Hyuuga Naoki - 8.Nenápadnost sama

Bylo pondělní ráno. Naoki vstala později než normálně. Chystala se jít rovnou do archivu. Předchozí večer, po rozmluvě s Tsunade ji něco napadlo. Jen si to musela ověřit.
V archivu se zahrabala na celé dopoledne. Dokonce nešla ani na oběd… ale stále si tím nemohla být jistá. Neměla dostatek důkazů na to, aby s tím šla za Tsunade. Ona ani nikdo jiný o tom nevěděl. Kromě Naoki a těch, co s tím člověkem spolupracovali.
Najednou Naoki zaslechla tiché otevírání dveří z Tsunadiny kanceláře. Byla si jistá tím, že nikdo neví, že tam je. Proto se začala chovat co nejtišeji, aby ji ten někdo neviděl. Tak měla šanci zjistit, co tam kdo pohledává.
Pomalinku se tam plížila a nedělala sebemenší hluk, aby na sebe neupozornila. Zašla za další regál a uviděla, kde se ten člověk probírá. Dokumenty o Ztracených ninjích třídy S. Co tam měl kdo pohledávat?
Naoki vešla do uličky, ale stále byla potichu. Pak si uvědomila, kdo je ten člověk. Vlastně to byla mladá dívka, jen o půl roku starší než Naoki. Dívka s růžovými vlasy. Haruno Sakura. Narutova nesnesitelná kamarádka. Probírala se zakázanými spisy. Naoki věděla, kdo je v těch spisech. Akatsuki. Sama to celé řadila.
Sakura se těmi spisy probírala skoro půl hodiny a stále si z nich něco opisovala. Z jednoho dokonce stránku vzala. A Naoki ji celou tu dobu pozorovala, znuděně ala Shikamaru opřená o kartotéku. Dívka s růžovými vlasy o ní neměla ani páru.
Pak Sakura všechno začala uklízet zpátky a otočila se s vítězným úsměvem na tváři. Ale když spatřila Naoki, tak jí úsměv vystřídal údiv a hned po něm nevěřícný výraz.
„Ale co tady teď děláš?“ vymáčkla ze sebe zděšeně Sakura.
Naoki zaťala zuby. Už delší dobu měla pocit, že ji někdo sleduje. Takže to byla ona?! Jinak by o tom přece nevěděla…
„Stereotyp je nudný,“ pokrčila Naoki rameny. Měla štěstí, že se dokázala tak skvěle ovládat, protože jinak už by asi Sakura byla mrtvá nebo u Tsunade. Už jen proto, že ji Naoki nesnášela kvůli tomu, jak byla falešná, protivná a zahleděná do sebe.
„Půl roku jsi ho nezměnila,“ namítla Sakura nechápavě. Pak se chytla za pusu. Naoki se na ni přísně podívala.
„Sleduješ mě celou tu dobu, co jsem v Konoze?“ vyjela na ni Naoki. Sakura se najednou uklidnila a nabrala vážný výraz. Ruce dala v bok, připravena na hádku.
„Jak jinak. Nevěřím ti. Už jen proto, jak ses projevila, když jsi nás potkala,“ prohlédla si ji povýšeneckým pohledem Sakura.
„Jak jsem se projevila?“ pozvedla jedno obočí Naoki a vyzývavě se na ni podívala. Nesnášela ji. Ale city musely stranou.
„Jako pěkná mrcha a zrádkyně,“ opáčila Sakura.
„Děkuji. Jsem ráda, že mě soudíš podle sebe… aspoň tak vím, která z nás dvou je ta horší,“ pohoršeně odsekla Naoki.
„Přesně tak. A proto bys měla odejít z vesnice,“ prohlásila vítězně Sakura.
„Cože?!“ nechápavě se na ni podívala Naoki.
„Nehodíš se sem.“
„A to jako proč?“
„Tohle je vesnice s Ohnivou vůlí… o té si ty můžeš nechat jenom zdát. Nemáš ani sen a jsi jen stroj ukrytý v archivu.“
„Ty toho víš nějak moc!“
„Taky jsem pravá ruka Tsunade.“
„Kdyby to tak bylo, tak by ses sem neplížila jako zloděj, ale informace si vyžádala rovnou ode mě nebo taky klidně od ní.“
„Nebudu ji s tím přece otravovat…“
„S čím přesně?!“ Naoki se na ni tázavě podívala. Sakura začala bloudit očima někde jinde. Naoki pochopila, že ať dál řekne cokoli, tak to bude lež.
„Potřebuji zjistit všechno o Akatsuki… abychom s Narutem dostali Sasukeho zpět,“ stiskla ruce v pěst Sakura.
Lež?! Naoki věděla, že se o to ti dva snaží… už pěkně dlouho. V tom případě nechápala, o čem to Sakura mluví. Kdyby to totiž bylo takhle, tak by se tam neplížila. Ani za nic. A i přes svou nechuť požádala o laskavost samotnou Naoki. V tom muselo vězet něco jiného…
„Mohla jsi mě požádat o prohlídku archivu,“ namítla Naoki medově sladkým hláskem. Sakura si ji pozorně změřila. Její výraz se změnil na bojovný.
„Už mám vše, co potřebuju, takže tě o nic žádat nemusím!“ vítězně prohlásila Sakura. Pak ji obešla, aby mohla odejít.
„A co se stane, když o tom informuji Godaime-sama?“ optala se jí Naoki. Sakura se k ní vyděšeně otočila a pohlédla jí to nebezpečně se lesknoucích očí.
„To neuděláš…“ odsekla Sakura, ale v hlase jí zaznívala nejistota. Znala Naoki. A věděla, že ji nemá ráda. Vlastně její ‚náklonnost‘ opětovala.
„Ale udělám… leda, že by…“ ušklíbla se Naoki.
„Ano?!“ chytila se toho hned Sakura.
„Přestaneš mě sledovat a snažit se mi něco dokázat… ale jestli mě někdo bude z něčeho podezírat, tak se to dozví Hokage,“ prohlásila rozhodně Naoki.
„Co před námi tajíš?“ pozvedla obočí Sakura a vyzývavě se na ni podívala.
„Já nic, ale ty jo… šmíráku! Už zmiz nebo spustím poplach!“ ukázala jí Naoki dveře. Sakura uraženě pohodila hlavou, a pak odešla skrz Naokinu pracovnu. Nechtěla se prozradit.
Naoki se nad Sakurou zamyslela… hlavně proto, že tušila, že má něco společného s Akatsuki. Už delší dobu jí to vrtalo hlavou. Jenomže Sakuře všichni věřili, a tak s tím na ně Naoki nemohla vyrukovat bez pádných důkazů. Žádný neměla. Pouze podezření, a pak tento incident. To by ale určitě nestačilo.
Černovláska se podívala na hodinky. Zbývaly jí dvě hodiny. Proto ještě zašla do Akiniki Q, kde tušila své přátele. Od nich se vždy mohla něco užitečného dozvědět.
„Ahoj, Naoki,“ usmál se na svou mladší sestru Neji, který tam seděl s Leem, Shikamarem, Choujim a Narutem. I ostatní Naoki pozdravili.
„Ahoj, kluci, můžu si sednout k vám?“ optala se jich Naoki.
„Neptej se,“ mrkl na ni Chouji a nechal ji, ať se posadí vedle něho.
„Díky,“ usmála se na něj Naoki. Pak se všichni pustili do pozdního oběda.
„Kde jsi byla?“ zeptal se jí Shikamaru. „Hledal jsem tě v dílně.“
„Tvrdla jsem v archivu, protože Godaime-sama si usmyslela, že potřebuje všechny složky mít seřazené podle jména, věku, hodnosti , vesnice a skupiny, do níž daný člověk patří,“ pokrčila Naoki rameny.
„A už to máš hotový?“ vykulil na ni oči Naruto.
„Jasně… zaúkolovala jsem pár loutek,“ pokrčila Naoki rameny.
„Taky bych bral loutky… já musím všechno dělat sám,“ podotkl Chouji.
„Jenomže loutky mají i spoustu nevýhod,“ namítl Shikamaru.
„Tak povídej a já budu reagovat,“ pobídla ho Naoki.
„Jsou hořlavé,“ začal Shikamaru.
„Taky jsou ze dřeva a nejde to nijak redukovat,“ opáčila Naoki.
„V boji jsou pomalé.“
„Záleží na typu a množství zbraní. Třeba Raion je moje nejpomalejší loutka, protože slouží k útoku a Chou je moje nejrychlejší loutka, protože slouží k obraně.“
„Jsou děsně těžké.“
„Opět záleží na zbraních. Vemte si zase Raiona a Choua. Chou je lehčí, protože má míň zbraní.“
„Přeskočíme tvá slavní přirovnání a já ti řeknu jejich největší slabinu…“ prohlásil otráveně Shikamaru. Naoki tázavě zvedla obočí.
„Povídej,“ vyzval ho netrpělivě Naruto. Všichni netrpělivě čekali co přijde.
„Jejich pohyby jsou předvídatelné vzhledem k pohybu prstů, jež používáš pro pokyny,“ prohlásil vítězně Shikamaru.
„A to je jako největší slabina?“ zazívala Naoki. Kluci se na ni šokovaně podívali. „Musí vám stačit, když vám řeknu, že já jsem vyškrtla tuhle slabinu ze svého umu. Pohyby mých loutek se nedají předvídat.“
„Ale… jak…?!“ nechápal Neji.
„Cvičením, cvičením a jenom tvrdým cvičením, víš? Už musím jít trénovat… dneska mám skluz. Zatím ahoj,“ rozloučila se s nimi Naoki a rychle odešla. Oni už pak diskutovali jen o tom, jak to mohla vynechat.

Naoki dorazila na smluvené místo pět minut před dohodnutým termínem. Znuděně se opřela o strom a pohrávala si s kunaiem.
Najednou na mýtinu někdo vešel. Ten někdo měl růžové vlasy. Sakura.
Černovláska se ihned vyšvihla na nohy. Ne, teď ji tady nemohla vidět s ním… všechno by se tak pokazilo! Byly jenom dvě možnosti… buď ji zabije (ta se jí líbila víc) nebo ji odláká pryč (ta by vyhovovala ostatním). Nejprve se rozhodla pro druhou možnost.
„Ehe, Sakuro?! Tady trénuju já,“ řekla Naoki směrem k dívce. Ta se na ni vylekaně otočila. V očích měla zmatek.
„A nemohla by sis dneska zajít zatrénovat někam jinam?! Víš, je to tady ideální pro můj trénink,“ opáčila Sakura. Podivně neklidným hlasem. Naoki si ji pozorně prohlédla.
„Promiň, ale ne… budeš si muset najít jiné místo na trénink,“ zavrtěla hlavou Naoki.
„Nemohla bys mě tu nechat aspoň tak jednu, dvě hodinky?“ zajímalo Sakuru.
„Ne!“ zavrtěla Naoki rozhodně hlavou. Musela ji odtamtud dostat co nejdřív.
„A co si střihnout?“ chytila se posledního stébla Sakura. Chtěla dosáhnout toho, co Naoki. Aby její nepřítelkyně odešla co nejrychleji pryč.
Tak si daly kámen nůžky papír, ale vždycky to skončilo nerozhodně.
Naoki se nervózně podívala na hodinky. Sakura taky.
Najednou se ručička posunula na dvanáctku. A na druhé straně mýtiny se ozvalo zapraskání větví. Obě zvedly hlavy a vyděšeně se tam podívaly… muselo to takhle skončit?!
„To jsou Akatsuki! Naoki, jdi varovat vesnici!“ tasila kunai Sakura. Naoki si nachystala svitek, aby ji mohla na místě zabít, ale tehdy jedna z osob v černém plášti s rudými obláčky zvedla ruku. Byla to ta vyšší.
„Naoki, schovej ten svitek!“ pobídla postava mužským hlasem Naoki. Ta poznala Uchihu. Sasukeho.
Sakura stále měla na obličeji útočný výraz.
„Sakuro, nech toho… snad jsi natolik inteligentní, aby ti už došlo, že Naoki patří k nám!“ sykla menší postava, shrbená u země na Sakuru. Ta se napřímila, schovala kunai, její tvář nabrala ledový výraz a ona se otočila k Naoki.
„Ty?!“ pozvedla obočí Naoki a prohlížela si ji.
„Ty?!“ zasyčela nenávistně Sakura. Ji by tam rozhodně nečekala.
„Naoki-kohai, neřeš to,“ pobídla Naoki shrbená postava.
„Sasori-senpai, mohu nejdříve hádat, kdy se tahle… kunoichi dostala k nám?“ podívala se na něj tázavě Naoki. Taky už měla ledový hlas.
„Ty to víš,“ konstatoval Sasuke. Znal její výrazy a tóny hlasu. Musela to vědět už dlouho.
„Nejsem si úplně jistá…“ pozvedla obočí Naoki.
„Tak hádej,“ vyzvala ji posměvačně Sakura.
„Bylo to tehdy, když jsi měla Sasoriho ‚zabít‘… místo toho jsi se sešla se Sasukem, který uzavřel Chiyo do genjutsu. A pak si všichni mysleli. že je Sasori mrtvý,“ konstatovala Naoki. Sakura jen tak tak stihla zamaskovat svůj údiv.
„Nedivím se, že zrovna ty vymýšlíš strategie se Shikamarem…“ kývl souhlasně hlavou Sasuke.
„Jak jsi se sem dostala ty?“ zajímalo Sakuru.
„Bylo to asi půl roku po tom, co jsem byla na hranicích… Sasori-senpai mě viděl trénovat, a pak zkonstatoval, že mé schopnosti jsou nevyužité. Trénoval mě a já se přidala k Akatsuki,“ prozradila Naoki.
„Máme málo času,“ sykl najednou Sasori.
„Dejte nám instrukce,“ pobídla ty dva Naoki.
„Když už o sobě víte, tak budete spolupracovat a pokud možno i trénovat. Účelem tohohle setkání bylo vás dvě seznámit s vaší přítomností v organizaci. Další instrukce budou v nejbližší době… však my vám dáme vědět,“ odvětil Sasori.
Kývly hlavami a ti dva se rozprskli v kouř.
„Tebe bych tady teda nečekala,“ řekla Sakura.
„Já jsem jen potřebovala důkaz,“ uchechtla se Naoki.
Následně se každá rozešla jiným směrem. Neměly si co říct.