Hidanovo znovuzrození 2.díl

Tak jsem se konečně odhodlal, zveřejnit další díl mé pseudo-povídky. Nemám co dodat, jen snad k pochopení jedné narážky v textu: Kastrace zvyšuje výšku hlasu. Pochopíte, když si to přečtete, proč na to upozorňuju

Chvíli poté, co Hidan pocítil povědomost krajiny, ho již jeho spoluzáporáci zdravili.
„Nazdar Hidane,“ začal provokativním tónem Deidara. „Kde máš parťáka?“
„Tuhej.“ Opáčil Hidan.
„A jak se mu to stalo.“ Dotíral Deidy s tupým výrazem ve tváři.
„Asi mu selhalo srdíčko!“ Odvětil s úšklebkem a zároveň s rostoucí agresí vůči blonďákovi.
„A jaký?“ Vypálil drzou poznámku a v tu chvíli se svíral na zemi v bolestech, po přesném zásahu Hidana druhým koncem jeho trojbřité kosy do soláru.
„Nějak se nám tenčí řady.“ Povzdechl si Pein.
„Měli bychom vyvěsit plakáty:“ Provokoval Deidara vstávajíce ze země. „Organizace Akatsuki nabírá nové zlobou prohnilé svět nenávidějící rekruty, nejlépe s blond hárem a sexy kukučem.“
Sotva to dořekl už ležel znovu klepajíce se na zemi. Itachimu v oku zarotoval sharingan. Všem přítomným ovšem začalo docházet, že má Deidara z části pravdu... Opravdu by potřebovali novou krev.
Po chvíli vyptávání, střídaném trapnými chvílemi ticha, se vůdce rozhodl: „Dem zevlit...“ Pronesl, a vykročil do svého černě vymalovaného pokojíku. Ostatní bez reptání uposlechli rozkazu, jsou to přeci věrní a poslušní „vojáci“ co ctí svého velitele.
Ještě než stihnuli upadnout do svých černých, občas zelených a místy blonďatých myšlenek, u vchodu do sídla se ozvala rána. Jako by blesk z čistého nebe udeřil do stromu v bezprostřední blízkosti bejváku Červených měsíčku.

V Konoze bylo parné poledne. Slunce svítilo, ptáčci pěli a Naruto demoloval svým vytrvalým nesnesitelným křikem okna ošetřovny.
„NEEEEEEEEEEEEE!“ *nadechnutí*
„NEEEEEEEEEEEEE!“ *nadechnutí* - *řach* - *Ouch*.
Naruto byl umlčen přesným úderem Tsunade přímo do nosu, který nyní připomínal spíše další pupík, akorát uprostřed obličeje.
„Au!“ Dovolil si podotknout Uzumaki. „To bolelo bábi Tsunade!“ A nadechoval se k dalšímu výkřiku, protože i přes tu ránu nezapomněl, co ho tak dopálilo.
„Mlč!“ Okřikla ho Godaime. „Nebo se ti ten tvůj hlásek o pár tónin zvedne!“
Naruto si okamžitě rozmyslel vypravit ze sebe jedinou hlásku a zkrotl jako beránek. Na chvíli se po čerstvě vymalovaném nemocničním pokoji rozlehlo příjemné ticho.
To ovšem jen do chvíle, než se Naruto smířil s tím, že nebude mít děti a rozhodl se promluvit.
„Ale proč?“ Začal. „Proč už nikdy nebudu moci použít tu techniku? Vždyť jsem na ní tak dlouho a tvrdě dřel!“ Naruto totiž začal hysterčit ještě před tím, než mu Sakura stihla vysvětlit, proč už nemůže používat svou novou techniku – Rasen shuriken.
„Kdyby jsi mě nechal domluvit, řekla bych ti to hned!“ Odsekla uraženě Sakuru, složila si ruce na své ploché hrudi a natočila arogantně své velké čelo doleva a mírně nahoru.
„Je to tak,“ ujal se slova Zvrhlý poustevník sedící na svém obvyklém místě, na okenní římse, „Že kdybys dál používal tu techniku, tak by ti přestala fakčit pravá ruka k používání čakry“
„Ale proč.“ Nestačila Narutovi stručná odpověď.
„Je to z toho důvodu... To bys stejně nepochopil.“ Vzala oprávněně pokus Godaime.
Chvíli bylo ticho. Naruto si mnul bradu a zároveň se drbal na hlavě, tudíž to působilo komickým dojmem. Po minutce se znovu ozval, ale teď s úplně jiným tónem v hlase.
„Když je to takhle, tak budu muset prostě vymyslet další techniku.“ Všem poklesla čelist. Naruto se postavil na lůžku. „Já se nikdy nevzdám, to je moje cesta ninji!“ Prohlásil, svalil se a tento výrok ho asi natolik vysílil, že usnul.
Všichni užasle stáli dobrou minutu na místě, než se nechal slyšet žabí poustevník: „Mno, přeci jenom je to jednička v překvapování lidí, nikdy nevíme, co od něj můžeme čekat.“ Ostatní souhlasně přikývli a odešli nechaje pochrupujícího Naruto o samotě.

Za dva dny se ospala, který doteď dospával svůj zátah na Akatsuki, probudil. Posadil se na hranu postele a vyhlídl otevřeným oknem. Venku bylo příjemně. *Zakručení v břiše*.
„Ou, myslim, že si budu muset udělat procházku směr Ichiraku ramen... Jinak to nevidim, jinak to nebude!“ Vstal a zkrátil si cestu oknem. V mžiku už seděl a ládoval se jeho oblíbeným pokrmem. Když dojedl desátou misku a zaplatil (způsobem Iruka sensei to zaplatí, když ho viděl přicházet, a Zmizením-jak-pára-nad-hrncem-No-Jutsu), vyrazil hledat zvrhlého poustevníka s jediným cílem. Jirayiu nebylo nikterak složité nalézt. Zrovna totiž sbíral nové informace pro svou další knihu sledujíce dámskou část lázní.
„Tak jsem vás našel!“ Poměrně nahlas informoval Jirayiu Naruto.
„Aaa, holky, pozor!“ Zaječela jakási hnědovláska objevíce poustevníkův úkryt po hlasitém výroku Naruta. „Už je zase tady ten perverzák! Schovejte se!“
„Achjo, Naruto, kolikrát ti mám ještě říkat, že mě nemáš vyrušovat při sbírání informací?!“ Řekl udýchaný Jirayia, když utíkali z dosahu nesnesitelného dívčího jekotu.
„Já vím,“ Začal omluvně Uzumaki, „ale teď je to strašně důležitý! Musíte mě naučit novou techniku!“ Jirayia nereagoval.
Naruto ale dotíral: „Nebo už ti došel tvůj bezedný repertoár fantastických technik?“ Vyřkl posměvačně Naruto.
„Dobrá,“ Začal dopálený poustevník, „zítra začínáme s tréningem!“ Naruto zajásal.

Po zmíněné ráně před vchod do sídla Akatsuki, se ozval vyzývavý hlas: „Uchiho Itachi, jestli ti zůstala alespoň nějaká čest, vyjdi ven a bojuj se mnou jako se sobě rovným!“ Ano, hádáte správně, hlas patřil Itachiho bratříčkovi, Sasukemu. Než se ovšem nadál, byl přikovaný na kříži a před ním stál jeho bratr.
„Doopravdy si myslíš,“ pravil vážným, chladným a strašně cool hlasem Itachi, „že už si zesílil natolik, abys mohl čelit mým očím? Nikdy nemůžeš přemoci sílu mého tsuky-“ Itachi nestihl dopovědět. Iluze byla v trapu.
Itachiho protínala Sasukeho chladná čepel. „Chidori No katana!“