A jsme v háji: Konan stávkuje 04

Za vteřinu spořádali všechno, co se v tajné schránce nacházelo. Po chvíli se vrátili Zetsu s Peinem, na tvářích vítězoslavný úsměv, protože si mysleli, kdovíjak zbývající Akatsuki nevypekli. Když spatřili prázdnou skříňku a hromadu prázdných obalů, vypadali věru uboze.
„Co jste to provedli?“ zašeptal Pein šokovaně.
„Najedli jsme se,“ sdělil mu to tajemství Hidan.
„To byly zásoby na celý týden!“ zařval Pein zděšeně.
„Co teď budeme jíst, když Konan stávkuje?“ křičel dál.
„Mohli byste jít nakoupit,“ navrhl Sasori.
„Zbláznil ses?!“ vyjel na něj Zetsu.
„Jo, zbláznil ses? To jako máme vzít prachy z účtu či co?“ vyjel Kakuzu.
„Můžete to čórnout,“ navrhl Sasori.
„Museli bychom jet do města!“ vykřikl Hidan pohoršeně.
„Tak to je problém,“ souhlasil Sasori. „Tomu říkám argument.“
„Hm... Pinochio má pravdu,“ ozval se Pein zachmuřeně. „Jestli nepůjdeme nakoupit, tak mi zhebne organizace.“
„Nejsem Pinochio, ty Magneto,“ naježil se Sasori.
„Já nechci umřít,“ zaječel hystericky Hidan.
„To je jedno, jděte se připravit. Za pět minut v hale,“ zavelel šéf.
„A co si máme připravit? Chodíme furt v tom jednom, mobily nemáme, klíče nepotřebujeme a peněženka je zcela zbytečná,“ namítl Kakuzu.
„Vem si zbraně, ty vymaštěná švadlenko,“ zařval Pein vztekle a sám se vydal do svého pokoje.
„Já žádný nepotřebuju na rozdíl od tebe, Anténko,“ hulákal za ním Kakuzu. „A stejně nejdu. Musím došít Itachiho trenky.“

O pět hodin později

„Hele, tak kde je ten bl*ej supermarket?!“ řval muž s kosou na mladíka, kterého držel pod krkem.
„Já nevím, vážně nevím,“ bránil se mladík.
„Nevěřím mu,“ prohlásil Deidara s rukama v bok.
„Půjdeme po čichu,“ obcházel kolem nich dokola Zetsu.
„Už něco cítím!“
„Sunar?“ vyskočil Tobi šťastně.
„Ne, to byl psí exkrement,“ zašklebil se Zetsu znechuceně.
“To je v pohodě,“ utěšoval ho Itachi. „Smrdí to stejně.“
„Máš recht,“ souhlasil Zetsu.
„Deidara-senpai, co je to exkrement?“ vyjekl Tobi.
„To je to, co máš v hlavě, Tobi,“ odpověděl mu blonďáček s přeslazeným výrazem.

O hodinu později

„Já mám v hlavě exkrement! Já mám v hlavě exkrement!“ prozpěvoval si Tobi v supermarketu.
„To je de*il…,“ protočil Deidara oči v sloup.
„Máte taky v hlavě exkrement?“ zeptal se Tobi nějaké postarší paní, která zrovna rvala rohlíky do sáčku.
„Tobi, drž hu*u. Moc se omlouváme,“ odtáhl Tobiho rychle Itachi, než mohla paní začít vřískat.
„A próóóóč?“ zeptal se Tobík nechápavě. Itachi ho šoupl mezi regály s moukou a rýží a do oka mu nacpal balíček špaget.
„Neviděli jste někdo Tobiho?“ ptal se z jedné strany prodejny Sasori.
„Ne, toho mag*ra jsem neviděl,“ odpověděl mu z jiné strany Hidan.
Pein se právě rozmýšlel, jestli má koupit špagety nebo holinky. O kus dál se Deidara pokoušel nechat vybuchnout plastelínu.
„Ono to nefunguje,“ divil se.
„Jaký je v tom rozdíl?“ dumal Pein dál nad špagetami v levé ruce a holinkami v pravé.
„Oh my Jashin…,“ protočil oči v sloup Hidan. „Já je neznám. Rozhodně k nim nepatřím.“
„Ale vždyť na sobě máte stejné pláště,“ namítla nějaká mladá žena vedle něj.
„To není pravda, oni mají tmavě šedou, zatímco já mám krásně černý plášť, protože používám Pervoll black!“ rázně mávl rukou Hidan.
„Aha,“ pokývala žena s hlavou. „Takže ono to opravdu funguje? Nikdy jsem tomu nevěřila.“
„Ale, ano. Funguje. A taky nový Persil je opravdu účinný. Už jste ho zkoušela? Odstraní dokonce i skvrny od krve,“ vykládal Hidan nadšeně.
Žena ho sjela vytřeštěným pohledem. „Zrovna na to bych ho nepoužila,“ zamumlala a kvapem odešla.
„Ta dnešní mládež,“ zavrtěl hlavou Hidan a povzdechl si. „Nemá na nic žaludek.“
„Tobě je sedmdesát?“ objevil se Tobi vedle něj.
„Ne, ty exkremente, odprejskni,“ seřval ho bělovlasý ninja.
„Kde je vůbec ten slepejš Uchiha?“ obořil se na Tobiho.
„Ale vždyť jsem tady,“ namítl Tobi nechápavě.
„Co?“ Hidan se tvářil nadmíru tupě, pak jen zavrtěl hlavou a se spoustou nadávek se vydal k jinému regálu. Tobiho to nijak nevyvedlo z míry a namířil si to k nástěnce s inzeráty. „Jéé, domešek,“ zašišlal si nad jedním. „Tobi chce domešek.“
„Co tady děláš, Tobi?“ připletl se k němu Sasori.
„Tobi chce domešek! A taky toho pejska!“ Tobíček si dupl a ukázal na dva inzeráty.
„Ty umíš číst?“ podivil se ninja.
„Jasný jako exkrement,“ pokýval hlavou Tobi.
„Tak řekni Deidarovi, ten ti určitě koupí všechno, co budeš chtít,“ doporučil mu Sasori se škodolibým úsměvem.
„Koupí mi taky tu holku?“ otázal se Tobi a prstem bodl do dalšího inzerátu.
„Jak jsem řekl, cokoli budeš chtít. Zavolej tam a Deidara-senpai ti to zaplatí,“ zopakoval Sasori.
„Jééé,“ rozzářil se Tobi pod maskou.
Sasori s naprosto vážným výrazem odkráčel.

„Myslím, že Tobi ti už sehnal ten šampon, cos hledal,“ oznámil Sasori, když našel Deidaru.
„Vážně? Tak to se divím,“ užasl Deidara a vyrazil za Tobim.
„Deidara-senpai! Koupíte mi tu holku?“ zeptal se Tobi nadšeně, jakmile k němu blonďáček dorazil.
Deidara váhal jakou otázku položit, zda „cože?“ nebo „jakou holku?“ nebo „kde máš můj šampon?“, a tak řekl jen „Eh?“.
„Kou-pí-te-mi-tu-hol-ku?“ odhláskoval Tobi.
„Nejsi na to ještě moc mladej, Tobi?“
„Na to, aby mi četla pohádky na dobrou noc?“
Deidara se pochybovačně podíval na Tobíka, a pak se dal do zkoumání zmiňovaného inzerátu.
„Ale ona se neprodává,“ obrátil se zpátky k Tobimu, když prostudoval inzerát. „Akorát nabízí, že bude uklízet a vařit. To ti na nic nebude.
„Aha,“ zamumlal Tobi zklamaně. „Tak mi kupte aspoň to štěně,“ řekl prosebně.
„Ne, Tobi, nic ti kupovat nebudu. A teď mi dej pokoj,“ okřikl ho Deidara a otočil se na podpatku.
„Ale Sasori-senpai říkal…,“ namítl Tobi, ale Deidara už zmizel mezi regály s konzervami.
Zamířil najít někoho, komu by mohl povykládat o Tobiho blbosti.