Kam Zaklínači nezabloudí 04

Zaklínač se probudil. Hlava ho bolela jako střep, ale i tak přes mžitky před očima se rozhlédl po místnosti. Nebyla velká, něco okolo osmi metrů čtverečních, před ním stál těžký stůl s lampou která mu svítila přímo do obličeje. Podvědomě stáhl zorničky do úzkých kočičích zorniček. Když se podíval vpravo viděl zrcadlo přes celou stěnu. Přímo proti němu za stolem byly bytelné dveře. Zkusil se pohnout, ale jen se utvrdil, že je pevně spoután. V hlavě mu naskočila jediná myšlenka. Vyslýchací místnost. No alespoň že tu nevidím hroty, skřipce či rozžhavený kov, pomyslel si. I když ta poloha ve které byl přikurtovaný k židli by po pár minutách dohnala k přiznání kohokoli k čemukoli. Tak si to zrekapitulujeme přijel jsem, viděl jsem, byl přepaden, málem zabit, v bezvědomí a teď sedím ve vyšetřovacím ajnclíku. No mohlo to dopadnout hůř. Pomyslel si trpce.
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupili dva muži v zelených vestách. Ten mladší, spíš ještě chlapec, si sedl naproti němu. Starší, šedovlasý s maskou zaujal pozici se založenýma rukama na rohu stolu.
"Tak už jste se probudil," konstatoval po chvíli mlčení černovlasý mladík, "způsobil jste velké problémy."
"A zraněných," doplnil maskovaný.
"Chcete říct, že ti co mě přepadli byli vaši lidé?"
"Kdo vás přepadl?"
"Koho jsem zranil!?"
"Aha, hmm, vidím, že jsme uvízli na mrtvém bodě hned na začátku," řekl černovlasý, "zkusíme to od začátku. Pamatujete si jak jste se sem dostal?"
"Ne, poslední co si pamatuju bylo když jsem se bránil asi tuctu maskovaných chlápků kteří na mě zaútočili na cestě do Země Ohně."
"Co se s nimi stalo?"

Zaklínač projížděl na své hnědé klisně lesem. Cesta ubíhala a on ukolébán jednotvárnou cestou napůl klimbal. Když vjeli do úzké rokle kobylka zafrkala a přešlápla. Zaklínač se během let naučil dbát na zvířecí instinkt a probudil se do plné bdělosti.
Rozhlédl se, ale nikde nic nesvědčilo o nebezpečí. Alespoň na první pohled. Napjal sluch, zrak a čich, jeho stříbrný medailon na krku se lehce chvěl. Ano něco nebo někdo tu byl. Oprava je jich víc, asi deset, spíš víc. Nenápadně si upravil řemen na prsou na kterém měl připnutý meč.
"Možná nezaútočí," šeptal kobylce, "ale i tak bude lepší jestliže se něco semele abys rychle utíkala touhle cestou. Ta by měla vést až do vesnice co se o ní zmiňoval žabí mudrc."
Klisna jen zafrkala, ale jinak nedala najevo svoje porozumění. Zaklínač nad její hlavou udělal pár jednoduchých gest rukou a zamumlal ochranná zaříkání.
Bleskurychle tasil meč, přehoupl se přes sedlo a ještě ve vzduchu sekl útočníka do boku. Rána byla tak prudká, že ho málem přepůlila.
Na paseku mezitím skočili další, ale rychlý skon jejich společníka je poněkud zaskočil. Než se vzpamatovali uťal jednomu hlavu a druhého z otočky rozsekl od rozkroku po bradu. Ostatní agresoři se rozhodli zaútočit najednou. Byli sehraní a ztráta spolubojovníka je rozlítila k nepříčetnosti, ale myslet si, že elegantní kop na hlavu z otočky je platný proti ostré čepeli jež se najednou ocitla v dráze nohy, je zkrátka nesmysl. Zaklínač měl ale i tak co dělat aby odrážel a kryl rány. Zbývající útočníci jako na povel uskočili několik metrů vzad a v mžiku letěly na Zaklínače shurikeny a kunaie, stihl sice provést znamení Quen odvracející fyzické útoky, ale některé projektily i tak nalezly svůj cíl. Zapotácel se. Maskovaní útočníci mezitím provedli stejné ruční pečetě a ze všech stran vyplivli na vědmáka obrovské koule ohně. Na místě kde stál vykvetl k nebi obrovský ohnivý květ.
"Tak co myslíte je po něm?" zeptal se po chvíli jeden maskovaný.
"No nevim, vypadal jako pěknej tvrďák, viděli jste jak kapitána přešmikl? Ještě jsem neviděl někoho tak chladnokrevnýho, dělá jakože nic a najednou tasí a odpraví tři chlapy než stačíme říct b," odtušil druhý.
Místo kam vyslali osminásobnou ohnivou kouli nebylo přes hustý dým vidět.
"Hej, Xinji, ty ovládáš jako jedinej vzduch, zkus rozfoukat ten dým ať na toho ksindla vidíme," rozkazoval zástupce kapitána.
"Rozumím!"
Když se dým rozptýlil naskytl se jim obraz velkého spáleniště v jehož středu klečel schoulený a osmahlý vědmák.
"Vypadá, že ještě žije," prohlásil podkapitán, "fajn jdu ho dorazit a vy ostatní mě kryjte!"
Vykročil ke klečícímu a v ruce se mu zablýskl nůž.
"Tak co, smrade," napřáhl ruku, "podívej se mi do očí! Uvidíš v nich svou smrt!"
"Jak si přeješ," zachrčel Zaklínač. Až teď si podkapitán všiml, že vědmák má ruce zkřížené na prsou. V jedné svíral stříbrný medailon a ve druhé prázdný flakónek. Změnil se. Jeho tvář byla nyní pórovitá a bílá jako smrt a oči černé a bezedné jako osud. Pomalu se postavil nespouštěje z podkapitána oči, ten jako hypnotizovaný se najednou prudce otočil a hodil kunai na jednoho spolubojovníka a nechybil. Nůž se mu zaryl hluboko do krku a klesnul k zemi.
"Hej, co se děje?" křičeli ostatní.
"Musel ho chytit do iluze!"
"Zabte ho!"
Proud shurikenů odrazil podkapitánovým tělem které pak hodil na přibíhající trojici. Zvedl ze země svůj meč a rozběhl se proti zbývající skupině. Vržené kunaie odrazil znamením Aard. Maskovaní v náhlé vlně hrůzy začali utíkat. Už nebojovali s člověkem. Nyní proti nim stál samotný ďábel.
"Zzzrůdáá!" drkotali strachem a bezhlavě nastavovali nechráněná záda zaklínačskému břitu. Potyčka netrvala dlouho a ti kteří se zmohli na odpor a ještě nějakou ránu zasadili si prodloužili život jen o pár sekund.
Když v Zaklínačově těle poklesla hladina adrenalinu na bezpečnou mez a byl schopen racionálně uvažovat, rozhlédl se. Jeho kůň s vybavením byl pryč. V hrudi a nejen v ní cítil bodavou bolest.
Prohlédl se.
"Job tvoju mať,"* zavrčel, "a léky mám v sedlových brašnách. Musím improvizovat."
Z těla si vytahal shurikeny a kunaie. Zranění byly vážné a hodně krvácel, ale bodná rána v boku mu dělala největší starosti. Ošetřil jí jak nejlépe uměl. Nakonec se svalil pod široký strom a z tašvice na opasku vytáhl malou lahvičku.
Tak je to tady, pomyslel si, šance půl na půl. Ano nebo ne. Tak na ex.
Vypil elixír a za chvíli upadl do hlubokého bezvědomí.

*Pozn. autora: velice sprostá a oplzlá, polská věta.