To, co k tobě cítím! 10

Vzpomínka

„To je nemožné zvíře," posteskl si Naruto. „Člověk je mu úplně lhostejný." Procházel se po lesní cestě, která klikatě vedla až k malé vesničce na úpatí kopce Nui-Pek. Je to legendární hora. Podle pověstí se právě zde odehrál souboj mezi Kyuubim a Yamata no Orochi. Vesnice jako taková není moc velká. Vlastně je to spíš jen pár domků postavených podél řeky, která se tudy vinula jako velký modrý had. „Spíš žlutý," pokračoval Naruto ve své rozmrzelé náladě.
Za několik desítek let řeka opravdu zežloutla. Její kdysi průzračné vody plné ryb teď zakrývala mlha a těsně pod ní žlutá hladina vody. Řasy, které zde rostli, uvolňovali nějaké chemikálie a ty zbarvovali vodu.
Když Naruto došel do vesnice, nemohl si nevšimnout, že většina domků je polorozpadlých nebo úplně zchátralých. Jediné, co tu vypadalo jaksi nově, byl chrám sloužící k uctívání démonů. Náhle ucítil závan energie a něco uvnitř začalo k němu promlouvat.
„Co to děláš?" Ptal se rozhořčeně hlas. „Tam nesmíš jít. Do tohoto chrámu já nemůžu." Uvědomil si, že je to Kyuubi a že nyní je asi zcela probuzený.
„Zajímavé," pomyslel si Naruto a jemně se mu zaleskly oči. Odebral se kousek od cesty, sedl si a zády se opřel o strom. Zavřel oči a objevil se před Kyuubim.
„Proč," zeptal se.
„Co proč!?" Zařval na něj Kyuubi a chtěl mu nejspíš něco udělat, ale nestihl to, protože své podvědomí ovládal Naruto. Ze stěn vyrazili řetězy a omotali se kolem Kyuubiho napřažené tlapy.
„Chtěl smě udeřit!?" Vyjel po něm Narto a Kyuubi si uvědomil, že tenhle souboj prohrál. Pomalu spustil končetinu dolů. „Proč tam nemůžeme?" Pokračoval blonďák ve své otázce.
„Tenhle chrám tu byl postaven pro to, aby se tu nikdy žádný démon neobjevil. Stráží to samotný bůh smrti a věř mi, to poslední, co oba potřebujeme je, aby nás zabil," trpělivě vysvětlovala liška.
„Hmm, zajímavé," odpověděl Naruto a duchem byl nejspíš někde hodně daleko.
„Takže," pokračoval Kyuubi, „jestli tam vejdeš, oba nás zabiješ."
„A nedá se s ním nějak domluvit? Myslím s tím bohem smrti nebo co," položil Naruto další otázku.
Kyuubi se na něj podíval. „Má se ještě hodně co učit," řekl si trpce a znovu mu odpověděl. „Řekl bych, že ne."
Blonďákovy se zaleskli oči: „To nemůžeš vědět, dokud to nezkusíš." Zazubil se na démona a probral se zpět do reálného světa. Zvedl se a směle vykročil k bráně chrámu. Procházel se mezi domy a všiml si, že na ulici nikdo není. Všechny okenice jsou zavřené a dveře zaklapnuté. Zastavil se na malinké návsi se studnou a rozhlédl se kolem sebe. Bylo tu dočista mrtvo, jen vítr se proháněl mezi domy.
„Tohle," bědoval Kyuubi, „dopadne špatně." Párkrát se v Narutovi převalil a lehl si. „Radši půjdu spát, tenhle chytrák si nedá říct."
Mezitím, co si Kyuubi takhle stěžoval, se Naruto rozhodl, že se půjde jen „podívat" do chrámu, jaké to tam mají. Přešel malinký můstek, který se s ním ve větru komíhal na všechny strany. Když konečně vkročil na pevnou zem, jako kouzlem se před ním mlha rozestoupila a on uviděl honosné věže a vížky chrámu.
„No, rozhodně nebudou chudí," pomyslel si Naruto a vyběhl po schodech k mohutným dubovým dveřím. Párkrát zaklepal, ale nic se neozvalo. Po chvíli to zkusil znovu, ale tentokrát se mu dostalo odpovědi. Sice trochu ostré, ale přesto odpovědi: „Co tady chceš!?" Zakřičel ženský hlas.
Naruto se tomu podivil. Naprosto netušil, proč jsou na něj takový. „Hej! Proč jste na mě tak hnusní?" Odpověděl na otázku otázkou.
„My? To ty si sem přišel, my tě nezvaly," odsekl, teď už klidnějším tónem, nějaký jiný hlas. Asi mužský.
„Hmm, já myslel, že je to poutní místo!" Pokračoval Naruto. „A vůbec, odkud mě znáte!?"
„Jsi Kyuubiho jinchuriky. Nosíš v sobě devíti-ocasého démona," odporoval muž.
„Naruto Uzumaky! Vyzývám tě na souboj!"
Naruto se otočil k místu, odkud zaslechl hlas. Chvíli se rozhlížel, ale pak jeho pohled zavadil o dívčí postavu, která se krčila uprostřed palouku čerstvě posekané trávy.
„Děláš si srandu!?" Posměšně k ní vykřikl Naruto. „Výzvu přijímám!"
Těsně tak předběhl mužovo hlasité a ostré „NE!", ale jak si muž uvědomil, už bylo pozdě.
„Ookami, vzpamatuj se!" Zachroptil nějaký stařík a z ničeho nic se objevil vedle té dívky.
„Ookami, hmmm," přemýšlel Naruto. „Neznamená to náhodou vlk? Zajímalo by mě proč," Z jeho úvah ho vytrhnul svist letícího nože. „Ha há, na mě nemáš!" Chvástal se Naruto.
„Myslíš?" Odpověděla dívka, ovšem tak klidným tónem, že Narutovi přeběhl mráz po zádech. Podíval se, kde je stařík, ale ten stál tam, kde ho viděl naposledy a jen nešťastně pokyvoval hlavou.
„Třeba konečně zchladneš," pronesl významně k Ookami a zase zmizel.
Naruto už ale neměl čas přemýšlet, protože z kunaie, který po něm Ookami hodila, vyletěli jehlice a neuvěřitelnou rychlostí se blížili k němu. K jeho smůle byl navíc uprostřed skoku a zrovna dopadal na zem směrem ke smrtícím jehlám. „Ajaj," řekl více méně sám k sobě. Utvořil pečeť a vytvořil svůj klon. Ten ho ve vzduchu chytil a poslal ho směrem od jehel. Když konečně Naruto dopadl na zem, začal ten pravý boj.
„Teď sem tě jen zkoušela a je vidět, že běžnými triky tě nedostanu," připustila plavovláska, „ale tím to nekončí!" Rozmáchla se, a hodila po Narutovy kunaje a shurikeny. Když je Naruto s námahou a použitím svého arzenálu zneškodnil, došlo mu, že to byl klamný útok, protože na něj letěli jehlice.
„Zase jehly?" Zeptal se se zklamáním v hlase. Vzápětí se ozvalo přitlumené zachrchlání, když jedna jehla projela Narutovým ramenem. Dívka se na něj usmála a vrhla další sadu jehel. Když tak Naruto sledoval, jak se k němu blíží několik jehliček, v koutku úst mu začal pocukávat úsměv.
„Kuchiyose no Jutsu!" zakřičel a ze země vyrostla obrovská žába.
„Nazdar šéfe, mám tu takový problém," řekl Naruto jako by nic.
„Hmph, tak se na to podívejme," řekl žabák. Ale jak se rozhlížel, nemohl nic najít. „Co si myslíš ty spratku!" Vyjel po Narutovi. „Myslíš, že mě můžeš přivolávat jen tak!?"
V tom ho přerušilo volání dívčího hlasu: „Myslíš, že to neumím?" pobaveně křičela malá postava na nedalekém paloučku asi sto kroků od něj s Narutem. Utvořila pár pečetí a práskla rukou do země.
„Kuchiyose no Jutsu!" Vyhrkla a následně se mohla pyšnit krásným, vzrostlým vlkem, na jehož hřbetě teď postávala.
„Buma!" vyhrkla žába
„Gamabunta!" vykřikl pes. Jejich pohledy se střetly a zaklesli se do sebe.
LVrrrrr...."
LKvák."
Pak se oba dva na sebe usmáli a vyšli si vstříc.
„Zdar starý brachu," zasmál se vlčák a tlapou třísknul Gamabuntu po rameni. Ten se na něj jen zašklebil a na oplátku mu stoupl na nohu.
„Taky tě rád vidím, Bumo. Pořád děláš ty svoje zábavné fórky?" zasmál se „šéfik" a oči se mu zaleskly, když vyděl, jak jeho dávnému příteli červená obličej a fialový tlapa pod váhou jeho těla. Potutelně se usmál a slezl z Bumovi nohy. „Tak jak se máš?" Zasmál se a rázoval si to s Bumou pryč. Ten setřásl dotírající dívku ze svých zad a společně se vydal se svým přítelem na procházku po okolí chrámu.
Chudák Naruto civěl na celou tu scenérii s pusou dokořán a vzpamatoval se jen tak tak, aby mohl chytit Ookami a zabránit tak jejímu pádu.
„To byl rychlý souboj," podotkl jako by nic, ale musel se usmát. Teď, když držel dívku ve svém náručí, trochu začervenal, a když mu došlo, že mu z koutku úst tečou sliny, bylo už pozdě.
„Nech mě!" Zakřičela Ookami a vytrhla se z Narutova náručí. To se jí ovšem vymstilo, protože spadla obličejem na zem a natloukla si nos. Naruto se sehnul, že jí pomůže, ale ona se zase jen odtrhla a odsekla: „Já se o pomoc neprosila," chvíli zaváhala nad oslovením chlapce: „blbečku." Zasmála se. Znělo to, jako kdyby on vlastně prohrál, i když to skončilo nerozhodně. Dávalo jí to pocit nadřazenosti a vítězství, tak si to vesele rázovala k branám chrámu. To už ale Naruto nevydržel a železným stiskem ji chytil ruku.
„Tak blbečku jo!?" Procedil mezi zuby, ale když na něj dívka vrhla svůj lhostejný pohled, trochu ho to zarazilo.
„Mohl bys mě už pustit?“ Zeptala se a pak rychle dodala: „Pako?" D,alší bod pro mě, pomyslela si. Cítila se skvěle, i když k tomu vlastně ani neměla důvod.
Narutovy se nahnala červeň do tváří, ale než stačil něco vykřiknou, objevil se zase ten stařík. Byla to velká náhoda, řekl si Naruto, když sledoval, jak se stařík objevil a obratně přetáhl dívku holý. Pak se otočil k němu a začal mu ošetřovat rameno.
„Příště," řekl stařec, „už neznevažuj svého soupeře a vždy se k němu chovej s úctou," poučoval ji. Ona se jen začervenala a zabodla svůj pohled do země pod sebou. „A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!" Okřikl ji děda a ona jen kývla hlavou. Když ji došlo, že stařec chce něco slyšel, zašeptala: "Ano, mistře.", ale pohledem stále směřovala k zemi.
„Proč jste na ni takový?" Ptal se se zájmem v hlase Naruto.
„Protože ona se tak chová k tobě. A jak pravý staré přísloví: nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě." pokýval hlavou a pak své vlastní tvrzení potvrdil slovy: „Jo, to jo!"
Naruto se ale jen zazubil: „Ale no tak, to je v pohodě, ke mě se tak chová skoro každá." Po těchto slovech se zasmál a dědula se na něj ušklíbl.
Naruto se podíval na Ookami, ale ta tam pořád jen stála s pohledem zavrtaným v hlíně a dělala, že nic neslyší. Ale slyšela toho hodně a sama moc dobře věděla, že o tom klukovi a jeho slovech bude hodně dlouho přemýšlet.
„Takže Ookami jo?" řekl Naruto a vytrhl dívku z jejích úvah. „To proto, že dokážeš přivolat vlka co, Vlčice?" zazubil se a ona mu úsměv oplatila. Nevyvedl se ovšem nejlíp, protože zrovna v tom momentě se jí připomněla cukavá bolest v ruce, která dostala přímý zásah dubovou holý.
„Nechte toho laškování a radši pojďte do tepla, tady začínám mrznout," protivně řekl stařík a zavrtěl se. Oběma mladým lidem se trefil do chuti a tak bez odporu šly za ním. Naruto se ale před bránou zarazil.
„Hele, vážně tam můžu," pochyboval. „Kyuubi mi říkal, že mě tu zabije nějaký démon..."
„Ale ano, můžeš. V případě, že by si tě našel, tak mu řekneme, že jsme tě my sami pozvali," pronesl s hřejivým úsměvem, s tak se Naruto poddal a s menšími obavami překročil ten pomyslný práh. I hned mu údivem klesla čelit, když spatřil, jak honosné je to sídlo. Zahrady a stromy byly rozeseté po celé délce údolí a malé domky mezi jednotlivými záhonky se pyšnili s nemalou okázalostí. K tomu všemu se nad tím honosil hlavní Chrám s několika věžičkami. Tuhle trénovali dva mniši taijutsu, tamhle maminka s dětmi zpívali písničky a tady hle...
„A tady hle stojí řada mnichů se zbraněmi," povzdechl si, ale ne tak nahlas, aby ho bylo slyšet. Asi šest mnichů tu drželo pravidelnou stráž a rozruch před bránou přivolal další bojovníky. Všichni s napětím očekávali na slova Staršího, vůdce jejich řádu, který přivedl Naruta. Ten jen pokynul rukou a zástup lidí se rozešel.
„Ookami, jdi domů a umyj se, Naruto, ty pojď se mnou," řekl stařík a vyšel vstříc dlouhým schodům vedoucích k hlavním dveřím Chrámu.
Když byli tak v půlce schodiště, Naruto to už nevydržel a začal se vyptávat na různé věci. U jedné takové pitomosti se dědula zasekl a otočil na něj zpytavý pohled.
„Jak to myslíš ‚upjatá´?"
Blonďák zažil horkou chvilku. „Myslel jsem jako... Já nevím jak to říct... no... ehm...," překoktaně improvizoval. Děda to ale odbyl jen mávnutím ruky a pokračoval v pomalém výstupu vzhůru.
„Víš," rozpovídal se, „Ookami je mladé děvče, které ještě nemá moc zkušeností. Nikdy neviděla žádného cizího ninju, natož Jinuchurikyho, kterým byl tento chrám po staletí zapovězen. Je tak trošku hrrr, ale já myslím, že je sní občas i docela zábava. Krom toho, je to zatraceně dobrá bojovnice a měl by sis dávat pozor. Co já vím, nejsi moc zběhlý v genjutsu ani v obraně proti němu. Za to ona ho ovládá na poměrně vysoké úrovni. Tak, a teď mi pověz, co tě k nám přivádí. Máme před sebou ještě dlouhou cestu."
Měl pravdu. Když se Naruto podíval nahoru, odhadoval, že jim zbývá ještě něco kolem tisíce sta schodů, protože podle pravidel řádu, cesta k osvobození je dlouhá dva tisíce let. Těch dva tisíce ovšem znázorňovali ty proklaté schody. Povzdechl si a dal se do vyprávění.