Vyvolený Shinobi I.

Příchod

Byl nádherný, teplý den. Tráva příjemně chladila, stromy tiše šuměly a kdesi v korunách stromů jemně švitořili ptáčci. Nebe bylo nádherně blankytně modré, bez jediného mračného beránka. Kdesi příjemně bublala říčka. Teplý vzduch spolu s klidným okolím přímo lákal k položení do chladivé trávy, zavření unavených očí a uložení se do říše spánku a snění. Však i lesní zvěř, jindy čilá, dnes jen tiše lenošila.

Přesto pro někoho tento klid nebyl. Nebyl mu souzen, nemohl složit své unavené tělo do chladivé trávy či si v bublající říčce smočit své seschlé rty. Tento až bájný klid narušil rychlí běh elegantně vyhlížejícího mladého muže. Cestu, les i louky, přes vše přebíhal jen v roztrhaných kalhotech, jehož cáry pospolu držely snad jen silou vůle. Neměl košili, ba ani sandálky, které by chránili chodidla. Však již také s každým krokem zanechával i n chladivé a jemné trávě krvavé otisky. Avšak i nebýt rozedraných chodidel, zanechal by každý jeho krok tuto rudou barvu na tichém okolí. Dlouhovlasý blonďatý mladík měl záda do krve rozdrásaná nemilsordnou kůží biče, stejně tak i ramena a nějaký ten šrám zanechal bič i na hrudi. Kromě těchto ran se zoufale snažil rukou zadržet krev unikající z rány na boku způsobenou pravděpodobně kunaiem.

Mladík běžel již dlouho. Bylo to znát na těle zborceném potem, unavených trhavých pohybech i na častém klopýtnutí. Přesto utíkal dál. Nezastavoval se a když spadl, rychle se zvedl a znovu se rozeběhl, nevěda kam. Již však bylo jasné, že jeho útěk bude marný. Kdesi za nímse ozýval mnhonásobný dusot koňských kopyt.

On se však nevzdával a stále běžel dál a dál. V jednu chvíli ale zakopl o zkroucený kořen stromu a skutálel se z mírného svahu k břehu maličké říčky. Dříve, než se stačil zvednou, doběhli jej muži na koních. Muži na sobě měli černé kalhoty i košile, přes to vše černé plášti. Tváře jim halili, též černé, roušky. Mladík ucítil na krku chladnou ocel, když jeden z mužů na koni natáhl ruku s kopím a přiložil mu jeho ocelovou špici na krk. Mladík se rozklepal po celém těle.

V tu chvíli však koně uskočili vzad i s jezdci na hřbetech. Do trávy, v místech, kde dosud stály koně, se zarylo několik kunaiů. Muž, jenž držel kopí, se rozhlédl po okolí. Stromy, odkud mohli přiletět kunaie, stáli až na druhé straně říčky. Muž se zahleděl na onu řadu stromů. Nikde však nikoho neviděl.
„HEJ! UKAŽ SE!“ zakřičel muž k řadě stromů. Stále přejížděl pohledem sem a tam, stále se však nic nedělo.
„Srab.“ zavrčel. To však byla špatná slova. Z korun stromů se vyřítil blonďatý chlapec v oranžové kombinéze. Letěl přímo na muže na koni, ten však pobídl koně stranou. Chlapec zamával rukama a obličejem se zabořil do hlíny. Po chvilce hlavu vyndal, sedl si do trávy a plival kolem sebe hlínu. Muž na koni se uchechtl.
„Dítě.“ ohlédl se na své muže, kteří vybuchly smíchy.
„Zatracený Naruto.“ zašeptala si pro sebe Sakura skrytá ve větvích stromů.

Naruto se napřímil a zahleděl se na muže vzdorovitým a odhodlaným výrazem. Otočil se na mladíka, usmál se a mrkl na něj. Poté se znovu otočil na muže, kteří si až teď Naruta pozorněji prohlédli. Oranžová kombinéza jim byla k smíchu, ale vůdce s kopím si moc dobře všiml čelenky listové vesnice a zvažoval, zda se obávat. Nakonec, když si Naruta znovu prohlédl, došel k názoru, že od tohoto děcka mu žádné nebezpečí nehrozí.
„Zmizni, nebo se ti něco stane.“ houkl vůdce na Naruta. Ten se jen lehce zamračil a stoupl si ochranitelsky před neznámého chlapce.
„Proč ho honíte?!“ vykřikl na vůdce.
„Do toho ti nic není, skrčku. Zmiz!“ zavrčel již podrážděně.
„Nedovolím vám, aby jste mu ubližovali!“ vykřikl Naruto, kterému se již blýská v očích.
„Narutoo! Jak víš, že mu ublížili? Třeba mu chtějí pomoct.“ ozvalo se za Narutovými zády. Mezitím, co se Naruto s vůdce dohadoval, seskočila ze stromu a přeskočila potok. V jejích očích i hlasu je znát, že sama těmto svým slovům příliš nevěří. Naruto se na ni zmateně podíval.
„Přesně tak, mi mu chceme pomoct.“ ušklíbl se muž, což nikdo nemohl přes roušku zahlédnout. Naruto spustil ruce podél těla a pohlédl na chlapce, který se vyplašeně krčil u řeky.
„Neřekl bych.“ zamumlal Naruto a ohlédl se na muže. Zahleděl se vůdci do očí, nepřátelských a tyranských. Naruto se zamračil.
„Nelíbí se mi. A jemu taky ne. Vezmeme ho do vesnice.“ ohlédl se Naruto na Sakuru, která si prohlížela mladíka. Popošla k Narutovi a naklonila se k němu.
„Kakashi říká, že je máme nechat. Pokud se stane něco špatnýho, tak máme povolení zasáhnout.“ zašeptala Sakura. Naruto se na ni nechápavě podíval, ale teprve potom mu došlo, že na rozdíl od Sakury ztratil vysílačku.
„Ale proč. Vždyť se jich bojí.“ zaprotestoval šeptem Naruto a mávl směrem k němu rukou. Ten na chlapce v oranžovém a dívku s růžovými vlasy upíral zrak plný naděje. Sakura se na něj ohlédla, ale po chvilce se zas otočila k Narutovi.
„Věř mistru Kakashi.“ odpověděla netrpělivě. Naruto už otvíral pusu, aby něco namítl, když však zahlédl Sakuřin rozzlobený výraz, rozmyslel si to.
„Ustup, ať můžou k němu.“ řekla Sakura a strčila do Naruta. Neochotně a za stálého postrkování ustoupil. Chlapec se roztřásl po celém těle, když vůdce spolu se dvěma svýma muži vyrazil v sedle koní k němu. Naruto se zamračil.

Muži se rozestavěli kolem chlapce a vyrazili vpřed. Tím byl donucen jít vpřed. Nemohl ani utéct, neboť vůdce před něj natáhl ratiště kopí. Naruto na ně hleděl s nedůvěrou. Pohublý chlapec plný ran od biče, který se jezdcům houpal u boků. To vše mu do sebe zapadalo a bylo mu jasné, co se děje. Nechápal však, proč jim Kakashi zakázal do věci zasáhnout. A proč se vůbec celou dobu neukázal? Naruto opravdu nechápal, co se děje. Sledoval, jak se chlapec snaží najít únikovou cestu.
„Na to zapomeň.“ zavrčel vůdce. Jeho hlas byl plný nenávisti. Naruto zatnul ruce v pěst, až se mu nehty zaryly do kůže. Avšak, stále se třesoucí, se náhle prosmýkl pod břichem jednoho z koní a rozeběhl se klopýtavě vpřed.

Právě na tuto chvíli čekal Kakashi. Ve chvíli, kdy se chlapec rozeběhl pryč od mužů, vytáhl jeden z nich dlouhý bič a rozpřáhl se. Ozvala se rána. Muž doufal, že se bič zaryl do mladých zad, ale udiveně hleděl na přeseknutý bič. Kousek před jeho cílem stál Kakashi s kunaiem v ruce. V druhé ruce držel kniha Icha Icha Paradise a tvářil se, jako vždy, nezaujatě.
„Co to má znamenat?!“ vykřikl vůdce. Kakashi vzhlédl od knihy, jako by opravdu netušil, co se stalo.
„Co prosím?“ zeptal se Kakashi. Naruto na něj nadšeně hleděl. Chlapec, který se za Kakashim choulil do klubíčka, vzhlédl.
„Co má tohle znamenat! Ten kluk patří nám!“ vztekle téměř zakřičel na Kakashiho. Ten se otočil za sebe. Po chvilce se otočil zase zpátky na skupinu mužů.
„Lidem s bičem? To není správný přístup. A očividně to není poprvé. Toho chlapce vezmeme k nám. A vám doporučuji, aby jste šli zpátky.“ odpověděl Kakashi s pohledem již zase upřeným do knihy. To muže rozčílilo. Jedním pohybem nařídil mužům útok. Muži tasili meče.
„RASENGAN!“ ozvalo se a mezi muže se s nadšením vřítil Naruto.

Rozvýřený prach se pomalu usadil. Muži se stačili rozprchnout, takže je rasengan nezasáhl. Ale i přes výhružky vůdce, utekli, stejně tak i koně. Dokonce i kůň, na kterém seděl vůdce, se vzepjal na zadní a utekl. Muž se pomalu zvedla na nohy, roušku pádem strženou. Kakashi se na něj zahleděl a cukl sebou. V jeho oku se blýsklo poznání a ruka s knihou klesla níž.
„Za to Listová zaplatí.“ zavrčel muž, kterému se přes tvář táhla jizva. Poté se otočil a utekl. Mezitím Sakura přešla k mladíkovi. Dívala se na něj s lítostí. Rány od biče pokrývali snad celé jeho tělo. Kromě nich však na krku nalezla staré rány od pevně uvázaného ostnatého drátu spolu se znaky tvořící slovo: milován. Chlapec byl vyhublý, dehydorvaný a zchvácený.
„Kakashi-sensei. Ten chlapec potřebuje do nemocnice.“ vzhlédla ke stále ještě zaraženému Kakashimu. Ten se na Sakuru ohlédl a přikývl. Naruto pomohl chlapci vstát a podpíraje jej, vydali se všichni čtyři směrem do Listové a do nemocnice.