Milovat může každý! II - 5 Pocit viny ...

„Tsunade-sama. Máte nějaké zprávy o Hinatě?“ Tuhle větu opakovala Sakura každý den a ještě ji neomrzela. Stále toužila o Hinatě, své nejlepší kamarádce, cokoliv vědět, i kdyby jí to mělo znovu ranit. Každý den, každou minutu, či sekundu přemýšlela nad tím kde je, co dělá a jak se ji daří. Stále věřila, nebo si to jen namlouvala a každý den se ptala na to stejné, jen protože nevěděla, co jiného dělat? Jakoby se ta otázka stále součástí jejího života, i když její význam už dávno nevěděla. Dnes ji však čekalo překvapení, vždy když se Tsunade zeptala dostala leda tak smutný pohled a stručnou odpověď obsahující jedno slovo ale dnes tomu bylo jinak. Cítila, jako kdyby před ní Tsunade něco skrývala. A Sakura byla rozhodnutá zjistit, co to je.
„Tsunade-sama! Tak řeknete mi konečně, co se stalo? Co přede mnou tajíte?!“ zvýšila hlas Sakura a rukama práskla do stolu. Tsunade neschopna cokoliv říct, na ni jen šokovaně hleděla. Už dlouho ji neviděla takhle odhodlanou, ale co je nejdůležitější, tohle si k ní nikdy nedovolila!
„Že by se konečně vzpamatovala?“ ptala se sama sebe v duchu Tsunade a už klidným pohledem se dívala na Sakuru.
„Já před tebou nic netajím, Sakuro.“ zapírala dál Tsunade, ale věděla, že Sakura už ji prohlédla. Ta si jen naštvaně kousla do spodního retu a sevřela ruce v pěst.
„No tak, přece mi nebudete lhát? Tsunade-sama znám vás líp, než si dokážete představit! Už roky s vámi trénuju a trávím skoro celý svůj volný čas! Nikdo jiná vás nezná líp jak já. Teda možná jen Shizune, ale i té je mnoha věcí zamlžených. Takže poznám, když lžete nebo něco schováváte, a já vím, že to něco je o Hinatě!“ křičela na ni dál Sakura a Tsunade se vzpamatovávala z dalšího šoku. Kdyby ji Sakura řekla cokoliv, opravdu cokoliv jiné než je tohle nepovolila by, ale tohle ji dostalo. Rezignovaně zapadla do křesla. V místnosti bylo chvíli ticho, které přerušovalo, jen Sakuřino zrychlené dýchání. Asi po minutě, když Tsunade viděla, že Sakura je opět v klidu, usmála se na ni. To Sakuru překvapilo, čekala všechno, že na ni bude řvát, uhodí ji a nebo cokoliv, jen ne tohle.
Dobře řeknu ti všechno, co vím, ale jakékoliv následky se mě netýkají.“ povolila Tsunade a posunkem ruky ji vyzvala, aby si sedla. Sakura se nenechala dlouho vybízet a už seděla v křesle, kde napjatě čekala až Tsunade začne. Ta si dávala na čas, když něco zaujatě hledala. Asi po pár minutách už ji Sakura chtěla znovu okřiknout, ale zarazila ji Tsunade, protože jí podala jaký si papír. Sakura ho se zájmem přijala a hned jak uviděla písmo na mysl jí padlo jediné jméno.
„Gaara.“ zašeptala a podívala se na Hokage.
„Ale co to je? vyptávala se dál a už jí napadaly ty nejhorší scénáře.
„Jen čti, pak se můžeš na cokoliv zeptat.“ přerušila ji Tsunade a Sakura začala číst. Hokage sledovala jak se jí oči po každé větě zastavují a rozšiřují se poznáním a úžasem. Když dopis dočetla zvedla hlavu a chápajícíma očima se podívala na Tsunade. Přitom ji hrál na tváři úsměv.
„Takže je naživu! Je v pořádku a je s Gaarou a Rin! No není to úžasné? Je v pořádku!“ vykřikovala pořád dokola Sakura a smála se.
„Je v pořádku. Už předtím byla, jen my jsme o tom nevěděli.“ pokračovala dál a vypadalo to, jako kbydy mluvila sama se sebou. Její úsměv začal opadávat až úplně zmizel a Sakura ztichla.
„Sakuro?“
„Sakuro, co je?!“ zpanikařila Tsunade a čekala až Sakura zvedne skloněnou hlavu, takže ji neviděla do obličeje. Na třetí zavolání ji konečně zvedla. Tsunade se zarazila a zírala na zničenou Sakuru, které po tvářích stékaly potoky slz s třesoucími se rameny.
„Proč to udělala? Proč nikomu nic neřekla? Nejsme snad kamarádky? A nejlepší? Proč? Proč?“ vzlykala Sakura a slané slzy ji tekly dál. Zelené oči měla za chvíli opuchlé a podlité krví ale její smutek nešel utišit. Tsunade tedy vstala od stolu a přešla k Sakuře, následně ji pevně objala.
„Jsem si jistá, že Hinata to ví. Ví, že jste nejlepší kamarádky a taky si toho váží. A rozhodně ti nechtěla nijak ublížit. Jsem si tím naprosto jistá.“ konejšila ji Tsunade a pohladila po vlasech.
„K-Když to t-teda věděl-la, proč-č utekla an-nižby nám-m cokoliv ř-řekla?!“ vydechla mezi vzlyky Sakura a trochu se od Tsunade odtáhla.
„Její důvod byl jednoduchý a vím jistě, že ty ho víš taky.“ usmála se na ni milým úsměvem. Sakura chvíli mlčela, ale pak přikývla.
„Myslím … myslím, že kdyby šlo o Sasukeho udělala bych to stejné.“ přiznala a namáhavě se usmála.
„Ano, to jistě udělala.“ souhlasila Tsunade a vstala. Došla ke stolu, a podala jí kapesník. Pak se obrátila k oknu a otevřela ho.
„Nemusíš se schovávat, Sasuke.“ promluvila Tsunade a přísně se podívala na mladého Uchihu, který byl schovaný za sloupem. Sakura se šokovaně podívala na Sasukeho, který vlezl do kanceláře oknem.
„C-co tady děláš, Sasuke?“ nechápala růžovláska. Sasuke nevěděl, jen tam tak stál a najednou ho nesmírně začala zajímat podlaha.
„Sasuke je tu každý den, Sakuro. Ani jednou tě nespustil z očí, kdykoliv si někam šla.“ ujala se slova Tsunade a s úšklebkem sledovala Sakuřin úžas a mírné Uchihovo zčervenání.
„Ti Uchihové jsou vážně zvláštní!“ pomyslela si a se zájmem sledovala vyvíjející se situaci.
„Je to pravda?“ ujišťovala se Sakura a těkala pohledem od Tsunade k Sasukemu, a od Sasukeho k Tsunade.
„Jo.“ zamumlal Sasuke, bylo to to jediné na co se zmohl. V místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Nikdo nepromluvil, jen Sakura pomalu přešla k Sasukemu a bez varování ho objala. Sasuke překvapeně zamrkal a jen tak tam ztuhnutě stál se Sakurou kolem krku.
„Teď mě máš obejmout.“ zašeptala Sakura. Uchiha už neváhal ani minutu a pevně ji objal. Takhle tam stály pěkně dlouho, dokud je nevyrušilo Tsunadiné zakašlání.
„Eh, jo, my už mizíme!“ řekla spěšně Sakura a odtáhla se od Sasukeho, jeho ruku však nepustila. S mírným ruměncem zamířili k oknu, a vylezly na plošinu.
„Tak zase zítra, Tsunade-sama.“ usmála se Sakura. Sasuke jen kývl na pozdrav a spolu se Sakurou zmizel. Hokage se za nimi pobaveně dívala.
„Je pěkné být mladý.“ zasnila se Tsunade, chvíli jen tak seděla v křesle, pozorovala modrou oblohu a vychutnávala si chladivý vánek, který do pracovny pronikal otevřeným oknem. Po pár minutách nic nedělání ji začal přemáhat spánek. Nebránila se a usnula v bezesném spánku.

U Sakury a Sasukeho doma
Sakura seděla venku a hleděla na oblohu. Přemýšlela nad tím, co se dneska dozvěděla. Tsunade ani netušila, jak moc jí pomohla, protože Sakura konečně našla klid v srdci a na duši. Celý ten čas se strašně trápila, protože byla v domnění, že za Hinatino zmizení mohla ona, ale mýlila se. Ano, teď už tomu věřila, protože věděla, co Hinatu donutilo k tomu rozhodnutí. Byla to láska, láska k Narutovi, která ji udržovala po celé ty roky naživu. Byla to láska a naděje, že objeví něco čím mu může pomoci. A ona to našla, opravdu našla něco čím může Naruta přivést zpět, zpět domů. Do Konohy. Sakura se nad tou představou pousmála. Konečně by byli všichni spolu. Byli by jedna velká rodina.
„Rodina, huh.“ promluvila nahlas Sakura a dál nepřítomným pohledem hleděla na nebe.
„O čem přemýšlíš, lásko?“ ozvalo se za ní, až Sakura polekaně nadskočila. Vyplašeně se otočila, ale když uviděla Sasukeho uklidnila se.
„Přemýšlela jsem o tom, proč to Hinata udělala.“ pokrčila rameny Sakura a vstala, Sasuke si ji starostlivě prohlédl. Ona se však usmála, přešla k Sasukemu, stoupla si na špičky a letmo se dotkla svými rty těch jeho.
A víš na co jsem přišla?“ zašeptala Sakura a pohladila Sasukeho po tváři.
„Netuším.“ odpověděl po pravdě a tentokrát políbil on ji, také něžně ale i vášnivě a láskyplně.
„Že kdyby se ti stalo něco podobného, zachovala bych se jako ona! A nikdy bych o tom, nepochybovala, protože tě miluji víc jak svůj život. Stejně jako Hinata miluje Naruta, a protože vím jaké to je, cítit neopětovanou lásku.“ vysvětlila mu Sakura a dlouze se mu zahleděla do očí.
„Miluji tě, Sakuro! A milovat budu navždy!“ zamumlal jí do ucha a pevně objal. Sakura zavřela oči a vychutnávala si tuhle chvíli.