Všichni si zaslouží druhou šanci – To, co jsem chtěl, část 13.

Tým Akatsuki – v novém složení Deidara a Tobi

Jenže, když dorazili na místo Deidarova posledního boje, tak místo zelo prázdnotou a nikde nebylo vidět živáčka…
„Kde jsou?“ zeptal se Tobi.
„Nevím, ale hodlám to zjistit, hmmm,“ zamyslel se Deidara.
„Už vím, kde jsou!“ vykřikl šťastně Tobi.
„A kde? Stejně to nevíš, hmm,“ opáčil Deidara.
„Hrají si na schovku a Tobi je všechny najde!“ už se chtěl rozběhnout, ale Deidara ho chytl za plášť a řekl: „Nikam a už tě mám plný zuby! Hmm. Kdyby tě byl zabil Kakuzu, tak by mi prokázal medvědí službu.“
„Kakuzu-san je medvěd?“ divil se Tobi.
„Ne, ale hned přestaň a jdeme je hledat, snad tady v okolí budou.“ Rozkázal Umělec.
Tak se vydali, ale ti netušili, že je sleduje Saiovo zvířátko…
Tohle bylo součást plánu…

Tým Konoha – poněkud ještě oslabeni ze včerejšího boje a pořád se snažili zachytit Hinatin pach, ale nějak se jim to nedařilo

„Tak máme tu první kontakt,“ hlásil Sai, když se jeho výtvory opět prostřídaly.
„A kdo to je?“ zeptal se Kakashi aniž by zvedl oči od knihy.
„Ten blonďák zůstal, ale jeho bělovlasý kolega tu není a místo něho je tam jakýsi muž v masce, který je úplný blb,“ Sai vše řekl.
„To se divím, že takové lidi, přijímají do tak elitní skupiny,“ Kiba tomu moc nerozuměl.
„Taky to moc nechápu, ale tak nebudeme nad tím přemýšlet,“ poznamenal Yamato.
„Souhlasím,“ přidal se Kakashi.
„Máme druhý kontakt, už jen asi půl kilometru od nás, musíme zmizet anebo to provedeme?“ zajímal se Sai.
„Provedeme,“ zněla laxní odpověď.

Dům Asahi – brzké ráno

„Ohayo,“ zašeptal Naruto své lásce do ucha, i když ji nechtěl budit, tak mu to nedalo a probudil ji.
„Ohayo a kolik je hodin?“ zeptala se Hinata, která byla ještě rozespalá.
„Je pět, ale ještě spi, protože musím pracovat. Vstávám tak brzy, abych měl vše dříve hotové,“ vysvětlil Naruto a mrkl na ni.
„A co mám dělat já? Pořád musím myslet na Kakashiho, Yamata, Kibu, Akamara a Saie a chtěla bych jim pomoci a proč ty vlastně nechceš zpátky?“ Hinata se dotkla citlivého místa a uvědomila si to až Naruto promluvil.
„Já bych rád pomohl ani nevíš jak a věřím, že by se i Itachi přidal, ale nechci odtud, protože jsem tady nalezl klid, který jsem potřeboval najít a navíc mě již tíží jak Sakura trvá na tom, abych přivedl Sasukeho, když jsem si jistý, že on se vrátit nechce. I když na něho pořád myslím a chci, aby se vrátil. Uvědomil jsem si, že bych Sasukeho přivedl zpátky, ale jako mrtvolu.“
„Gome, já nevěděla, že to je pro tebe tak těžké,“ omluvila se Hinata.
„Nevadí, ale nemám na výběr a chtěl bych prožít svůj v klidu a…“ Hinata mu dala polibek a v ten moment Naruto zapomněl co chtěl říct.
„Chtěla bych ti pomoct s prací nebo být jinak užitečná,“ Hinata se začervenala.
„Tak zůstaň tady a Sen ti určitě něco přidělí, práce na poli není pro tebe,“ řekl Naruto a byl pryč, protože se stihl obléci a ustlat svůj futon.

Dnes měl Itachi na starost Iwakiho, který již bude brzy schopný složit maturitu a Itachi přemítal co mu dá jako dárek…
„Takhle ne, ale musíš se více soustředit na to jak chceš mít silnou techniku a podle toho použít potřebnou chakru…“ vysvětloval Itachi Iwakimu.
„Kde je Sendai-san?“ zeptala se Hinata Itachiho.
„Šla s mámou nakoupit a zajít do nemocnice, jestli by jí nedali volno,“ odpověděl Itachi.
„Souka, ale Naruto-kun přitom tvrdil, že mě Sendai-san zaúkoluje a přitom nic nedělám.“ Řekla Hinata.
„Tak to je dobře, protože ty jsi zasloužíš volno. Naruto mi říkal, že se jen snažíš a nemáš volno, tak si ho užívej pokud můžeš,“ naznačil ji Itachi.
„Máš pravdu a navíc si Iwaki-kun spletl pečetě a jeho chakra je velice neuspořádaně po celém jeho oběhu,“ poznamenala Hinata.
„Máš pravdu, ale proto se učí jen ty techniky, při kterých se chakra soustřeďuje do určitého místa.“ Sdělil Itachi Hinatě a ta jen pokývala hlavou na souhlas.
„Tak to je správné a proč ty nechceš odejít?“ Hinata se prostě musela zeptat.
„Nevím – promiň, ale vyslechl jsem váš ranní rozhovor – ale asi z toho důvodu jako Naruto, tady jsem našel klid, který jsem nenacházel, ale vím, že tohle jednou skončí a moc jsem si nechtěl připouštět, že někoho mám rád a druzí mě mají taky rádi…“ podal své vysvětlení Itachi a Hinata ho chtěla obejmout, ale rozmyslela si to, kdyby se náhodou vrátil Naruto-kun nebo Sendai-san.
„Vím, co tím myslíš, i když jsem tady ani ne den, tak se tady cítím jako doma.“ Pronesla Hin a náhle se začali bavit o rodině, minulosti a takových těch maličkosti jako jsou tajné sny a pocítila přátelství v té nejryzejší podobě a věděla, že Itachi je ten hrdina, který bude zapomenut. Jeho zásluhy vymazány jakoby je nikdy nevykonal.

Náhle se vrátily Sendai a Isabi a výuka právě skončila. Itachi neměl co dělat stejně jako Hinata.
Po další hodině byl uvařen oběd a Hin se nabídla, že odnese jídlo Narutovi a Kairovi, který již chodil na pole jen jako dozor, protože Naruto díky Kage Bunshin no Jutsu zastal všechnu práci a tak Kairo mohl přemýšlet nad tím, co je potřeba ještě udělat…
„Vždyť neznáš cestu,“ namítla Isabi.
„Ale ano,“ víc toho neřekla a byla pryč.
„Je to zvláštní dívka,“ poznamenala Isabi.
„Ano je, ale já ji mám ráda a navíc je tak milá,“ souhlasila Sendai.
„Máš pravdu a mohl bych si s tebou o něčem promluvit?“ Itachi se musel s jednou věcí svěřit.

Hinata našla Naruta bez problémů a i Kaira, který obcházel své pole…
Snažila se, aby ji neviděl což se jí povedlo a najít pravého Naruta již byl menší problém, ale ten se vyřešil. Naruto ji chytil za pas a odtáhl ji na menší palouček, který byl zahalen do stínu.
„Tak to mu pošlu,“ sdělil Naruto, když viděl co nese Hinata.
A také poslal a Naruto se hladově pustil do jídla a ostatní pracovali bez něj.
„To je výtečně,“ pochvaloval si Naruto.
„Také jsem pomáhala,“ pípla Hinata.
„To je dobře a jak vidím, tak jsi dělala přesně to, co jsem chtěl,“ řekl Naruto.
„Ale vždyť jsem skoro nic nedělala,“ pronesla Hinata a když si to uvědomila, tak zčervenala.
„To je právě to co jsem chtěl,“ dál si trval na svém.
„Ty jsi, ale zákeřný,“ odtušila Hinata a při pohledu na odhalenou hruď, která se leskla potem a ten ještě více zvýrazňoval jeho vypracované svalstvo. Navíc se teď usmál a Hinata si na chvíli dovolila zasnít a viděla sebe jak kráčí k pracujícímu Narutovi a odvádí ho do stínu, kde ho osvěží a jeho hlavu si dá do klína a víská jeho vlasy, které večer umyje. Naruto tím vískáním usne a ona se dívá jak jeho rysy nabírají klid… náhle představa byla přerušena, protože Naruto se na něco ptal.
„… co tomu říkáš?“ zakončil svou otázku Naruto.
„Prosím?“ zajímala se Hinata, které se ta představa vžila do kůži a zapomněla na okolní svět a krutou realitu, které nechtěla čelit.
„Jen jsem se ptal jaké jméno by jsi chtěla pro své dítě,“ Naruto zčervenal.
„Ještě jsem nad tím nepřemýšlela. Ale asi když to bude holka, tak asi Yukiko a chlapeček Itachi,“ při vyslovení toho jména se kupodivu vůbec nezačervenala.
„To jsou krásná jména, já jsem nad tím uvažoval a ty jména by se k našim dětem úplně hodili,“ Naruto nahlas přemýšlel.
Hinata mimoděk vzala jeho hlavu do rukou a položila mu ji do klína a začala vískat jeho vlasy.
Naruto pomalu usnul a Hinata se kochala jeho klidnými rysy…

Itachi odvedl Sen do jejich pokoje a zcela vážně promluvil.
„Kdyby se mi něco stalo, tak jsem vše již zařídil a všechen svůj majetek a plné moci.“
„To už jsi mi jednou říkal a proč s tím teď začínáš, když se zítra bereme?“ nechápala Sendai a myslela si, že na všechno zapomněl…
„Protože mám pocit, že již to dlouho nebude trvat a já odejdu. Navždy.“ Poslední slovo jen zašeptal.
„Tohle neříkej a promiň, že odbíhám od tématu, ale jaké jméno by jsi chtěl pro malou?“
„Malou?“ divil se Itachi.
„Ano, dneska jsem byla v nemocnici a na ultrazvuku mi řekli, že to bude holčička,“ pochlubila se Sendai a ukázala mu snímek.
Itachi na něj chvíli koukal a pak, když si uvědomil, že tohle je jeho odkaz, tak se rozplakal a Sendai položila jeho hlavu na své rameno a klidnila ho všemožnými slovy. Itachi nebyl k zastavení a mezi vzlyky pronesl.
„Promiň, ale náhle to na mě dolehlo a bojím se zemřít.“
„Neboj se budu s tebou a naše dcera také,“ ujišťovala ho Sendai.
„To já vím a jsem vděčný, že jsem našel tebe,“ řekl Itachi a políbil ji, i když na jeho rtech ulpěla slanost slz, které naposledy prolil v onen osudný den, kdy vyvraždil svou rodinu.