Nepovedenné jutsu 18

Nepovedenné jutsu 18

„Tak teď můžeme jenom čekat,“ řekl Kakashi a sedl si před stan. Ostatní následovali jeho příkladu a Sakura po chvíli usnula vyčerpáním.

„Je to už dost dlouho,“ říkal nepochybně ženský hlas.
„Tři týdny nejsou moc, když uvážíš, čím prošli,“ odporoval jí mužský.
Sasuke jakoby skrz mlhu vnímal hlasy a dokázal rozeznat, zda je hlas mužský či ženský, ale jinak nevěděl, komu patří. Jeho vědomí se jenom pomalinku probíralo.
Opatrně pootevřel oči a okamžitě je zase zavřel, jelikož ho oslepilo denní světlo. Po chvíli to zkusil znovu a s větším úspěchem. Jeho oči si rychle zvykaly na světlo a on mohl konečně zjistit, kde se to ocitl. Zjistil, že strop nad jeho postelí je bílý a jaksi povědomý.
„Bože, už jsem zase v nemocnici,“ povzdechl si pro sebe a pokusil se pohnout. Ale jeho tělo mělo jiný názor. Každý sval, každá kost ho bolela. Nahlas zasténal a pokoušel si vzpomenout, co dělal, že je v takovém stavu.
„Sasuke,“ ozvalo se nad ním.
Pootočil hlavu a zaostřil na osobu nad sebou. Povzdechl si, když zaregistroval růžové vlasy: „Sakuro.“
„Ach Sasuke,“ rozzářil se dívce obličej. „Konečně ses probral, už jsme začínali mít obavy.“
„Jak dlouho,“ zeptal se vyprahlým hlasem. Dívka mu okamžitě podala sklenici vody, pomohla mu posadit se a počkala, až jí vypije, aby jí zase vrátila na stolek.
„Skoro tři týdny,“ odpověděla na jeho otázku. „Měl jsi opravdu vážná zranění a Tsunade tě dávala dost dlouho dohromady.“
„Tsunade,“ nechápal. Byl přece uprchlý ninja. Měla by ho spíše vsadit do vězení nebo rovnou popravit. Ale to by se asi nezavděčila Kushině.
„Moment, Kushina,“ pracovalo jeho podvědomí. Nahlas se zeptal: „Kde je Kushina? Co se stalo s Madarou?“
„Sasuke, uklidni se,“ snažila se ho utišit, ale moc to nepomáhalo.
„Kushina je v pořádku,“ ozval se mužský hlas.
Sasuke obrátil svou pozornost na druhou osobu v místnosti a poznal Kakashiho. Jeho bývalý mistr přišel blíž k posteli a řekl: „Nahnal jsi nám strach. Dvakrát jsi zkolaboval a vypadlo to, že to nezvládneš. Ale Pátá je rváč.“
Mladý Uchiha se chytl za hlavu. Ani si nevšiml, že má jednu ruku obvázanou a zeptal se: „Co se vlastně stalo?“
„To bys nám spíš měl říct ty,“ usmál se na něho přes masku Kakashi. „Když jsme přišli do skrýše, bylo už skoro po boji.“
„Madara je mrtvý,“ zeptal se Sasuke nadějně.
„Ne,“ odpověděl Hatake.
„Víc podrobností by tam nebylo,“ zavrčel mladík vztekle.
Jounin se jenom pousmál a začal vyprávět: „Když jsme se tam dostali, ty a Kushina jste byli vážně zranění a v bezvědomí. Jediné, co stálo mezi vámi a smrtí, byl Itachi. Ale i on měl pár vážných zranění.“
V tu chvíli přerušila vyprávění Sakura odfrknutím: „Prý pár zranění. Skoro tam umřel.“
„Ech,“ podrbal se Kakashi zezadu na hlavě. „No a pak jsem se Madarovi postavil já, ale to nemělo dlouhého trvání. Jeden z Akatsuki ho donutil odejít. Všichni zmizeli a my jsme vás rychle dopravili do provizorního tábora, kde vás hodiny dávali dohromady lékaři. Mimochodem teď jsi v Konoze.“
„A to je všechno,“ řekl po chvíli ticha Sasuke.
„Ještě něco by stálo za zmínku,“ ošil se jounin.
„Co,“ díval se na něho mladík nedočkavě.
„Než Madara zmizel, řekl ještě jednu věc. Cituji: Vyřiď těm třem, ať sílí a pak přijdou. Budu na ně čekat. Ať přijdou, jestli chtějí pomstít svoje rodiny, které jsem jim zabil.“
„Ten bastard,“ nadával Uchiha a snažil se zvednout z postele.
„Sasuke to nemůžeš,“ snažila se ho zastavit Sakura, ale moc úspěšná nebyla.
Černovlasý mladík sice na pokraji sil, si jí úspěšně držel od těla. A její marné pokusy dostat ho zpátky do postele ignoroval.
„Kde je Kushina a Itachi,“ zeptal se nebezpečně ledovým hlasem.
Kakashi ho chvíli rentgenoval svým pohledem, než mu odvětil: „Ve vedlejším pokoji.“
„Spolu,“ zavrčel Sasuke vztekle a už se vydal ke dveřím. Celé jeho tělo proti tomuto nápadu protestovalo, ale on ho nebral na zřetel. Chtěl vidět bratra, přesvědčit se, zda žije. A hlavně chtěl vidět Kushinu. Útržkovitě si vzpomínal na bitvu s Madarou a pamatoval si její techniku. Byla nebezpečná a chtěl vědět, zda je v pořádku.
S námahou otevřel dveře a prošel jimi. Koutkem oka zahlídl, jak Kakashi zadržel Sakuru, která chtěla jít za ním, a v duchu mu poděkoval. Nechtěl poslouchat ty její řeči, že musí zůstat v posteli a léčit se. Teď měl jiné plány.
S pomocí stěny se mu podařilo dojít k vedlejšímu pokoji, natáhl ruku a otevřel dveře. Ani se nenamáhal zjistit, zda je to správný pokoj a vpadl dovnitř.
„Sasuke,“ uslyšel známý dívčí hlas. Usmál se pro sebe, instinkt ho vedl dobře.
Mladík zvedl hlavu a naskytl se mu zvláštní obrázek. V místnosti byla jenom jedna postel, na které ležel Itachi. Tedy spíš seděl a opíral se o horu polštářů. Co ovšem Sasukeho překvapilo nejvíc, byly obvazy přes bratrovy oči. Dalších, které měl rozmístěny po těle, aby zakrývaly zranění, si nevšímal. Jeho pohled přitahoval jenom obvaz přes oči.
„Sasuke, nemáš být v posteli,“ vytrhl ho z překvapení Kushinin hlas. Nutno podotknout, že mírně uražený, když si všimla, že jí úplně ignoruje.
„Už začínáš být jako Sakura,“ utrhl se na ní a přešel blíž k posteli. Než mu vypověděli nohy, zhroutil se na jednu ze dvou židlí. Tu druhou okupovala Kushina.
„Tak daleko jsem se zatím nedostala,“ usmála se na něho. Okamžitě se ovšem chytla za žebra a zkřivila tvář bolestí. Až teď si jí Sasuke pořádně prohlédl. Jako on a Itachi i ona měla po tělo mnoho obvazu. Převážnou z nich zakrýval nemocniční úbor, ale i tak byly vidět obvazy na hlavě a rukou.
„Koukám, že taky vypadáš, jak Frankensteinovo monstrum,“ ušklíbl se mladík.
„Co,“ nechápala Kushina a dívala se na něho poněkud zvláštním pohledem.
„To je postava z jedné knihy,“ vysvětlil jí Itachi, který poslouchal jejich rozhovor. „Chce tím říct, že vypadáme hrozně.“
„A ty se divíš, potom, co jsme zažili,“ utrhla se na něho dívka. „Ty jsi skoro přišel o oči, jelikož si je používal moc dlouho. Sasukemu se podle vyprávění Sakury několikrát zastavilo srdce. A mě skoro roztrhal vítr, který se mi krapet vymkl kontrole.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušil až Sasuke tichým dotazem: „Cože se ti vymklo kontrole?“
„Slyšel jsi dobře,“ usmála se na něho zářivě, jelikož věděla, že tohle ho rozčílí ještě víc. „Krapet jsem ho neovládla, když se mi do toho začal montovat Kyuubi. Nějak si nedal říct, že tohle není jeho boj.“
„A to, to říkáš s takovým klidem,“ zúžil Sasuke nebezpečně oči.
„Teď už to máš snad jedno, ne,“ pokračovala Kushina se stále úsměvem na rtech.
„To snad není pravda,“ zvyšoval Sasuke s každým slovem hlas, až skoro křičel. „Tak ty se pustíš do boje s nějakou neozkoušenou technikou, která mohla zabít jak tebe, tak i všechny kolem. A jinak jsi mentálně zdravá?“
„Neřvi na mě, ty .. ty..,“ nevěděla, jak by ho nejlépe nazvala.
„Nechci se vám do toho motat, ale jste v nemocnici,“ zkusil je zarazit od hádky Itachi.
Ale oba byli tak vytočení chováním toho druhého, že ho akorát okřikli: „Ty mlč!“
Itachi se pro sebe usmál, pohodlně se uvelebil v polštářích a klidně poslouchal jejich tyrády o mentalitě jich dvou. Nad některými osloveními až zvedal obočí.

„Co je to tady za řev,“ přerušil jejich hádku, až hlas Tsunade, který nevěštil nic dobrého. „Jste vzhůru sotva pár hodin a už na sebe ječíte. A to ještě podotýkám v nemocnici.“
V tu chvíli v pokoji zavládlo hrobové ticho, do kterého se ozýval tichý smích patřící Itachimu, který se výborně bavil.
„Být tebou tak mlčím,“ šeptl mu Sasuke. „Na tebe taky dojde.“
„Pátá,“ začal Itachi.
„Ticho,“ přerušila ho rázně. „Teď budu mluvit já. Necháme stranou to, že jste před třemi týdny skoro zemřeli pod míma rukama. Chci vědět, co přesně se stalo od okamžiku, kdy Kushinu unesli, a pak se rozhodnu, co s vámi třemi udělám. A jelikož budu muset čelit celé radě Konohy, doufám, že máte pádné argumenty.“
Jako první si vzala slovo Kushina. Vyprávěla Tsunade, co se stalo v úkrytu Akatsuki. Jak dokázala pozdržet svojí vlastní smrt, překvapivým odhalením údajně mrtvého Madary. Po ní si vzal slovo Sasuke, který rychle dovyprávěl, jak šel chodbami pevnosti až k cele, kde drželi Kushinu. A také jak mu dívka odhalila pravdu o jeho klanu, Madarovi a Danzouovi. Po nich už Itachi popsal bitvu s Madarou a to byl konec jejich příběhu.
Tsunade se po dovyprávění zvedla a přešla k oknu. Chvíli se dívala na ulice vesnice, než řekla: „Už Třetí měl podezření, že za osudem vašeho klanu stojí Danzou, ale netušil, že Uchiha, který bojoval s mým dědečkem je ještě na živu a spřádá plány na pomstu vesnici.“
„On je tak starý,“ podivil se Sasuke. „To odkoukal něco od Orochimara nebo co?“
„To nevím,“ opáčila Pátá.
„Takže to, jak vypustil na Konohu Kyuubiho a zabil moje rodiče,“ povzdechla si Kushina. „bylo jenom z pomsty.“
„Jak to víš o svých rodičích,“ dívala se na ní překvapeně Tsunade.
„Kyuubi,“ odvětila smutně. „Vím hodně věcí, ale čeká, až nadejde vhodná doba, aby se svými znalosti pochlubil, a vždycky tne do živého.“
„Já…,“ nevěděla Pátá, co jí na to říct.
„Vy jste to věděla, kdo byl můj otec, že,“ optala se dívka.
„No.. jaksi..ano věděla,“ rezignovala Tsunade.
„Teď už je to jedno,“ mávla rukou.
„A co uděláme s Danzouem,“ zeptal se Itachi tiše. Celkem dost mu vadilo, že nic nevidí. Ale byl rád, že mu Tsunade řekla, že za pár dní se oči zotaví. Když se poprvé probudil a zjistil, že nic nevidí, byl to strašný šok. Sice věděl, že sharingan oči ničí, ale i tak doufal, že jeho to nikdy nepotká. Vděk, který cítil k Páté za záchranu zraku, byl obrovský.
„Nemáme dost důkazů na zatčení,“ povzdychla si Tsunade. „Rada nebude věřit dvěma uprchlým ninjům a hostiteli Kyuubiho. Ale i tak ho nechám hlídat ANBU.“
„A co s námi,“ zajímal se Sasuke.
Na tohle se Pátá usmála a řekla: „Bude to sice strašné. Ústupky, sliby a hlídání, ale nakonec se mi možná podaří přesvědčit Radu, abyste tady mohli zůstat.“
Ticho, které zavládlo po jejích slovech, přerušilo radostné dívčí zavýsknutí. Než se Sasuke nadál, měl kolem krku štěstím plačící Kushinu. Oba sice při tomto objetí bolestně vydechli, ale i tak byli oba rádi. Tsunade to pozorovala s jemným úsměvem, něco podobného čekala. A Itachi znovu proklínal svoje oči, jelikož by strašně rád viděl, co se děje.
„Ale prvně se musíte uzdravit, takže zpátky do postelí,“ zavelel Hokage a opustil místnost.
Když Itachi uslyšel bouchnutí dveří, tichým hlasem řekl: „Zesílíme a dostaneme tě Madaro, i kdyby to bylo to poslední, co uděláme.“

Uběhl rok.
„Pátá, konečně jsme našli jejich skrýš,“ předával hlášení jeden z ANBU Hokagovy Skryté Listové.
„Výborně,“ usmála se Tsunade. Konečně po roce, kdy jakoby se Akatsuki propadli do země, se objevila nějaká stopa. Převzala si od něho svitek a propustila ho.
Podívala se po Shizune a řekla: „Zavolej je.“
„Ano Pátá,“ uklonila se lehce a odešla i Tontonem v náručí.
Za nějakou chvíli se dveře znovu otevřely a v závěsu za Shizune vešli do kanceláře Páté další tři ninjové. Jeden muž a mladá dívka a mladík. Dva černovlasci a blonďatá dívka.
Tsunade se usmála, podala jim svitek a řekla: „Je to jenom na vás.“
Nejstarší z této trojice se jí uklonil a převzal svitek. Aniž by řekl jediné slovo, se otočil a odešel. V jeho patách se vydali i druzí dva.
„Myslíte, že ho dostanou,“ zeptala se Shizune tiše.
Tsunade se i s křeslem otočila k oknu, pohodlně se opřela a zadívala se na nebe: „Jsou to nejsilnější členové Listové. Myslím, že mají šanci. Dva členové klanu Uchiha a poslední potomek klanu Namikaze. Jejich rodiny by na ně měli být hrdé.“

V tu samou chvíli procházeli bránou Konohy tři ninjové směřující za svým cílem. Najít, porazit a předvést ke spravedlnosti Madaru Uchihu. Nechť jejich cesta šťastně skončí.

THE END