Mise s názvem Pohroma 7. část

Do cely vstoupil rázným krokem Kabuto. Orochimarův domácí mazlíček, jak ho často označoval Naruto. Konohamaru z něj měla ale pocit, že i přestože je „mazlíček“, znamená to pro něj velké problémy.

„Ale ale to se podívejme,“ uchechtl se Kabuto a na tváři se mu usadil velmi nepěkný úšklebek. „Kohopak to tu nemáme.“

„Co zase chceš? Už jsem ti jasně řekla, že vám ty svitky nepomůžu rozluštit a už mě unavuje ti to den co den opakovat,“ zavrčela Temari a bylo na ní vidět, že si nikdy nic nepřála víc, než teď mít volné ruce a ukázat tomuhle rádoby shinobimu, co taková správná ženská udělá s nafoukancem jako je on. Na to by ani nemusela být tak skvělá kunoichi. Stačila by pánvička.

„To je ale škoda,“ prohlásil Kabuto a oproti všem informacím, že je na kluky, ji pohladil po tváři. No dobře, možná je opravdu na chlapečky a jen ji chtěl naštvat, kdo ví? „Ušetřila bys nám spoustu práce a možná bychom tě pak někde hodně daleko odsud nechali jít.“

Temari drtila zuby zlostí a věřila Kabutovi asi tak, jako kdyby za ní přišel Gaara s tím, že pro ni upekl třípatrový dort s růžovou polevou. Kabuto poznal, že tady prohrál, otočil se proto ke Konohamarovi.

„Vnuk třetího Hokage, že? Jak je milé, že jsi nás poctil svou návštěvou,“ pokračoval Kabuto a nasadil výraz, o kterém byl skálopevně přesvědčen, že je milý. „Dokonce už jsi povýšil na genina,“ řekl a laškovně cvrnkl do pásky na jeho čele. „No jestli už i takový jako ty se mohou stát ninjou z Listové, tak to jedině svědčí o jejím úpadku.“

Konohamaru zrudnul.

„A to říká někdo, kdo raději dezertoval do vesnice tak titěrné, že by ji nikdo nenašel na mapě ani lupou??“ Kabuto se zarazil. Nečekal takovou odpověď. Přistoupil blíž.

„Ty si asi pořád neuvědomuješ v jaký si situaci. Stačí jediný rozkaz a jsi mrtvý,“ zašeptal výhružně. Konohamaru mu pohled netečně opětoval. Už ho nebavilo, že s ním všichni jen zametali.

„Milý pane zrádče… Tímhle mi strach nenaženete. Víte kolik je tam venku lidí, kteří mě právě teď chtějí zabít? Nemluvě o Moegi, která mě vlastnoručně uškrtí, až se vrátím do Konohy. TOHLE je podle mě děsivé, tak mi laskavě řekněte, proč bych se měl děsit vás a tý vaší výhružky?“

Kabuto jen zíral. Byl v takovém šoku, že se v tichosti vypotácel z kobky a šel do svých komnat přemítat o tom, jestli by neměl raději jít do důchodu. Na to, aby s ním takhle mávat skrček, který má ještě nudli u nosu (navíc nebyla jeho, ale byl to pozůstatek rvačky s Udonem), byl už vážně trochu starý. Fakt, že nebyl o moc starší než Naruto a to že slavil narozeniny jen jednou za čtyři roky, ho nijak neutěšil.

Mezitím úderná skupina o šesti ninjích postupovala tajnou chodbou hlouběji do země a doufala, že frontální útok dobře odvede veškerou pozornost jinam.

Za celou cestu toho nikdo moc nenamluvil, protože každý měl plnou hlavu svých vlastních myšlenek.

Lee se těšil, až zase bude moct předvést svou jedinečnou sílu mládí a udělat tak Gaie-senseie pyšným. Kankuro zase přemýšlel, o ukradených svitcích a o tom, jestli už nejdou pozdě. Roia, ta dívka z Písečné, která je doprovázela, naopak nemohla své myšlenky odtrhnout od Kazekageho. Chtěla se blýsknout, aby si jí mezi hordami ninjů všimnul.

TenTen měla celou dobu vtíravý pocit, že se něco pokazí a skoro se roztřásla při sebemenším zvuku. Naruto měl strach. O Konohamara, protože to byla pravděpodobně jeho vina, že tu vůbec byl. Na druhou stranu, měl radost, že je opět v akci. A Sai? Ten nemyslel vůbec na nic. A protože nechtěl trhat partu, tak mlčet se soudružnosti.

Hovor se rozvinul, až když narazili na konec cesty. Respektive na místo, kde se cesta dělila do tří různých chodeb. Naruto se bezradně poškrábal na hlavě.

„Co teď?“

„Co by ty génie, rozdělíme se. Proto jsme předtím vytvořili ty dvoučlenné týmy,“ protočil oči Kankuro. Naruto se zamračil a zamumlal něco v tom smyslu, že to samozřejmě ví, ale že chtěl jen prolomit to hrozný ticho.

„Podle plánů, které nám poslal Kazekage,“ ozvala se Roia a absolutně ignorovala mumlajícího Naruta, „by nejstrategičtější místo pro žalář mělo být tímhle směrem,“ řekla a ukázala na chodbu nejvíce vlevo.

„Tak tu berem my,“ ozval se Naruto, který už se oklepal z deprese a Sai jen kývl, protože mu bylo prakticky jedno, kde skončí.

„Dobře,“ kývla Roia, „pak já a Kankuro-san se vydáme tudy.“ A ukázala na prostřední chodbu.

„ Vede to do nejstrategičtější a nejlépe chránitelné části pevnosti. Tam budou svitky.“

„Odkdy je z něj –san?“ zašeptal nespokojeně Lee TenTen, která ho umlčela menší ránou do hlavy.

„Dobře, tak na nás zbyla ta vpravo. Kdyby se něco zvrtlo, postaráme se vám o krytí a čas na únik,“ kývla TenTen a než Lee stačil cokoliv říct, popadla ho a zmizela v chodbě.

Naruto se Saiem na sebe kývli a za chvíli nebylo ani po nich vidu ani slechu. Poslední se ztratilo v chodbách duo z Písečné.

A zatímco běžely potemnělou chodbou, Naruta napadlo, že upřímně doufá, že tohle všechno dobře dopadne. Jinak mu Tsunade ukousne hlavu.

To be Continued