Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá osmá - Volba osudu

Procházela se mezi jemnými stébly trávy. To, co bývalo kdysi letní loukou, utrpělo příchodem podzimu. Už jen několik nejvytrvalejších kvítků se udrželo při zemi.
To co by bývala považovala před časem za náhodu jí nyní přišlo velice zvláštní, když se zvedl vítr a odnesl ze stromů první várku listí.
Tohle místo. Zastavené v čase, pokaždé je tím místem, kde se odehrávají boje v mé mysli.
S povzdechem si lehla do trávy a zavřela oči, poslouchajíc šeptání větru okolo.
Sasukeho místem je ta ulice. Vyrůstal tam, ztratil tam všechny...tak chápu. Fukačiným tamta propast...propast na hranicích země, pokud si dobře pamatuju. Nevím, co se tam stalo, nejspíš se to ani nikdy nedozvím. Ale stejně...proč je mým místem odkvétající louka?
Zase oči otevřela. Na čelence jí přistál jeden z opadaných listů, který vzápětí odnesl zvedající se vítr. Pohlédla k nebi, kde obloha pomalu šedla.
Dnešek nevypadá zrovna dvakrát dobře. Už od rána...myslím, že bych to měla začít brát vážněji, povzdychla si při vzpomínce na dnešní ráno.

Vyběhla po schodech nahoru a opatrně za sebou zaklapla dveře.Rychlým pohybem už nějak automaticky odvázala z čela čelenku a položila ji na skříňku v předsíni.
Něco zarachotilo. Okamžitě strnula, když zaslechla zaskřípění kovu. O vteřinu na to už se soustředila na zjištění pozice a identity vetřelce. Obojí ji ale překvapilo. Rázným krokem došla přímo do pokoje, kde k jejímu překvapení postával neznámý muž. Opíral se o hůl, zatímco druhou rukou se zájmem zkoumal tmavou katanu. Jakmile ji postřehl ve dveřích, jeho výraz se nepatrně změnil. Položil katanu zpět na své místo, teprve potom se otočil přímo k ní.
Doteď si nějak neuvědomila, že měl pravé oko zavázané a ruku obvázanou mimo rukáv. Druhou, nyní volnou rukou se zapřel o hůl a nic neříkal.
„Ehm...co tu děláte?“
„Prvně bych čekal spíš otázku „Kdo jste?“, ale myslím, že to už není třeba. Mé jméno už dozajista znáš. Předpokládám i, že nemusím odpovídat na tvou otázku.“
Zamyšleně ho sledovala co nejpozorněji dovedla, přesto jí přišel podivuhodně klidný.Věděl toho dos, přesto se zdálo, že před ní neskrýval své myšlenky tak jako ANBU.
„Jmenujete se Danzou. Chcete mi dát tajnou misi typu -“ Zarazila se a překvapeně na něj vyvalila oči. On přesto jen letmo přikývl.
„Přesně tak. Tajnou misi infiltrace do Zvučné.“
Okamžik zavládlo ohromené ticho. Sewě chvíli trvalo, než jí došlo, že si z ní opravdu nedělá legraci.
„To je mise pro ninji se schopnostmi jouninů, ne pro mě. Ani nevím, jak -“
„Orochimaru,“ přerušil ji Danzou, „ti nedával svou pečeť jen tak pronic zanic.“
Zamračila se. Poznala na něm, že přímo věděl, co jí tehdy Orochimaru říkal.
„Nabídl ti...“
„Ano...možnost jít do Zvučné,“ dořekla za něj s povzdechem. Danzou se jen pobaveně usmál a zamířil okolo ní ke dveřím.
„Projdeme se?“

Zavrtěla hlavou, snažíc se odehnat myšlenky na dobu předešlých hodin. Chvíli sledovala mraky, než se zatáhly úplně a k zemi se začaly snášet první kapky. Jedna z nich jí dopadla na tvář. To ji úplně vytrhlo ze zamyšlení.
Bezmyšlenkovitě se posadila a zadívala se k hlavám Hokagů, které čněly ve skále nad Konohou. Najednou měla opravdu špatný pocit z dnešního dne.

Doběhla mokrá branou do vesnice. Letmo mávla na dva chuuniny, kteří měli jako obvykle hlídku. Pak zamířila do jedné z postranních uliček, až po chvíli doběhla přímo domů. Stejně jako minule, vyběhla po schodech nahoru. Tentokrát ale věděla, že bude sama. Tentokrát si to hlídala. Do dnešního rána ji to nikdy nenapadlo.
Otevřela dveře, všela dovnitř a zase za sebou zaklapla. Zadívala se na skříňku vedle sebe, na níž v přítmí ležela čelenka Listové. Její čelenka, o které chvíli zapochybovala, než ji vzala do rukou a došla do pokoje. Tam sebou odevzdaně švihla na postel.
Nemám na výběr. Danzou je velitel samostatné části ANBU, Rootu, a jako takový může rozdávat tajné mise. Mohla bych odmítnout, ale...musí to mít důvod. A pokud řekl mě, a ne někomu zkušenějšímu, asi taky nemá moc na výběr.
Sevřela čelenku v dlani, opřela se lokty o parapet okna a zadívala se ven, kde k zemi nedostižně padal chladící déšť. Natáhla ruku ven z okna a nechala na ni dopadat průsvitné kapky.
Co mám udělat?

Ranní ulice už byly překvapivě zaplněné. Lidé okolo vesele pobíhali sem a tam ve snaze doběhnout na pět míst zároveň.
Sewa musela jít tentokrát relativně pomalu, jelikož stařík vedle ní nevykazoval podobné známky hyperaktivity. Místo toho šel snad ještě pomaleji, než by jít mohl.
„Co jste mi ještě chtěl, krom toho, že asi nemám na výběr?“
Podivně se usmíval, celou dobu, tentokrát to ale bylo viditelnější. Nepatrně se zamračila. Ať už to bylo kvůli čemukoliv, v jeho mysli nic neslyšela.
„Dnes ráno byli spatřeni Zvuční ninjové kousek před vesnicí. Čtyřčlenná skupina určená k nepozorovanému vniknutí do vesnice, žádná útočná jednotka. Předpokládám, že znám účel jejich cesty.“ Po dlouhé chvíli konečně obrátil zrak zpátky ke kunoichi po své pravici. Ta jen tiše přikývla.
„A pokud se mé předpoklady nemílí, kontatují tě. Touto dobou už by měli být u brány vesnice.“
Zastavila se a ohlédla se isntinktivně vzad.
„Co když je to útočná jednotka?“
„Pak by byly vysláni na smrt.“

Déšť ustal stejně rychle jako začal. Posledních pár kapek se roztříštilo o zem, šedé mraky začaly pouštět skrz mizející části sluneční světlo. Okamžik ještě uvažovala, pak se obrátila a vyběhla ven stejně rychle jako předtím vběhla dovnitř. V předsíni ještě popadla nejbližší prázdný svitek, než otevřela dveře. Svou čelenku nechala ležet na polici.

Proběhla jako obvykle svou zapamatovanou trasou, končíc u dveří opuštěného domu.
Bez dalších okolků otevřela dveře a vešla dovnitř. Už nějak automaticky hledala vetřelce. Po zážitcích posledních dní začala mít tahle nečekaná překvapení nerada.
Přestože věděla, že nikdo poblíž není, nedokázala se zbavit špatného tušení a ještě se raději rozhlížela okolo, když stahovala zaprášený koberec z příslušné řady prken v podlaze.
Jakmile mohla, co nejrychleji odklopila víko a skočila do podzemní chodby. Po paměti minula několik dveří a zastavila se u těch, z nichž vycházelo jemné světlo – vysoká svíce, kterou sem včera dala, byla do čtvrtiny vyhořelá, vosk rozlitý okolo ní. S úsměvem se na ni zadívala. Předpokládala, že ji nechá dohořet a místo ní sem dá další, teď ale věděla, že jakmile odsud odejde, nechá ji vyhasnout.
Položila svitek na zem a došla k policím. U prostřední ležela její brašna a papír s kupou poznámek. Bez dalšího prohlížení ho zmuchlala a strčila do brašny, místo něj vytáhla inkoustovou lahvičku, kterou našla ve vedlejší místnosti spolu se zvláštně tvarovaným perem. Obojí i s taškou donesla zpátky ke svitku. Pak se obrátila znovu k policím a dlouze se zadívala na jejich obsah.
To bude chtít trochu víc svitků, povzdychla si v duchu.

Opatrně našlapovala s malou svící v ruce chodbou dál, do míst, ke kterým se předtím nedostala.
Proč jsem si to tu nikdy neprohlédla? Teď tu budu pár kusů papíru hledat hodiny, zavztekala se sama nad sebou a nakoukla do další místnosti. V ní však našla jen stoly se strašidelně vypadajícími zkumavkami a spoustou zjevně ostrých nástrojů.
Tak jo, zase špatně...
Obrátila se zpátky, čelem k chodbě a vydala se k dalším dveřím.
Jak daleká ta chodba proboha je? Už dávno to přesáhlo velikost té uličky, ve které dům stojí. Teď se opravdu divím, že si tu toho nikdo nevšiml.
Jakmile se dostala k dalším dveřím, otráveně sáhla na kliku a trhla s ní ven. Dveře se otevřely, malou tmavou místnost ozářilo světlo Sewiny svíčky.
Konečně zahlédla na stole pár svitků.
No sláva. Doufám, že nejsou popsané.
Několika pomalými kroky se dostala ke stolu, přičemž si prohlížela právě nalezenouístnost.
Vypadala trochu jako jeden velký památník. Po stěných byly pověšené obrazy s vyzobrazeními mnoha lidí, pod nimiž bylo jméno, datum narození a smrti a důvod.
„Jen jméno a účel cesty...“ Překvapeně zavrtěla hlavou. Nevěděla, proč to řekla, ale řekla.
Nepřítomně se na několik z nich zadívala, pak ji ale jeden z obrazů zarazil.
Položila svíčku na stůl, který byl jen metr od obrazu, na který se dívala. Byla na něm vyobrazena kunoichi, která se vším, čím mohla, podobala dívce, která na obraz hleděla.
Pak tedy, je tohle...
Očima sjela níž, ke jméno.
Jméno, které viděla, přímo bodalo.
Akikaze Misaki.
Nedokázala se udržet, z nějakého zvláštního důvodu měla chuť ten obraz strhnout ze stěny.
Já...já nejsem ona.
Očima sjela ještě o něco níž. V těch místech byla napsána příčina úmrtí, tady byla ale část rámu nenávratně poškozená.
S pobavením se usmála, když to viděla. Pečeť na zádech jí bolestivě zatepala.
Nikdy. Nikdy nebudu jen něčí náhradou. Jen něčí kopií, už nikdy!

Doběhla do místnosti, ve které předtím nechala ležet svůj svitek; s sebou si nesla několik dalších. Hodila je na zem a vztekle práskla do zdi.
Co je to se mnou?
Přimhouřenýma očima se zadívala na ruku, se kterou práskla do zdi; z kloubů si sedřela kůži, naskočily jí na ní drobné kapičky krve.
S povzdychem se zadívala za sebe.
Dost hloupostí. Mám tu práci.

O tři hodiny později vyšla konečně ven na čerstvý vzduch. Slunce pálilo přímo nad hlavou, po mracích ani stopy. Zem byla vysušená od poledního žáru, široko daleko všichni zalezlí ve stínku.
S pobavením strčila svitek ve své ruce do brašničky na zádech u pasu, ve které měla zřejmě dostatečné místo, aby ji mohla zase bez obav zavřít a nebát se, že probodla svitek shurikenem.
Vyskočila na nejbližší střechu a rozhlédla se po Konoze. Zrovna otrhla oči od hlav Hokagů, když uctília přítomnost cizí duše poblíž. Vzápětí zpoza rohu vyšla vysoká postava. Zadívala se na ninju, kterého nijak blíž neznala, ale poznávala ho z několika krátkých setkání. I on se na ni zadíval, než zase pokračoval v cestě.
Stále jde z jejich myšlenek jen samé podezření.
Odvrátila od něj pohled a rozběhla se vpřed. Skočila na vedlejší střechu a pokračovala v cestě, zatímco ji pomalu zaplavovala nejistota.
Proč mě podezřívají? Já bych tam nikdy nešla! Ne sama od sebe!
Pečeť se toho dne ozvala už podruhé, tentokrát o něco silněji. Nedbala na to, běžela dál, avšak když se chystala skočit na větev stromu, aby přesočila jednu obzvlášť dlouhu ulici, pěčeť nečekaně prolomila zábranu a rozrostla se jí okolo ramene.
Au, sakra!
Zastavila se, chytila se větve pod sebou a bezmocně se opřela o hlavní větev, vyrůstající z kmene pár metrů pod ní.
Jen díky jejímu vlastnímu sebezapření se pečeť okamžitě stáhla zpátky.
Ne. Nesmím o sobě zase začít pochybovat, nebo to dopadne stejně, jako minule.
Zatla zuby a odmrštila se od větve, dál pokračujíc už potřetí toho dne domů.
Na poslední odbočce seskočila ze střechy a proběhla ulicí ke schodištím. Vyběhla do patra a vpadla dovnitř stejně jako předtím. Zastavila se až v pokoji a dlouze se nadechla. Položila svitek na stůl vedle katany a zadívala se na hodiny.
Tak jo, jsou tři...to znamená, že mám ještě poměrně dost času na všechno, co bych chtěla stihnout udělat. A hlavně...stále mám čas na rozmyšlenou.
S povzdechem zůstala bez hnutí stát na tom samém místě.
Nemůžu uvěřit, že nad tím přemýšlím. Ještě před měsícem bych do jen vyvedla ven.

Procházela ulicemi Konohy, zamyšleně už několik hodin bloumala sem a tam. Teď v zamyšlení málem srazila někoho, kdo se zrovna ohlížel.
„Hej, nemůžeš dávat pozor?“
To ji vytrhlo ze zamyšlení. Ten člověk, do kterého vrazila, byla Sakura, která nesla pytlík plný jablek.
Růžovovlasá kunoichi si všimla Sewina podezřívavého pohledu.
„Co zas máš?“
Plavovláska jen odevzdaně zavrtěla hlavou.
„Ale nic. Teď už se s tebou nechci pohádat.“
Sewa znovu obrátila oči do země a pokračovala dál v cestě. Sakura se za ní překvapeně ohlédla.
„Sewo? Stalo se něco?“
Nezastavila, jen bez odpovědi zahla do vedlejší uličky.
Kdybys tak věděla...
Zadívala se vpřed, do míst, kde stála vysoká budova s prostornou plochou střechou s malou stříškou. Usmála se, když zaslechla známé myšlenky a vyskočil nahoru. Opatrně nahlédla za zídku.
Jak předpokládala, dva ninjové leželi na střeše a vyhřívali se v odpoledním slunci.
„Hej, Shikamaru.“
Hubenější z dvou ninjů překvapeně zvedl hlavu.
„He? Sewo? Co tu děláš?“
„To se říká někomu, koho jsi neviděl kdovíjak dlouho?“
Tmavovlasý ninja s vysokým culíkem se s pobavením zadíval zpátky na mraky.
„Nojo.“
Musela se hodně držet, aby se nerozesmála nad jeho bezstarostným lenošením.
„Taky jsem tě zase ráda viděla.“
Chm, a mě -
„Tebe taky, Chouji,“ dodala ještě, než skočila zase zpátky ze střechy dolů.
„Cože? Jak mohla -“
„Vysvětlovat to by bylo problematické.“
To byly poslední věty, které zaslechla, než zase stišili hlasy a ona už vtu chvíli dopadla zpátky na zem.
Myslím...že je zvláštní, že jsem je potkala v tak krátkou chvíli po sobě.
Okamžik ještě stála na tom samém místě, než se obrátila zpátky a rozběhla se do vedlejší ulice.

Blonďatý ninja byl přesně tam, kde předpokládala, že by mohl být. V Ichiraku u misky rámenu.
Prošla okolo a sedla si na židli vedle něj. Naruto se překvapením málem zadusil nudlemi.
„A kdo mi to tu kdysiříkal, že se rámen neplive zpátky do misky?“ podotkla s poněkud zákeřnějším podtónem, než se rozesmála nad jeho vyčítavým pohledem.
„Nemáš mě takle překvapovat, dattebayo!“
„Tak promiň, nemohla jsme si pomoct. Opravdu se to hodilo.“
Na okamžik jí z tváře zmizel úsměv, než se zase okamžitě obrátila na Teuchiho.
„Dám si ten samej rámen jako Naruto,“ prohlásila. Teuchi s úsměvem napodobil salutování a začal připravovat další porci voňavé dobroty. Jakmile měl její misku hotovu, položil ji před Sewu a ona jen vesele s poděkováním rozlomila dřevěné hůlky a dala se do jídla.
Naruto však během pár minut dojedl svou porci a zaplatil.
„Ty už jdeš? Od tebe bych čekala, že si dáš ještě jednu,“ zadívala se na blonďáčka, který se zrovna chystal odejít.
„Ne, já už dvě misky měl a trochu mi docházejí lístky, takže...někdy jindy, slibuju!“ Vesele se usmál.
„Jindy...kéžby,“ zašeptala. Nezaslechl ji.
„Kam tak spěcháš?“
„Jdu za Sasukem, dnes by ho měli pustit, ne?“
To je taky pravda...
„Tak ho ode mě podzravuj.“
Zastavil se. Tentokrát postřehl její tón.
„Hej, Sewo...co je?“
„Ne, nic,“ ujišťovala ho hned. Chvíli na ni ještě bezeslova zíral, než se otočil a vydal se ulicí k nemocnici.
„Tak teda budu podzravovat. Měj se!“ vesele jí zamával, než zmizel za rohem.

Setmělo se, na nebi zářil měsíc v úplňku. Hvězdy okolo něj pohasínaly, dnes zářil obzvlášť jasně.
Procházela tmavými ulicemi s batohem na zádech; zpoza něj vykukovala pochva katany, kterou měla na zádech pod batohem. Čelenkusi i přes všechno možné sebezapření navázala na čelo.
Chodila po tmavé ulici sem a tam. Tady neměla co dělat, to věděla, ale nemohla odejít. Ne, aniž by se rozloučila.
Notak, kde jsi?
Už pomalu ztrácela víru, že ho najde.
Před necelou hodinou narazila na čtveřici ninjů, o kterých věděla, že na ně narazí. Od té doby jí v hlavě zněla poslední slova, která si řekli, než se Zvuční ninjové vydali za bránu vesnice; za hodinu.
Už nemám moc času.
Zastavila se a rozhlédla se okolo. Pak zamířila úzkou uličkou k jednomu domu. K domu, ze kterého kdysi za podobné noci vyšla, do pokoje, v němž se probrala v Sasukeho vnitřním světě. Divila si, že si stále pamatovala, kde to bylo, když vcházela do dveří. Opatrně prošla chodbou a vyšla po schodech nahoru, zastavila se až v tom pokoji.
Byl uklizený stejně jako předtím, ale iděla jednu změnu – na okně ležel rámeček obrácený fotografií dolů. Zvědavě k němu přešla a obrátila ji vzhůru.
Byl na ní vyfocený tým sedm. Tu samou fotku měla pečlivě uloženou v batohu.
Vytáhla z kapsy úhledně složený lístek, fotografii postavila do stejné pozice jako kdyby ji nikdy nikdo nepoložil; odráželo se od ní mdlé měsíční světlo. Lístek položila těsně vedle fotografie, aby si byla jistá, že si ho všimne. Pak už vyběhla ven z domu.
Ráda bych zůstala o něco déle, ale nemám čas. A nevím, jak dlouho bude moje mise trvat. Nechápu ale, proč jsem o ní nesměla nikomu říct, poznamenala si sama pro sebe.
Jakmile vyběhla z prázdné Uchiha čtvrti, během chvíle se dostala k bráně. Hlídka, tedy Izumo a Kotetsu, oba dva hlasitě chrápali, rozvalujíc se po stole.
Ještěže tak, oddechla si v duchu a prošla bránou. Rozběhla se po prázdné cestě, než mezi stromy odbočila a vběhla na malou mýtinu, odkud slyšela myšlenky čtyř ninjů.
„Vidíš, přišla,“ prohlásil světlovlasý ninja na rudovlasou kunoichi vedle sebe. Ta jen něco vztekle odsekla. Sewa letmo kývla. Překvapilo ji ale, že se čtveřice ani nehla.
„Nespěcháme náhodou?“
„Stále ještě čekáme,“ prohlásil ninja s neobvyklým počtem rukou.
„Čekáme? Na -“
Zarazila se, když ucítila rychle se přibližující mysl. Obrátila se k nim zády a zadívala se na místa, kterými sem přiběhla. Zpoza stromů klidně vyšel černovlásek, který vteřinu předtím zmírnil ze zběsile spěchajícího tempa.
Oba na sebe překvapeně zazírali a oba současně vyřkli jedinou otázku, která je v tu chvíli zajímala.
„Ty?!“

Poznámky: 

Tak, nestíhám, nestíhám, já vím