Nebeský démon: Kapitola 6 – Žít

„Operace prolomení, byla podle mě naprosté fiasko.“
„Ale naše oddíly zdemolovaly Hi no Sato, to město už v podstatě neexistuje.“
„To je sice pravda, ale při útoku jsme měli až přílišné ztráty v oddílech nemrtvých.“
„Měli jsme proti sobě příliš silné stratégy. Členy klanu Nara a Aburame.
„Hmmmm, ať už se to neopakuje...“

„Smrt si opět vybrala své oběti mezi námi. Je neštěstí, že umírají lidé tak mladí, ale takový byl jejich osud. Život ninji je zasvěcen smrti a mějme na paměti, že vše na světě je pomíjivé, stejně jako životy lidí. Netruchleme pro jejich zánik, jejich duše se odeberou do kola života a smrti, kola, které vrací lidské životy zpět na zem. Koloběh smrti a znovuzrození je věčný, jen osvícený člověk dokáže z tohoto koloběhu odejít a najít stav věčné blaženosti, který...“
Naruto neposlouchal to, co mnich říkal. Ani nemohl. Jeho život se po smrti Hinaty obrátil vzhůru nohama. V podstatě se o Hinatu nikdy nezajímal a to ho teď, když zemřela, bolelo ještě víc. Když mu Hinata řekla, že ho miluje, tak se na ten krátký okamžik cítil doopravdy šťastný, ale z Hinatinou smrtí vystřídala pocit štěstí naprostá beznaděj.
Buddhistický mnich, který vedl zádušní obřad byl ze země Čaje, klan Hyuuga si pro něj nechal speciálně poslat, protože se jednalo o mimořádnou událost. Samotný klan Hyuuga se utápěl v depresích a jeho členové říkali, že se jedná o jednu z největších tragedií v dějinách klanu.

Když obřad skončil, tak se jeho účastníci postupně rozešli do svých domovů, tady s výjimkou Naruta. Naruto klečel u náhrobku a nepřítomně hleděl na epitaf, zatímco se se z jeho očí valily slzy. Byl tam celou noc, neměl prostě sílu odtamtud odejít, takže ho až ráno musel Kakashi odvést domů.
„Kdyby sis o tom chtěl promluvit, Naruto, tak se mi prosím ozvi...“ Řekl Kakashi starostlivě a vykročil k dveřím.
Naruto jen zavrtěl hlavou a vlezl si do postele. Události posledních dní ho naprosto psychicky i fyzicky vyčerpaly.

Tsunade si prohlížela mapu Země Ohně ve vojenském štábu Konohagakure no Sato. Ihned po útoku Kanzenmuketsových vojsk na Hi no Sato byl v celé vesnici vyhlášen stav bojové pohotovosti.
„Takže, podle informací, které nám předali týmy nasazené v Hi no Sato, proti nám stojí mimořádně silní nepřátelé, kteří disponují velkým počtem vojenských jednotek.“ Řekla Tsunade, zatím co přesouvala figurky na mapě.
„Další problém ovšem je, že nepřítel ovládá techniky přivolání nemrtvých, a těžko říct, zda-li neumí oživit i ty, co naše týmy zničily.“ Pravil radní Mitokado Homura ustaraně, zatímco si nadzdvihl brýle a mnul si oči. „A to ještě nemluvím o tom Uchihovi...“
Radní Koharu Utatane přikývla.
„Ano, to je problém. O existenci někoho z klanu Uchiha mimo vesnici jsme neměli tušení. Ovšem víc mě zaráží, že pod skálou, kam ho Hyuuga Hinata svojí technikou shodila, jsme nenašli tělo. Nejspíš ho někdo odtáhl, abychom nezjistili nějaké informace z jeho těla...“
„Nebo něco horšího.“ Konstatoval Homura. „Víme, že nepřítel ovládá nemrtvé, takže je dost možná, že ten Uchiha je opět mezi živými.“
Tsunade si povzdechla.
„Kdybychom alespoň věděli kdo to je...“
„Uchiha Kurai, pokud se nemýlím.“
Danzou vrazil do štábu bez zaklepání a šinul si to přímo k Tsunade.
„O čem to mluvíš Danzou?“ Zeptala se Tsunade podrážděně.
„Druhá světová válka ninjů, vysoce postavený důstojník klanu Uchiha, jménem Uchiha Kurai. To je ten muž na jehož viděl Shinův tým v Hi no Sato.“
„Ale to je nesmysl, Danzou-san.“ Řekla Utatane. „Druhá světová válka ninjů byla dost dávno na to aby byli jejich účastnící stále naživu...“
Danzou se usmál.
„To je pravda, ale dva účastníky Druhé světové války ninjů jsme už jednou boji viděli. Vzpomínáte si na ten nešťastný incident, při kterém Orochimaru a jeho spojenci vtrhly do Konohagakure no Sato? V boji Sarutobiho s již zmiňovaným Orochimarem byla použita technika zvaná Kuchiyose: Edo Tensei. Pomocí této techniky byli přivoláni první dva Hokagové. Tudíž je možné, že náš nynější nepřítel ovládá podobnou techniku. Ale pravděpodobněji dokonalejší než tu, kterou použil Orochimaru, neboť onen Uchiha byl, podle svědků, z masa kostí. Což Orochimarovi přivolaní Hokagové nebyli.
Homura pokýval hlavou.
„To zní logicky... Hmm, Danzou-san, zjistil jste o tom Kuraiovi něco dalšího?“
„Samozřejmě.“ Přikývl Danzou.
„Podle archivu klanu Uchiha, byl Uchiha Kurai schopný důstojník a přímý podřízený Uchihy Madary. V Archivu byla i jeho podobizna, která se shoduje z popisem, který nám předali členové Shinova týmu.
Podle záznamů byl Kurai zabit hned na začátku Druhé světové války ninjů. Spekuluje se, že se nepohodl se svým nejlepším přítelem ohledně vojenských operací. Tato nevraživost nakonec skončila soubojem na život a na smrt, při kterém Kurai svého přítele zabil. Sám pak zemřel na následky zranění z bojů. Pro klan Uchiha to byla těžká ztráta. Zejména proto, že Kurai mohl jednoho dne překonat i Uchihu Madaru a stát se vůdcem klanu.“
Tsunade se zamračila.
„To je špatné, může to znamenat, že si ten... Jak se... Kanzenmuketsu může přivolat koho chce a kdy chce... To by pro nás mohlo být nebezpečné...“
Homura zavrtěl hlavou.
„Kdyby mohl tohle, tak by to jistě už dávno udělal. Myslím si, že ta technika musí mít nějaké časové omezení, které Kanzenmuketsovi znemožňuje přivolat více lidí...“
„Na každý pád,musíme být připravení na cokoliv.“ Řekla Utatane.

„Vyslal jsem Kuraie a nemrtvé do Iwagakure no Sato, ale Kurai se mi zatím neozval, je to od něj velice neprofesionální.“
„Ale Kanzenmuketsu-sama, víte jaký Kurai je. Řekl bych že se vám ozve jakmile dobude Iwagakure no Sato.“
Kanzenmuketsu si povzdechl.
„Nevím co si o něm myslíš ty, Eigoo. Ale podle mě je až příliš brutální. Zabíjí lidi na potkání a to já nepotřebuji. Naše říše potřebuje svoje následovníky. Z lidí, které Kurai zabijí, můžou být jen nemrtví, ale ti se hodí jen pro boj a těžkou manuální práci. Na vše ostatní jsou potřeba živí lidé.“
Kanzenmuketsu seděl na svém trůnu uprostřed Amegakure no Sato. Tato malá ninjovská vesnice byla nyní centrem Kanzenmuketsovi říše a on sám odtud řídil všechny vojenské operace. A to i včetně útoku na Iwagakure no Sato, který měl ovšem pod taktovkou Uchiha Kurai, takže Kanzenmuketsu byl v celé akci nedobrovolně jen pouhým divákem.

Naruto se v posteli párkrát převalil, ale potom už definitivně otevřel oči. Sice se mu podařilo usnout ale moc si neodpočinul. Pokaždé, když zavřel oči tak viděl ten stejný obraz - Pohled na umírající Hinatu.
Naruto měl dojem, jakoby někdo vzal jeho srdce a rozlámal ho na milion kousků. Pořád nemohl pochopit, proč se něco takového stalo. Byl vždycky zvyklý, že ho ostatní spíše ignorovali a měli ho za pitomce. Naruto měl jen pár přátel a nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by se mohl najít někdo, kdo by k němu cítil něco víc. Naruto teď nejvíc litoval, že se Hinatě nevěnoval už dříve a také, že nebyl schopen v boji pro Hinatu cokoliv udělat.
Naruto vyšel ven před dům. Po cestě do města minul Ichiraku Ramen. Ne, že by neměl hlad, ale prostě se chtěl vyhnout společnosti. Koupil si nějaký instantní ramen a pár okurek v jednom zapadlém obchodu na okraji Konohagakure no Sato a odnesl si koupené věci domů. Tam vyhrabal z poličky kuchyňský nůž a začal krájet okurky, zatímco voda na instantní ramen se už vařila. Při krájení jedné okurek se Narutovi podařilo říznout se do prstu. Pustil nůž i okurku na zem a podíval se na svůj krvácející prst. Dlouhou dobu sledoval, jak krev pomalu vytéká ven skapává na podlahu. Narutovi se znovu vše vybavilo. To, jak mu Hinata krvácela v náručí, jak se políbili i to jak Hinatu opustil život.
Naruto se sehnul pro kuchyňský nůž.
„Takhle už to dál nejde... Bez Hinaty... Už to nemá smysl.“ Zašeptal tiše.
Po těchto slovech si Naruto vyhrnul rukáv a prořízl si tepnu na levém zápěstí. Potom chytil nůž do levé ruky a i když z levé ruky už prýštila krev, tak si prořízl si tepnu i na pravém zápěstí.
Naruto si potom klekl na zem sledoval jak se podlaha barví do červena. Postupně ztrácel vědomí až padl obličejem do louže krve na zemi.
Naruta obklopila temnota. Temnota černější než noc. Černější než cokoliv na světě.

Tsuchikageho hlava se skutálela ze schodů jako míč. Uchiha Kurai si prokřupal zápěstí.
„Ahhhh, zatraceně! Ten dědek měl ale sakra tuhý kořínek, ale pro mě to přirozeně nebyl problém.“
Náhle ke Kuraiovi přiběhl jeden Deštný Jounin.
„Kurai-sama, máme zajatce. Pár set lidí s této vesnice se nám dobrovolně vzdalo, když vidělo váš boj s Tsuchikagem. Pojďte za mnou...“
Oba ninjové prošli skrz rozbombardované sídlo Tsuchikageho a ocitli se na vyvýšeném místě nad náměstím.
Na náměstí za sídlem klečelo něco kolem dvou stovek ninjů z Kamenné. Všichni složili zbraně a vzdali se. Kurai si prohlížel s mírným úsměvem scenerii na náměstí.“
„Kurai-sama, máme jim svázat ruce a seřadit je do řad? Takový je standardní postup.“ Řekl Deštný Jounin.
Kurai se ušklíbl.
„V žádném případě! Nehodlám se tahat z nějakými zbabělými ninji, kteří se prostě vzdají. Zabte je všechny.
„Ale Kurai-sama, zabíjet neozbrojené vojáky, kteří kapitulovali, je proti vojenské cti. Nikdo by nikdy...“
„Vojáku, uposlechněte můj můj příkaz, nebo vás nechám popravit.“
„Ro-ro-rozkaz, Kurai-sama.“
Deštný Jounin přišel na kraji vyvýšeného prostoru a s bolestným výrazem ve tváři vydal posunkem příkaz nemrtvým vojákům. Nemrtví vojáci popadli meče a začali zabíjet zděšené ninji na náměstí.
Kurai se při pohledu na ten masakr nahlas rozesmál.
„Ten chlap mě fakt děsí.“ Pomyslel si v duchu Deštný Jounin.
Jeden z ninjů z Iwagakure srazil nemrtvého na zem sebral jeho meč a s bojovým výkřikem se vrhl na Kuraie. Kurai se vyhnul meči a ve jeho očích se cosi zalesklo.
Ninjovi vypadl meč z ruky, protože jeho ruka počala mizet, jako by se měnila v prach, který se rozpadá v prázdnu. Kurai sebral ze země meč a usekl vyděšenému ninjovi hlavu.
„Musel jsem se vzdát svých schopností působit utrpení ,abych získal tohle. Je to sice nesmírně pomalé, ale v boji proti tomu není žádné obrany či úhybu. Je to svým způsobem dokonalý útok.“ Pravil Kurai pyšně.

Hidan rozkopl dveře do malé svatyně na kraji skrýše Akatsuki.
„Hej, Deidaro!“ Řval Hidan. „Právě přišla zpráva, že Kanzenmuketsovi vojska zmasakrovali tvoji rodnou vesnici!“
„Ani mě to moc nepřekvapuje, třetí Tsuchikage vždycky podceňoval silné nepřátele, hm.“
„Koukám, že tě to nějak zvlášť nedeprimuje, co?“
„To ne, lidé z Iwagakure no Sato se ke mně chovali jako kdybych byl kus hadru, hm. A za svoji zkázu si můžou sami, nejspíš to byl jejich odsud, hm. Mimochodem, naplánoval už Kakuzu nějaké akce.“
Hidan si povzdechl
„Ach jo. Milostivej Jashine, jak je možný, že náš nový vůdce musí být zrovna ten penězi posedlý maniak? Eh, no jediný na co přišel, bylo poslat Kisameho na průzkum.“
Deidara přestal zírat na oltář svatyně a otočil se na Hidana.
„Proč zrovna Kisameho, hm? Já bych byl na průzkum lepší, umím se přesunovat rychleji než on...“
Hidan se zašklebil.
„Hele, Kakuzu řekl, že posílat zraněnýho na průzkum je blbost. A já s ním výjimečně souhlasím. Podle mě, dokud máš zafačovanou levou nohu a chodíš s berlema, tak by ses odsaď neměl hnout, jasný?“
„Sakra, už abych se těch obvazů zbavil, hm.“ Povzdechl si Deidara a znovu se otočil na obrazy bohů ve svatyni.

Nemrtvá armáda se přesunovala na jih, zpátky do Amegakure no Sato. Uchiha Kurai se rozvaloval na lehátku v jednom z vozů, tažených koňmi a dopřával si slastný pocit vítězství. Náhle se na malém krystalu na stole zhmotnila černá postava Kanzenmuketsa.
Kanzenmuketsu využíval stejný systém přenosu obrazu, jako Akatsuki.
„Jsem s tebou hrubě nespokojen, Kuraii!“
Kurai se zasmál
„Blázníte, Kanzenmuketsu-sama? Vítězství je naše! Srovnal jsem Iwagakure no Sato se zemí!“
„Kurai, tvoje vítězství je možná dobrá věc, ale bylo to Pyrrhovo vítězství.“ Pravil Kanzenmuketsu příkře.
„Eh? Co tím myslíte?“
„Tím myslím, že tvoje vítězství bylo prohrou, protože jsi zcela nesplnil cíle svojí mise.“
„Ale Kanzenmuketsu-sama, mým cílem bylo dobýt Iwagakure no Sato, ne?“
„Ano, ale ne vyhladit a srovnat se zemí. Přece výš, že našim prvotním úkolem je vytvořit silnou a jednotnou říši. A to pořádně nepůjde, pokud za sebou budeš nechávat jen mrtvoly a spálenou zem.“
Kurai se znovu zasmál, tentokrát z nádechem ironie.
„Jo vy myslíte tohle. Heh, tak to jo, ale tohle je prostě můj styl vedení války.“
„Tvůj styl vedení války není válka, ale genocida. Je mi líto, ale musím tě zbavit velení.“
Kurai praštil pěstmi do stolu.
„Děláte si srandu?!“
„Ne, nedělám. Můj Rinnegan se zcela obnovil, takže jsem nyní schopen vést celou armádu sám.“
„A co budu dělat já? To mě úplně odstavíte?“
Kanzenmuketsu se pousmál
„Nikoliv. Pokud se ti chce tak moc zabíjet tak tě převelím na samostatnou misi na dobytá území v Zemi Ohně. Je tam pár buněk odporu, která potřebují rozprášit.“
„A budu moct zabít kohokoliv?“ Ptal se Kurai
„Ano, ale z výjimkou našich lidí, ti se ovšem budou klidit z cesty.“
Kurai se zasmál
„Tak to beru, vezmu si jen zásoby a jdu na to.“
„Dobrá, ale příliš se nepřeceňuj. Ten přístroj neumí někoho probudit z mrtvých....“

Černá temnota se změnila v černo a i černo přešlo v jakousi modro-šedou. Naruto zamžoural očima. Ležel ve svém pokoji na posteli a v rukou cítil řezavou bolest. Naruto s námahou zvedl svoje ruce a prohlédl si je. Na zápěstí měl obvazy, na kterých bylo něco zeleně zabarveného. Naruto ale neměl dost sil na to aby si svoje ruce prohlédl.
„Pach krve, je cítit na míle daleko. Zejména pro hmyz.“
„Shino?“
„Co tě to napadlo, Naruto? Máš štěstí že jsem přišel včas, aby moji kikaichu zastavili krvácení.“
„Neměl jsi mě zachraňovat, já už nechci žít...“
Shino přešel po místnosti a sedl si k Narutovi na postel. Naruto si až teprve teď všiml, že Shino na sobě nemá svoji klasickou bundu a ani brýle. I vysoký límec na košili si shrnul, takže Naruto poprvé v životě viděl celou Shinovu tvář.
Shino nevypadal tak, jak si ho Naruto představoval. Vypadal obyčejně, jako prostý člověk a na jeho tváři nebylo zhola nic zvláštního.
Shino chvíli zíral do prázdna, ale nakonec přece jen promluvil.
„Proč si se rozhodl odejít, když máš před sebou tolik úkolů a tolik snů? Chtěl jsi se přece stát Hokagem.“
Naruto jen zavrtěl hlavou.
„Tohle byl můj největší sen. Ale klidně bych se ho vzdal, kdyby Hinata mohla žít. Teď už ten sen pro mě nemá smysl.“
„Neměl by jsi se vzdávat svých snů.“ Řekl Shino tiše. „Sny naplňují lidský život touhou dosáhnout svých cílů. Život tím získává svůj smysl.“
„Pro mě už mé sny nemají smysl!“ Rozkřičel se Naruto. „A můj život taky ne. Já chci zemřít! Nemůžu žít s tím, že Hinata zemřela kvůli mně!“
Shino pomalu otočil halvu a podíval se Narutovi do očí.
„Naruto, Hinata tě milovala. Byl jsi pro ni cennější než její vlastní život. Zemřela pro to, abys ty mohl žít. Pokud by jsi nyní zemřel, tak by byla její oběť zbytečná.“
Naruto se kousl do spodního rtu.
„To mě... To mě nenapadlo.“
Shino si stoupl. Z věšáku vzal svoji bundu a brýle.
„Žij dál, Naruto. Hinatin sen byl naplnit tvůj život štěstím. Snaž se její sen vyplnit i když už není mezi námi. Hinata by si to tak přála.“
Shino odešel, jakmile tuto větu dořekl a nechal Naruta samotného v tichosti místnosti.
Naruto se znovu podíval na svoje ruce. Teď už tu zelenou hmotu poznal. Byla to hojící směs klanu Aburame. Naruto tomu ale nehodlal věnovat moc pozornosti.
„Udělám to tak. Budu žít pro Hinatu. Nenajdu klid, dokud nezničím démona, říkajícího si Kanzenmuketsu i jeho nohsledy. Tohle je nyní cíl mé životní cesty.“

Shino prošel sídlem klanu Aburame až do suterénních laboratoří. Tam otevřel mrazák a pomalu vytáhl termosku z tekutým dusíkem. Potom vzal kleště a z termosky vytáhl zmrzlý kunai.
„Ah, takže výborně. Pokus se zmrazením vyšel.“
Po těchto slovech vrátil Shino kunai zpátky do termosky a termosku dal zpět do mrazáku, načež šel spát. Už toho na něj bylo za ten den dost.

„Máme zprávy o ninjovi, který zabijí lidi na potkání a ti co se mu postaví jsou vymazáni ze světa..“
„To bude můj člověk.“
Danzou a Shino stáli uprostřed sídla ANBU Root.
„Ten muž, ten Uchiha Kurai je jako chodící přírodní katastrofa. Opravdu to chceš udělat?“ Ptal se Danzou.
Shino přikývl
„Ještě dnes večer odejdu z vesnice.“
„Co mám udělat pro to, abych ti v tom zabránil?“ Hlesl Danzou.
„Musel by jste mě zabít.“ Odpověděl Shino tiše.
Danzou se usmál.
„Tak tedy dobrá. Ale na druhou stranu, Shino, uvědomuješ si, že proti Kuraiovi nemáš šanci?“
„Uvědomuji si to. Ale ten muž povraždil téměř všechny ty, které jsem nazýval přáteli. Nemohl bych se pak na sebe ani podívat do zrcadla, kdybych to nechal jen tak.“
Danzou si povzdechl.
„Když to bereš takhle, tak nic nenamítám. Ovšem, mohu ti být nějak nápomocný?“
„Budu potřebovat víc tekutého dusíku. Asi jeden větší box a ještě jednu termosku. Stačí, když to večer necháte v našem sídle, já si to vyzvednu.“ Odpověděl Shino.
„K čemu ti bude všechen ten tekutý dusík?“ Zajímal Danzou.
„To je malé překvapení. Pokud vše vyjde, tak se to dozvíte sám.“
Danzou přišel k Shinovi a položil mu ruku na rameno.
„Nelíbí se mi, že někdo z tvými schopnostmi odejde z vlastní vůle na sebevražednou misi. Ale je-li to tvůj osud, tak mi nic jiného nezbývá. Bohové s tebou.“
Po těchto slovech se Shino uklonil a oba muži se rozešli.