Akatsuki, adopce a Uzumaki Junior 7

Mladý, studovaný nunkein stál na místě, kde by měl být jeho domov. Teda, vypadá to spíš jako skrýš. Vytáhl dopis, který očividně psal někdo, kdo moc psát neuměl, a navíc dělal úděsné kaňky.

Ahoj Džirajo!
Tvý adoptentivní rodyče ty vskasujý, že se máš vrátit domů. Spět. Bydlýme v zemi ohňa, v prvným lese na severozápadě, uprostřed. Nemůžeš přehlýdnout. Aš tam budeš, musýš zaklepat na růžoví ztrom, oběhnout ho třykerát dokola, pak skákat na jedný noze a zpívat pohřební melodiy – to je HESLO!
Strejda Toby
P.S. Hidan se už nezlobý, nemusýš se bát.
P.S. S. Dejdara je můj!

Tak tedy, on, studovaný, moderní člověk s vlastním názorem a má tady dělat šaška. Navíc tu ten růžový strom opravdu je! To je nemístné! Proti přírodě!
Bohužel, zatím to vypadalo, že bude, musel opravdu zpívat. Nic mu nezbývalo, tak zaklepal na strom, oběhl ho, skákal na jedné noze a zpíval. A ha! Teď se něco stalo! Ze země vyrostla nějaká divná, dvoubarevná kytka s hlavou a řekla : „WELCOME TO HELL…echm pardon….HOME!“
Jiraiya zaječel, vrhl se dozadu, ale to vrazil do náručí nějakému chlápkovi, který vypadal nezdravě. Modrá se přece nedá považovat za zdravou barvu, ne? Ale to už na něj běžela nějaká ženská s modrými vlasy, objímala ho, pusinkovala a říkala věci jako ovečko, miláčku, zlatíčko, sirotečku, ubožátko, holoubátko, díťátko, papírečku, a tak podobně. Pak se mu to všechno slilo dohromady, všichni ti lidé, co jej objímali, pusinkovali, úplně o nich ztratil přehled. Až najednou uslyšel někde ze skrýše : „Co to tady dop*dele je? Ku*rva už fakt! Člověk se ani v klidu obětovat nemůže, vy zku*venci! Musíte být tak hluční, ku*va??!“ řval jakýsi hlas, který se pomalu ale jistě přibližoval. Nakonec z úkrytu vypochodoval chlápek, který v sobě měl zabodnutou kosu. Ten, jakmile uviděl znovuobjevené dítě, zanadával mnohem víc než předtím, chytil kámen, co měl po ruce a hodil ho po něm. Kámen zasáhl cíl…
Jiraiya se probral až v pěkném, útulném pokoji. Kolem jeho postele postávala spousta lidí, ale onoho útočníka nespatřil. Jenom si všiml, že ten pán s maskou, který mu při vítání šahal na hruď a měřil mu tep, tu není taky. A jakoby odkudsi zdálky, slyšel nadávky a výkřiky bolesti….
Nad tím ale neměl moc času přemýšlet, protože to už se jediná žena v místnosti neudržela a opět do objala.
„Bobečku! Já jsem tvoje máma!“ říkala mu. „A toledo, to je tvůj tatínek, podívej.“ Ukazovala na zrzavého muže s piercingy. Jiraya si začal matně vzpomínat na jisté události před školou… na ty, o kterých vždycky přemýšlel jako o snu… a byl za to rád!
Konan nevnímal chlapcovo zděšení, a pokračovala v představování.
„Tohle je strýček Itachi, nekoukej s emu do očí a bude to fajn. On má moc rád děti, i když, není to tak úplně rodinný typ. Tohle je strejda Kisame, ne… není to ryba a jo, on ví, že je modrý. Ten další napravo je strýček Sasori, když ho poprosíš, určitě ti zahraje nějaké pěkné dřevěné divadlo. A ten blonďatý to je… neee, to není teta, je to taky strýček, a jmenuje se Deidara. Myslím, že byste si mohli rozumět. Á, ten v oranžové masce je strejček Tobi, to je ten, co ti psal dopis. Myslím, že je do Deidary trochu zamilovaný, ale neříkej to před ním moc nahlas. A tam v rohu, ta kytka, to je strejček Zetsu. Moc milý, když nemá hlad. Jo, ten co tě nechtě praštil kamenem je strejda Hidan, ale raději s ním moc nemluv, ještě by tě zkazil. A ten poslední je strejda Kakuzu, myslím, že právě od něj budeš dostávat kapesné. Ne, abys mu prodal svoje srdce!“ zdá se, že jeho matka konečně skončila se svým proslovem, nečekala ani na chlapcovu odpověď, vyhnala všechny ven a pečlivě za ním zamkla.
Jiraya osaměl. Ne, že by se mu jeho rodina nelíbila, ale… ale jak se má sakra někdy dostat ven??! Pořád ho budou všichni hlídat! Ach, ty vzpomínky na koleje, na ty pitky! Chlast, ženský a tvrdá muzika! Bez toho přece nemůže žít! (tady vidíte, že si svoje jméno zaslouží… xD) No, to se snad nějak udělá. Jak tak kouká, okno je celkem nízko…

***na úplně jiném místě, u někoho úplně jiného***

„Tati! Já už nejsem dítě! Chci mít svůj vlastní život, ne jen s tebou pořád hledat nějakého kluka, kterého neznám, platit tvoje dluhy a zabíjet lidi, kteří ti jdou po krku!“ řvala černovlasá dívka na svého opilého otce.
„Hinatko, Hinatko, proč jsi mě opustila?! Skoro jsem ti nebyl nevěrný! HInatko! Máme spolu malé dítě!“ plakal jí onen muž na rameni.
„Tati! Já nejsem moje mámá! A opravdu už nejsem malé dítě!“
„Ale Hinatko, jistěže je ta maličká ještě malá, vždyť mi nesahá ani po kolena, co to povídáš za hlouposti? Ale proč… proč jsi mi to udělala?!“
„Tati!!!“ dívka byla už opravdu zoufalá. Konečně doufala, že by si s ním mohla normálně promluvit, ale to nééé. On je zase namol a zase si ji plete s její matkou. Za chvilku přijde fáze, kdy se bude snažit běžet dopředu a bude křičet něco o strýci Itachim a pomstě. Pak budou muset ukrást auto (ano, doba jde dopředu… XD i v Narutovi! XD), on ji bude navigovat kam řídit a vykládat něco o tom, že se nemusí bát, že Jirayu najdou a že pak bude mít od Sakury pokoj. Nakonec je nasměruje někam, kde vůbec neměli být, on se vyspí, vzbudí se, zjistí, že je zde nějaká další hospoda, popřípadě nějaký jiný noční podnik a začně to všechno nanovo. Ano, do toho občas vstoupí postavy nějakých nunjů, či majitelů aut, ona je bude muset zabít a pak to bude pokračovat dál. Jako každou noc za posledních patnáct let. Možná je čas taky začít pít.
Pomyslela si Hinata a rozběhla se za svým otcem, který se jí vytrhl a v něčem, co mělo být běh vrazil ho stromu, do kterého kopal a říkal mu Itachi.