Sestřička 01 - Milé uvítání

Sestřička 01 – Milé uvítání

Příběh se odehrává v dobách, kdy byl Orochimaru ještě členem Akatsuki.
Co se asi stane, když za ním přijede jeho mladší, úplně natvrdlá sestřička?
Jistě, bude legrace! Ale zrovna právě Orochimaru si jí moc neužije!

Většina členů zločinecké organizace Akatsuki se už vrátila do společného doupěte po svých úspěšně splněných misích. Jediní, kdo ještě chyběli, byli Sasori a Deidara.
„Kde se ti dva toulají? Už tu měli dávno být!“ rozčiloval se Pein, až uhodil pěstí do stolu. Seděl na pohovce ve společné místnosti jejich sídla. Naproti němu v křesle byla Konan, která si četla nějaký časopis.
„Dej jim ještě čas,“ mírnila ho a přísně se na něj podívala přes okraj magazínu, „musí se nejdřív sehrát a naučit spolupracovat.“ Deidara totiž k Akatsuki teprve nastoupil, tato mise byla vlastně jejich, jakožto týmu, druhá.
„No jo,“ zamručel si Pein, „nejspíš teď někde sedí a hádají se o umění.“
V tom se ozvalo bušení. Oba dva napnuli uši a čekali, jestli se ozve znovu. Ano, ozvalo se a Pein i Konan poznali, že onen zvuk přichází od vstupních dveří.
„Že by oni?“ zamračila se modrovlasá.
„Prosím tě, ti by tak klepali,“ odfrkl posměšně Pein. Neochotně se zvedl z gauče, aby se šel podívat, kdo způsobuje ten rámus. Bušení teď už bylo nepřetržité.
„Do pr***e! Ještě chvilku tohle budu muset poslouchat a uříznu tomu debilovi ruce! Ať už je to kdokoliv!“ uslyšel Pein rozezleného Hidana i přes dveře jeho pokoje.
Konečně došel ke dveřím a otevřel je. Chtěl se podívat na toho člověka, který se evidentně už nemohl dočkat, až mu bude otevřeno, ale místo toho dostal ránu pěstí do nosu. Chytil se za obličej a couvnul několik kroků dozadu. „Ááuuu!“
„Jééé, moc promiňte, to jsem vážně nechtěla,“ omlouvala se žena, která před těmi dveřmi stála. Oranžovovlasý, stále překonávajíc bolest, se podíval, kdo za to všechno mohl.
„Omlouvám se, nevšimla jsem si, že někdo otevřel, takže jsem nepřestala klepat,“ ospravedlňovala se, ale zároveň se také smála, těžko říct čemu.
Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti. Měla dlouhé, černé vlasy, vzadu na zádech svázané do culíku, a hnědé oči. Byla oblečená v růžovém tričku, tříčtvrtečních kalhotách a vysokých botách na podpatku. Před rameno jí visela velká kabelka. A celou dobu mu někoho velice nápadně připomínala.
„Eh, dobrý,“ oklepával se Pein.
„Ne. Musíme to ošetřit. Podívejte se, já mám všechno tady v kabelce. Víte, já totiž taky strašně často zakopávám na chodníku...no, nejenom na chodníku, vlastně úplně všude, takže s sebou vždycky nosím něco jako první pomoc, rozumíte? Učili nás to ve škole, ale já si nic nezapamatovala. Zaplatila jsem si kurz a až jsem ho potřetí opakovala, konečně mi dali diplom, že jsem ho zvládla,“ švitořila svým docela pronikavým hláskem, zatímco něco hledala v kabelce.
„Já jsem v pořádku,“ ujišťoval ji vůdce, ale veškerá jeho snaha byla marná.
„Nee, musím Vám pomoct. Podívejte,“ nenechala se odbýt. Ani se nenadál a už před jeho obličejem šermovala s nějakou krabičkou. Najednou se zarazila.
„Teda, Vy tam ale máte těch piercingů!“ podivila se s pusou otevřenou dokořán. Ještě chvilku tak zůstala, jelikož Pein nevěděl, jak by se měl zachovat a jenom tam stál.
Žena se přeci jen vzpamatovala a konečně se věnovala jeho zraněnému nosu.
„Nejprve tam musíme dát dlahu, abychom zlomeninu zafixovali,“ citovala z oněch kurzů, které navštěvovala, ale asi si trochu popletla lekce... přidržovala mu u nosu dvě párátka, každé z jedné strany. Docela ho bolelo, jak dřívka držela u nosu, takže pevně zavřel oči.
„A teď...měla bych to obvázat, ale šlo by to těžko...už vím!“ nadchla se. Levou mu stále přidržovala párátka u nosu, pravou se začala prohrabávat v kabelce.
Konečně vytáhla věc, kterou evidentně chtěla – kousek náplasti. Odlepila konce a přelepila jí Peinův noc tak, aby na něm zafixovala i párátka.
„Hotovo! Jsem tak šikovná!“ prohlásila vítězoslavně, přičemž si ho zálibně prohlížela.
Pein pomalu otevřel oči, čekajíc, co uvidí. Snažil se podívat dolů, na svůj nos, ale moc mu to nešlo. Každopádně uviděl, že ho má přelepený něčím hodně barevným s hodně veselými obrázky.
„Kdo jste? Co pro vás můžu udělat?“ optal se jí.
„Ah, jmenuju se Orimi. Prý tady je můj bratr, Orochimaru. Dlouho jsem ho neviděla, tak jsem si řekla, že bych ho zajela navštívit,“ usmála se mile. „A vy?“
„Jsem Pein,“ představil se, ačkoliv mu nedocházelo, na co to ona potřebuje, „vůdce organizace Akatsuki, mezi jejíž členy patří i Váš bratr.“
Orimi zůstávala zticha. Nasadila nechápavý výraz, tudíž si Pein přestal ohmatávat nos a promyslel si, co jí vlastně řekl. Teď už mu došlo, koho mu pořád připomínala – Orochimara. Byli si podobní, na první pohled.
„Jsem Orochimarův šéf,“ oznámil, hned jak mu došlo, že ona není zrovna nejbystřejší a musí na ni mluvit jenom ve větách jednoduchých.
„Ahááá,“ pochopila, „a kde je? Musím ho pozdravit!“ Orimi byla pevně rozhodnutá ihned zajít za svým sourozencem. Naštěstí nemusela chodit daleko – pořád se snažila podívat kamsi za Peina; ten otočil svou hlavou, jakmile si to uvědomil. Kousek za ním stál o zeď opřený Orochimaru s nepopsatelným výrazem v obličeji.
Jestli byl normálně docela bledý, tak teď musel být bílý jako ta nejčerstvěji natřená stěna, jakmile spatřil dívku, stojící opodál.
„Jé, Oroušku, ahóój!“ zdravila ho vehementně Orimi a už se za ním hnala. Proběhla okolo nic nechápajícího Peina, aby se mohla svému bratrovi vrhnout kolem krku.
„O-ri-mi,“ vykoktal ze sebe zaskočený Orochimaru. Nedalo se říct, že by měl ze své sestry radost. Objal ji pouze zlehka, jako by stále ještě nemohl uvěřit, že to není jenom sen, který se mu právě zdá.
„Já tě tak mocinky moc ráda vidím!“ radovala se Orimi. „Už je to taková doba! Tamten pán je na mě tak hodný a představ si, že jsem ho uhodila do nosíku. Ale já nechtěla vážně!“
Konečně ho přestala objímat a mohl se pořádně nadechnout.
„Jsi rád, že mě vidíš?“ zeptala se svého brášky.
Jenom se křečovitě usmál, protože už věděl, že urazit jeho sestru by znamenalo poslouchat její naříkání aspoň dva dny v kuse. Jí tohle evidentně stačilo, protože ho opět pevně objala. Pein celému divadlu pouze nečinně přihlížel.
„Pane šéfe,“ otočila se znenadání Orimi na vůdce organizace, „pane šéfe, mohla bych tady se svým bratříčkem na chvilku zůstat? Prosím. Prosím!“ Začala dělat na Peina psí oči.
„No, tohle obvykle neděláme,“ podrbal se Pein na zátylku, „ale pokud se jedná o Orochimarovu sestru...“
Pein se stále ještě rozhodoval, avšak všiml si něčeho zvláštního. Orimi za zády poskakoval Orochimaru a divoce gestikuloval. Vehementně kroutil hlavou na znamení ‚ne‘, rozhazoval rukama, ukazoval na Orimi a nahýbal se ze strany na stranu, aby ho Pein s jistotu viděl.
„...pak Vám krátkou návštěvu rád povolím,“ usmál se na černovlasou dívku Pein, načež vrhl na Orochimara nechápavý pohled.
Ovšem gesto, které mu Orochimaru vrátil, naznačovalo, že už je všechno ztraceno.
Orimi poskakovala po celé chodbě a radostně objímala svého brášku.
Ten už ale tušil, že za její přítomnosti si neužije ani chviličku klidu...