Svitek poctěn jménem Baka, dattebayo! 03

3.- Zajatec!

„Co ti mám podat?“ pípnu nepřirozeně vysokým hláskem a trochu nakloním hlavu, takže zpozoruji ostří katany, které si mi ne moc šetrně tlačí ke krku.
„Heh, přeci ten svitek.“ Ruka toho úchyláka mě bolestivě zatahá za vlasy na temeni hlavy, až jsem nucena ji prudce zaklonit. „No tak, buďto mi ho dáš, nebo si ho vezmu sám. Jenom se ještě budu muset rozhodnout, jak bolestivě to provedu,“ zašeptá mi do ucha a já uslyším, jak se ušklíbne. Jůůů! Asi mám problém. Ale když ten hlas je k zulíbání! E... teda... Pomoc?!
„Proč je ten svitek tolik důležitý?“ zeptám se rychle. Jsem přeci chytrá! Odvedu jeho pozornost pryč, vysmeknu se mu, zkombím ho a zdrhnu. Tak.
„To tebe vůbec nemusí zajímat,“ zavrčí nevrle a tlak na krku zesílí. On si to užívá!
„Já tě znám-ttebayo!“ vydechnu najednou. Ten hlas! Určitě jsem ho už někdy slyšela...
„Tak fajn, dej mi to pouzdro, okamžitě!“ prskne můj trýznitel a surově mě odstrčí na nejbližší strom.
Spadnu na něj. Trochu se bouchnu do hlavy a prudce se otočím. „Do- I kdybych ti dala ten svitek, tak bys mě zabil, že jo?!“ vyjeknu, když ho poznám.
„Dost pravděpodobně,“ odfrkne si Sasuke a zlomyslně se usměje.
„Dáš mi náskok aspoň deset vteřin-ttebayo?“ zeptám se a ustrašeně zašklebím.
„Na co?“ Povytáhne obočí.
Sjedu ho pohledem. „No né. Tohle ti... ehem, sluší?“ vysoukám ze sebe rozpačitě.
Jeho pohled ztvrdne a mě je jasný, že pochválením toho jeho pytle s provazem jsem to přehnala.
„Omluvíš mě?“ zazubím se, odstrčím od stromu a rozeběhnu dolů. Kdybych u sebe měla aspoň nějakou zbraň! Zaběduji a málem zakopnu, jak je povrch nerovný. Rychle se sesypu dolů a pokračuji dál po rovince, ostružiny mě zpomalují, jak se zasekávají do kimona. Zaslechnu za sebou hlasy a ohlédnu se, zahlédnu několik pohybů, ale v té rychlosti nejsem schopná je identifikovat.
Zakopnu a slítnu na zem. Přede mne doskočí stín. A je to, mami, tati jdu za vámi...
„Řekla sis sama,“ zavrčí Sasuke a já zaslechnu, jak se katana vytahuje z pouzdra.
„Ne! Počkej, uděláme obchod-ttebayo!“ vyhrknu hekticky a začnu přemýšlet nad tím, co by ho mohlo uspokojit. Teda…
„Myslím, že ne-“ Sasuke by chtěl ještě něco říct, ale trhne hlavou s pohledem upřeným za mě a katanou vyblokuje několik hvězdic.
Moje šance! Zvednu se a zamířím pryč od nich, daleko ale nedoběhnu, protože vrazím do něčeho měkkého. Zvednu hlavu.
„Do- Ty?“ A následuje další šok, spadnu na zadek a nechápavě kouknu na blonďáka, který na mě civí asi tak stejně nechápavě.
„Narumi, co tu děláš?“ vyhrkne Naruto a pomůže mi zvednout se.
„Co tu děláš ty?“ opáčím otázkou.
„Mám tu misi a-“
„Dej mi ten svitek!“ Zařve někdo za mnou. Prudce se otočím a vidím, jak směrem ke mně běží nějaký šedovlasý kluk s brýlemi. Ruka mu nebezpečně žhne modrou září.
„Ne!“ vyjeknu jenom a odkulím se pryč, následuje výkřik. Otočím se a Naruto leží na zemi. Ten kluk ho popadne zezadu a silně mu zmáčkne krk.
„Dej mi to, jinak ho zabiju!“ Zahrozí a brácha vykřikne bolestí, jak stisk ještě zesílí.
„Narumi?“ Trhnu sebou za nechápavou otázkou.
„Do-“ Proč mám pocit, co tohle nebude naposledy, co ještě dneska tuhle nadávku nedořeknu? Do zorného pole mi padne Itachi, jak na mě nechápavě zírá, zatímco mu u nohou leží omráčený Sasuke.
„Okamžitě mi ho dej!“ zařve ten za mnou.
„Dej ho mě, jinak ho zabiju!“ řekne Itachi a kývne na Sasukeho, šedovlasý naštvaně zavrčí.
A co teď? Mají zabít Naruta, nebo Sasukeho? Ale... Sasuke chtěl přeci zabít mě, ne? Ať radši zabijou oba!
Rychle se od nich rozeběhnu pryč. Když už od nich jsem pár metrů, něco na mě spadne a já slítnu na zem. To něco mi zkroutí ruce a zasedne záda.
„Slez, jsi těžkej jak slon!“ Postěžuji si a zakroutím se, mám pocit, že mi prasknout žebra.
„Cože?!“ zaječí mi to těžký do ucha a já vím, že je zle.
„Ju!“ Ušklíbnu se a pootočím hlavu. „Jak se vede, Sakuro?“ Odpovědí je mi rána do hlavy.
„Nech ji, Sakuro,“ Zaslechnu klidný hlas, Kakashiho hlas. „Vypadá to, že takhle se asi nedohodneme.“ Podle tónu jeho hlasu bych řekla, že se všem vysmívá.
„Řekla, že-!“
„Sakuro, slez z ní, ale nenech ji utéct.“ Sakura tedy sleze, ale ruce mi dál kroutí za zády a zasedne mi nohy, takže se nemůžu ani hnout.
Pootočím hlavou, abych viděla na Kakashiho. „Jak dojemné setkání,“ zašklebím se a všimnu si, že má na zádech tu Akatsuki holku.
„Dejte mi ten svitek, jinak ho zabiju!“ zařve ten šedovlasý kluk, který pod krkem drží Naruta.
„Narumi! Dej ho mě, jinak zabiju Sasukeho.“ To je zase Itachi, který nechtěně nakopne omráčeného Sasukeho špičkou boty.
„Myslím, že takhle se nedohodneme,“ povzdechne si Kakashi a tím poukáže na to, že každý má svého zajatce. Takže ten svitek je vlastně v jediných správných rukou!
„Můžu jít domů? Mám tam totiž plno povinností,“ pípnu nesměle a nenápadně se snažím Sakuru nakopnout.
„Nejdřív nám dej ale ten svitek!“ Ozve se dvojhlasně, jediný Kakashi vypadá, že se ho celá tahle situace netýká.
„V čem je tak důležitý?“ zeptám se.
„To tě vůbec nemusí zajímat!“ vyštěkne Sakura.
„Tak fajn, promiň. Jen jsem se zeptala,“ zahučím otráveně.
„Dej mi ho!“ rozkáže mi.
Povzdechnu si. „Milá Sakuro, možná, že kdyby ses slušně zeptala, tak bych ti ho i dala. Ale ono by to i tak šlo celkem těžko, když mi ty tvoje hrábě kroutí ruce za zá-AU!“ vykřiknu, když mi je vztekle zkroutí ještě víc.
„Myslím, že takhle tady nic nevyřešíme,“ ozve se Kakashi po trapné chvilce ticha.
„Co chcete dělat, Kakashi-sensei?“
„Budeme to muset dořešit jindy,“ Kakashi si klekne vedle mě. „Promiň mi to, Naruto,“ řekne ještě a začne dělat nějaké pečetě. „Přemístění!“ vykřikne, když je jutsu kompletní.
Poslední, co uvidím je Narutův nechápavý výraz, potom se vše zahalí do hustého kouře.