Deset tváří smrti- 03- Co jsi to udělala?!

Konečně to bylo tady. Věděla jsem, že s každou další mstou, se mé síly a odhodlání zvyšuje. Věděla jsem, že za chvíli budu připravená. Ale ještě to pořád nestačilo. Potřebovala jsem něco víc, než obyčejné lidi, které jsem neznala. Někoho, kdo pro tebe více znamenal. Jestli ovšem někdo takový vůbec byl…Ale já ho našla. Náš společný spojník. Tvého nejlepšího přítele a teď si uvědom, jak to bude bolet. Chci, abys věděl, kdo ho zabil. Budeš tam a uvidíš to utrpení. To nás oba připraví na to, co bude…

Dívka v tmavém oblečení, s katanou připnutou u pasu, procházela temnými uličkami města. Ve světle měsíce se lehce třpytilo pouzdru, ve kterém byla její zbraň uložena. Kdyby se však na ni někdo podíval podrobněji, spatřil by zde šmouhy od krve. Staré, přischlé i jasnější a čerstvější stopy po zločinech. Mnoha městy celé země se nesly zprávy o jakémsi tajemném vrahovi, který bez milosti páral hrdla mužům. Nebyla v tom žádná spojitost a ti nejlepší zvědové na místě činu nenacházeli nic, žádnou stopu, až na jednu jedinou krvavě rudou růži. Všichni se tomu začínali podivovat, někteří měli strach vyjít na ulici, ale přece člověk nemůže žít navždy uzavřený. Od posledního nálezu těla uběhl týden. Všichni tušili, že už se něco musí stát. A tato noc byla tou osudnou. Jako by měsíc nechtěl být svědkem další vraždy, schoval se za temný mrak a ulice ještě více potemněly. Jen jednu dívku vedlo kupředu jakési světlo. Světýlko svobody a pomsty.

Dívka vešla do baru zadními dveřmi. Tiše prošla kolem pultu, kde se naléval alkohol. Věděla, koho hledá a věděla i to, kde ho najde. Znala ten podnik.

Častokrát jsme tu spolu chodili, že? Všichni, celá naše partička. Z některých večerů si moc nepamatuju, ale některé okamžiky mi utkvěly v paměti docela jasně. Prošla dveřmi až do zadní části lokálu, kde se nacházela další část. Většinou si celou tuhle místnost najala skupinka a užívala si bujarého nočního života. Stoupla jsem si do dveří a pozorovala dění uvnitř. Tebe jsem nikde neviděla, zato tvého nejlepšího přítele ano. Ještě jsi nedorazil, hm, nevadí. Zatím se trošku pobavím! Uviděla jsem, jak na mě mává. Prosmýkla jsem se kolem líbající se dvojice a zamířila k němu. Hlavou mi proletělo několik myšlenek. Ta první se týkala mladého páru. Litovala jsem tu dívku. Za chvilku dopadne stejně jako já, ale já jí pomůžu. Určitě! Ty další se věnovaly postavě přede mnou. Snažila jsem se usmát, mile a přívětivě.

Vůbec se nezměnil. Byl pořád stejný. Typický rošťák s netypickou andělskou „babyface“. Pohodila jsem vlasy a znovu se tajemně pousmála. Na nic nečekal, chytl mě za ruku a za chvilku už jsme oba tančili v koutě místnosti. Zrovna hrála nějaká hodně pomalá písnička. Nepoznávala jsem ji vůbec. Možná jen melodie mi byla povědomá. Všichni tančili, nikdo neseděl. Bylo až podivné sledovat tolik pomalu se svíjejících se těl. Viděla jsem, že většina pánské části společnosti se hluboce zaobírá rty nebo výstřihem své partnerky. Dělalo se mi zle. Uklidňovala mě jen myšlenka, že jednou budou všechny ženy pomstěny. To mi pomáhalo, i když to samé začal dělat můj společník. Nemohla jsem si pomoct, ale jeho doteky se mi najednou začínaly líbit. Bylo to až k neuvěření, ale bylo to tak. V té chvilce jsem zapochybovala o tom, že skutečně dokážu udělat to, proč jsem sem přišla. Najednou jsem zpozorovala další osobu ve dveřích. Moje oči se zúžily do úzké štěrbinky. Nahmatala jsem rukojeť katany. Omlouvám se! Tebe jediného jsem nechtěla zabít, ale nemohu jinak. Stojíš mi v cestě vedoucí k mé pomstě. Tasila jsem katanu a jedním máchnutím jsem mu prořízla hrdlo. Z jeho úst vyšlo jen zachroptění doprovázené sprškou krve.

Kdybys věděl, že jsem nechtěla, možná bys mě přemluvil. Už to ale nešlo. Bylo po všem.
Tělo mladíka se svezlo na zem. Extáze v místnosti najednou zcela vyprchala. Všichni zděšeně hleděli na to divadlo. Teprve teď jsem skutečně viděla tvou tvář. Proběhl jsi davem až ke mně. Nevěřícně jsi mi pohlédl do očí. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká krev jeho nejlepšího přítele. Jako by mě chladila. Chladila a pálila zároveň. Jako bych plakala krvavé slzy.

Nenávistně jsem se usmála a pohled v mých očích ztvrdl. Stále jsi nevěřil. Ale je to pravda! Teď už konečně je. Co uděláš?

„Proč?!“zařval jsi na mě. Nepohnula jsem se, ani o píď.
„To kvůli tobě,“řekla jsem lhostejně, přes tvář si přehodila kapuci a vytratila jsem se. Nikdo mě nesledoval. Nikdo se neodvážil na mne pohlédnout. Bylo skutečně to, co jsem tam cítila strach? Vyzařoval ze všech kolem, i z tebe! To mi dodávalo pocit uspokojení. Noční obloha a chabá světla baru opět zkryla můj krok k pomstě.
Teď poznáš, co je trpět. Poznáš, co je být naháněnou lovnou zvěří. Poznáš, jaké to je, cítit se jako kořist. Jako hrát předem vyhraný zápas. Je to kletba a dar!

Nad tělem se sklánělo několik lidí, kteří byli dosti odvážní pohlédnout na tolik krve. Byla všude po podlaze, na stěnách. Muž opatrně zvedl tělo svého nejlepšího přítele. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Nemohl uvěřit slovům, která slyšel. Najednou z prokrvácené košile něco vypadlo do louže krve. Muž se sehnul a sebral z podlahy poupě rudé růže.