takže vy… vlkodlaci opravdu existujete?“
„Ne, já sem jenom vejplod vašejc fantázíje.“ Přešel ke stolu a bez okolku si na něj sedl. „Jasnějc, že existujem. Vodkáď myslíte, že by se vo nás vzaly ty pověsti? Na to vy lidi neste tolik chytrý.“
„Nikdo žádnýho vlkodlaka neviděl dobrých sto let!“ vykřikla Tsunade trochu hlasitěji než chtěla. Skostimaovi neušlo, jak přejíždí očima po místnosti a něco hledá.
„Hale, klejdek. Prostějc sme, tečka. Chci řešit jiný věcičky a ne tydlenc voloviny.“
Shikamaru, který až do teď mlčel, promluvil: „Takže o čem chceš mluvit?“
„No vono se to má taklenc – vzhledem k tomu, že za to můžem my a už patří do našejc smečky, tak bysme si ho rádi vzali k sobě.“ Skostimae se začal rýpat v puse.
„No to teda ne! Lee zůstane tady! Nikam nepůjde, bůh ví, co byste mu udělali!“ vystartoval Gai. Kakashi přikývl na souhlas.
„Co bysme mu tak ještějc mohli udělat? Bóže, myslete trošejc. Ha a už je venku!“ zaradoval se, když si z mezizubí vytáhl kus masa. Hokage Konohy se otřásla odporem. „No, takže abych pokračoval… Prostějc koukníte se na to z pohledu rozumnejch bytostí. Co s nim budete dělat až bude vouplněk? Houbeles vo tom víte. Může pokousat další lidi a za chvílejc z vás bude vlčíčejcí vesnice. Navíc z něho všeci budou pos*aný strachy a budou se ho stranit. Jó jó, vlčíci nemaj lehkej život.“

Ozvalo se jemné zaškrábkání drápků o sklo, pak cvaknutí a okno v nemocničním pokoji, kde Lee odpočíval, se otevřelo. Tmu prorazily dvě zlatě zařící oči. Měsíční světlo se svezlo po přilbici a bílé srsti vlka, který lehce vskočil do místnosti. Znovu zaklapaly drápky, teď o podlahu. Vlk se stočil do klubíčka a oči pozorovaly černovláskovu tvář. Ten už se teď neusmíval, nýbrž mu po ní přebíhaly podivné záchvěvy. Když jste ho pozorovali déle, připadalo vám, že mu vždy na chvíli poroste obličej černou srstí.

„My si s tím poradíme sami! Žádnou pomoc nepotřebujeme, díky. Lee zůstane tady!“ opakoval tvrdošíjně Gai. Skostimae se zvedl ze svého místa a přešel k němu. Sklonil se tak, aby mu koukal do očí a zavrčel: „Vážnějc? Ale kušujte. Vy toho kluka fakticky nesnášíte, co? Takle mu akorát zkazíte život.“
Zelená šelma z listové uhnul pohledem. Měl pocit, že se vlkodlakovi na chvíli změnila barva očí. „Ne, právě proto, že ho máme rádi, tak si ho tu radši necháme! Bůh ví, co byste mu udělali!“
„Čéče, vy se furt vopakujete, to vám došli argumenty?“ otočil se i na ostatní. „Hale, zkuste uvažovat vo tom, co sem říkal. A… řeknu to i takle: je nám fuk, jestlejc budem mít vašejc požehnáníčko, stejnějc si ho vemem. Jen to chcem vyřešit rači mírovějc a ne násilnějc. Jo a paninko,“ kývl k Tsunade, „vy ste s tim stříbrnym řetízkem fakt nenápadná. Stejnějc se tomu vyhnu.“
Oslovená sebou trhla a zamračila se. Nic však neřekla.
„Jo a ještějc – v tom klukovi se teď zabejdlává vlčíc, takžejc se zanedlouho promění do svý vlčící formy. Jestlejc chcete, aby pár těch lidiček poňafal, máte příležitost nic nedělat. Nám pak ale vinu nedávejte.“
Bylo vidět, že teď střela trefila cíl a padlo kladívko na hlavičku hřebíku. Všichni čtyři na něj oněmněle zírali.
Jako první se sebral Shikamaru. „Nelžeš náhodou? Jen abys nás zviklal?“
„Čestný lupíjánský. Hale, já nechci vyvolávat žádnejch problémy, taky bych to měl rád za sebou. Ale nikdác nelžu. Taky sme ho mohli jednodušejc čmajznout a nic vám neříct. Takžejch by bylo fajn, kdybyste se už rozhodli.“
Znovu se rozhostilo ticho.
„To… to si ho vezmete napořád?“ zeptal se Kakashi.
„Ne, to ne, jestlejc chcete, tak ho můžete vídat. Ale na vouplněk ho budem mít u sebejc a taky ho musíme učit vlčíctví. Nezkušenejc vlčíc udělá spoustu škody. Jo a taky jestlejc chcete, tak sem tak za desejc dnů dorazíme a vodpovíme na vašejc votázky vokolo nás.“
„No…-“
„Ne! Prostě ne!“