Všichni si zaslouží druhou šanci – Hinatina volba, část 22.

Po příchodu do úkrytu se Kabuto ujal Hinaty. Itachi ho odbyl, že mu nic není, Hinata je přednější.
„Jak myslíš,“ utrousil Kabuto. Sotva ji začal léčit, okamžitě si všiml, že Hinata je na tom dost bledě a je velice malá naděje, že přežije.
„Tak co?“ zajímal se Itachi, byl celý nervózní.
„Nevypadá to dobře, ale mám dvě zprávy.“ Kabuto náhle nevěděl, jak to říct.
„Nejdříve tu dobrou. Její noha bude za několik týdnů v pořádku. A to další…“ právě ji léčil zraněnou nohu. Bude muset nosit sádru, aby jí kost dobře srostla.
„No, tak vymáčkni se!“ povzbuzoval ho Itachi.
„Asi nikdy již nebude chodit a tím pádem její život shinobi skončil. Měla vést klan, dnes již to není možné, úlomek kosti zasáhl nerv, který je ošklivě poškozen. Navíc se nerv podivně posunul a jak kost bude srůstat, tak se nezvratně poškodí. Ochrne na jednu nohu, k tomu si připočtěte, že byla zasažena Rasenganem a přežila!“
„Cos to řekl?“ Itachi ho chytil za šaty. „Jaks to vlastně myslel?“
„Itachi, uklidni se!“ Kisame zasáhl.
„Jak se mám uklidnit, když ten zmetek mluví o ní lhostejným hlasem. To mě vytáčí!“ i přes velkou ztrátu krve byl jako rozzuřený býk.
„On za to nemůže a kroť se trochu, kdybych tě neznal, řeknu, že jsi do Hinaty zamilovaný.“ Byla to pravda.
„Omlouvám se.“ Řekl a omdlel, vyčerpání, krvácení, nervy vykonaly své.
„Další pacient,“ Kabuto se po dlouhé době bál o svůj život, pohled Itachiho očí byl vskutku vražedný.
Sai tohle všechno sledoval s neskrývaným překvapením.
„Bylo mě nutné do toho zatahovat?“ zajímal se.
„Jsi moje prozatímní rukojmí.“ Sdělil Kisame, který pokládal Itachiho na postel vedle spící Hinaty.
„To mi lichotí a čí je to pokoj?“ Sai si neuvědomil, že to pronesl nahlas.
„Hidana.“ Tohle stačilo, protože to bylo poznat podle toho, že se na zemi válely trička a všude byly kapičky zaschlé krve. Jednoduše řečeno nehorázný nepořádek.
„Itachi se z toho dostane, ale ztratil moc své Uchihovské krve. Jen tak, kdyby se náhodou někdo ptal.“ Pronesl Kabuto.
„Tak to jsem rád,“ oddychl si jeho kolega, nechápal spoustu věcí, jako Itachiho chování k Hinatě. Věděl, že Itachi je ve svazku se Sendai, ale tohle byla pro něj novinka.

O pět dní později

Itachi i Hinata na tom byli o něco lépe, ale Hinata nesla správu o svém stavu statečně, ale když byla sama, tak plakala k tomu…
„Nevím, jak ti to říci, ale zjistil jsem, že…“ náhle Kabutovi bylo trapně, takovou situaci ještě neřešil.
„Vím, cos zjistil, že jsem…“ Hinata to moc dobře věděla.
„Co je?“ do pokoje vešel Itachi, který to v posteli nemohl déle vydržet. Kabuto uznal, že může chodit, ale jen na krátké vzdálenosti.
„Nic, jen to, že jsem baka a tohle jsem si zavinila sama.“ Řekla zcela pravdivě Hinata.
„Ne, za to může Naruto. Říká se mi to těžko, ale pokud se s ním střetnu, tak ho budu muset zabít. Nejsi baka, prostě jsi stála na špatném místě ve špatnou dobu. Netrap se tím, kdyby tu byla Sendai, tak by ti řekla to stejné. Tím jsem si jistý.“ Itachi mluvil zpočátku naštvaně, ale rychle přešel na něžný tón.
„Nelituj mě! Nechci to, možná máš pravdu, ale tehdy jsem se ukázala jako slaboch. Místo, abych něco dělala, jsem stála na místě.“ Obviňovala se Hinata.
„Tak to by už stačilo. Není to tvoje vina. Hotovo!“ kdyby tu nebyl Kabuto, býval by ji políbil.
„Hinato-san, Itachi-kun má pravdu. Prostě nešťastná náhoda.“ Vmísil se do hovoru Kabuto.
„Budu se s tím muset vypořádat. Sama, mohli byste odejít, prosím?“ poprosila Hinata, věděla, že pokud nezmizí, co nejdříve, tak se rozpláče a to nechtěla, aby viděli její slzy.
Poslechli jí. Utápěla se ve vlastním zoufalství. Tak moc chtěla osvobodit Naruta a teď nebude schopna ničeho.
„Co mě to jen potkalo?“ naříkala Hinata. Myslela si, že by mohla být s Narutem, ale teď je to již nemožné.
Byla těhotná, ale nebyla si jistá, kdo je otec. Jestliže Naruto nebo Itachi. K tomu ochrnutí…
Bolest ji rvala na kusy. Už nikdy neuvidí Naruta ani se ho nedotkne. Vrátí se do vesnice zcela ponížená a nemohoucí.
Otec ji jistojistě zapudí a co si počne, sama s dítětem? Věděla moc dobře, jak se cítil Naruto, když byl sám. Teď to okusí sama na vlastní kůži, i když bude mít dítě.
Doufala, že ji nebude nenávidět za to, jaký povedou život.
Slzy nebraly konce a zoufalství se prohlubovalo. Až to vypadalo, že ji cele pohltí.
Neviděla pro sebe ani pro své dítě žádnou budoucnost, jen přežívání…
Požádá Itachiho, aby směla opustit úkryt společně se Saiem. Nechtěla se vracet, ale pohled na Itachiho ji vždy připomněl, že porušila slib a v tomto okamžiku uvnitř ní rostl nevinný život. Už pro to dítě se bude muset držet.
Pevně se rozhodla, že to tak udělá a jelikož jí Naruto něco dluží, nastěhuje se do jeho bytu, který je pro ni akorát. Pohladila si bříško a s nepatrným úsměvem hleděla vstříc budoucnosti.
Její nová cesta začala…
Bez možnosti vrátit něco zpět…