*Reinkarnace* 02

:Povstání z mrtvých:

Otevřela jsem oči a to co jsem prvně spatřila, bylo nebe poseté miliony hvězd. Chtěla jsem k nim natáhnout ruku a dotknout se jich ale nějak jsem jí za boha, nemohla pohnout. A po té jsem to ucítila, to šílené pálení, štípání, pootočila jsem hlavu na pravou stranu a uviděla svou ruku celou prořízlou. Od zápěstí až k loktu. No to byl jeden šok, druhý byl ten, že moje ruka hořela. Ale ne ledajakým plamenem, jeho barva byla světle modro-bílá. Chvíli jsem se na to šokovaná, dívala ale pak mě oslovil nějaký cizí hlas.

„Už jsem si myslel že se nevzbudíš” Ozvalo se. Na nic jsem nečekala a ihned jsem na něho vyštěkla.
,,Kdo krucinál jsi? Co po mě chceš? A co to mám s rukou?“
„Uklidni se, nebo se ti to ještě zhorší. A kdyby něco, to samé máš i na levé ruce“ Jakmile jsem to uslyšela, ihned jsem trhla hlavou nalevo a opravdu. I moje druhá ruka, byla prořízla a také byla v tom *zvláštním* plameni.
,,Proboha, co to je?“ Chtěla jsem se posadit ale měla jsem ztuhlé tělo. ,,Kruci, takhle se nikam nedostanu“
,,Můžeš mi aspoň říct, co po mě chceš a kdo jsi?...Nebo radši neodpovídej, mí přátelé si brzy uvědomí že jsem byla unesena a určitě tě najdou a zabijí“
,,No tak jist, bych si nebyl“
,,Proč?“ Nechápala jsem o čem to mluví.
,,No tak třeba proto, že už třeba ví hodně dlouho že mezi nimi nejsi. A to možná proto že si…hm…asi bych ti to neměl říkat“ Po téhle prohlášce jsem se pěkně namíchla a už mu chtěla říct, nepěkné věci ale on mě zastavil dříve než jsem stačila otevřít pusu a něco z ní vypustit.
,,Dřív než mě začneš drtit, těmi svými *siláckými* řeči tak si poslechni toto: Bylo mi řečeno že se mám o tebe postarat“ Nepochopila jsem pointu.
,,A co s tím?“
,,Nechápeš to?“ Ticho pro něho znamenalo jako ,,ne,,.
,,Dobrá, řeknu to stručně a rychle. Jsi mrtvá“ V tu chvíli, jako by do mě udeřil hrom. Zírala jsem ještě více překvapeně na tu oblohu s hvězdami. Po malé chvíli jsem si uvědomila, že mé ruky už přestali pálit i štípat. Podívala jsem se na ně. Z těch ran, už nevytékala žádná krev, ba dokonce i nehořely. A to bylo, aspoň pro mě, dobré.
,,Chceš říct že….že ostatní mě už hledat nebudou?“
,,Ne a ani nemusí. Jelikož tě viděli na vlastní oči umírat“ V tu chvíli jsem ucítila jak se do mích očí cpou slzy. Jen tak, tak jsem je stačila zadržet. Uvědomila jsem si že se už můžu posadit, a když jsem tak učinila, dívala jsem se rovnou na tu osobu(nebo spíše kluka) jenž seděl na balvanu a díval se do předu. Byl, kromě hlavy pokrytý černo-hnědým pláštěm který byl ke kolenou nějak roztrhaný. Pak jsem se rozhlídla kolem. Nějak mi to tu bylo povědomé, ale nedokázala jsem si vybavit živé vzpomínky.
,,Snažíš se vzpomenout“ Nebyla to otázka ale spíše jakoby oznamovací věta. Pohlédla jsem na něho s otázkou v očích.
,,Nemůžeš si vzpomenout, protože tohle místo, je….Nebo takhle vzbudila ses přesně tak jak si zemřela. Na ostatní si dokážeš vzpomenout ale jenom mlhavě. Nejhorší vzpomínka je tvoje smrt. Pro tvé tělo to byl šok, a proto si umanulo že tuhle vzpomínku vymaže a zakáže ti si na ni jakkoliv vzpomenout. Protože…“
,,By to bylo pro mě, příliš velké sousto které…“
,,Bys nezkousla ani za dva, pět či deset let“
,,Jak ale-?“
,,Jsi zase ožila?...To je právě ta záhada, vím že si myslíš že to zranění muselo být určitě vážné, když ti nemohli nějak pomoct, a máš taky pravdu. Vydržela jsi jenom chvilku a pak si umřela. Nebo spíše jenom usnula. Teď máš šanci, využít *zmrtvýchvstání* a dokončit to co jsi nesplnila“ Podívala jsem se na něho nechápavě. Povzdechl si, sesedl z balvanu, přišel ke mně a ukázal na mou pravou ruku.
,,Zřejmě ses probudila jako Sakura Haruno, kterou znají všichni z tvého domova ale teď ses narodila nebo spíše zrodila jako úplně jiný člověk. Ostatní tě budou vidět jako Sakuru svojí kamarádku ale ty uvnitř jsi úplně jiné. Znáš mnohem jiné jutsu než jako Sakura Haruno, jsi mnohem silnější a taky…“ Podíval se na mé řezné rány na rukou.,,Velmi nebezpečná“
,,Ale, necítím v sobě zlost, nebo vztek k něčemu nebo k někomu“
,,Ano, teď ale později naskytnou velice krušné časy. Tvé znamení tě budou varovat. A já jsem tu od toho abych zakročil, kdybys provedla opravdu něco, čeho bys později litovala“
,,Počkej chceš tím říct že…“ Podívala jsem se na své ruce.
,,Ano, ty rány jsou znamení. Teď vypadají jako obyčejné řezné rány, ale později to bude tvá tak zvaná, *komnata energie* ty ruce, nebo spíše ty znamení ti budou ze života dělat peklo. Ty znamení, budou pro tebe velice těžká překážka a velice velká síla.“ Odmlčel se, já jsem ani nestačila hltat jeho věty.
,,A taky temnota. Budou tě chtít strhnout sebou, budou chtít abys propadla temnotě jako Sasuke Uchiha. Možná tě budou i načas ovládat, ale ty to musíš překonat. Když je ovládneš…Budeš dobrá“ Řekne a dodá úsměv, který mě aspoň trochu povzbudí. Ale stále to moc nechápu.
,,Takže se můžu vrátit domů?“
,,Ano ale nejdříve se musíš zotavit, nabrat síly a pak můžeš vyrazit. Samozřejmě já na tebe budu dohlížet a budu ti nápomocen, jakmile se začne něco dít…s tebou“ Podívala jsem se mu do očí. ,,Radši jsem měla zůstat mrtvá“ a trochu se ušklíbnu. Pro mě teď začíná nový začátek.