Kakuhidan aneb s láskou si hlavu nelámej 5.

Kakuzu seděl v hnědém křesle a luštil křížovku. Potom zvedl hlavu od novin a podíval se na Hidana, který ležel na zemi v louži krve.
„Promiň, asi jsem ti zašpinl koberec,“ řekl Hidan. Kakuzu do něj kopnul.
„Drž hubu, snažím se tě ignorovat“ řekl naštvaně. Hidan se usmál.
„Jsem zvedavej, jak mě budeš ignorovat, když se ti nacpu do postele. Minule, když...“

Za chvíli už seděl Hidan venku na rohožce a vzdychal, že si to nenechal pro sebe. Světlo na chodbě zhaslo a on si jenom sedl blíž ke dveřím a obejmul si kolena. Byl takový idiot – jak ho jen napadlo si Kakuza vzít?! A teď se do toho ještě přimotala jeho pitomá matka a ignorantský otec. Ach, život je tak krutý. Na chodbě se znovu rozsvítilo světlo. Hidan nastražil uši jako kočka. Ke dveřím dodusaly mohutné kroky a zastavily se jen kousek od něj. Od Kakuza ho teď dělilo jen půl metru a tenoučké dveře. Nahnul se ke dveřím a opřel se o ně. Zavřel oči a vnímal lidské teplo, které k němu přes ně doléhalo. Kakuzu na druhé straně těžce vzdychnul.
„Kakuzu,“ zašeptal Hidan, „promiň mi to. Nemohl jsem si pomoct, doufal jsem, že jako ten slib tenkrát, tě to udrží při mně. Miluju tě.“
„Blázne,“ odvětil Kakuzu s úsměvem. Vstal a otevřel dveře, potom vzal Hidana do náruče a odnesl ho dovnitř.

Kakuzu vyšel ze svého bytu a zaklapl za sebou dveře. Překročil spícího Hidana, nachvíli mu problesklo hlavou, co se mu asi zdá, a potom pokračoval. Po chvilce se ale otočil, nevěděl proč, zadíval se na jeho spící tvář a asi pět minut se od ní nemohl odtrhnout. Na tu chvilku mu totiž připadalo, že spící Hidan mu PŘIPADÁ ROZTOMILÝ!
„To přece nejde!“ přesvědčoval v duchu sám sebe. Tedy už né úplně sebe, jako by se v něm vtvořilo druhé já, hodné, milé, láskyplné, které bylo Kakuzem potlačováno celá desetiletí. On trval na tom, že Hidana vyhodí z okna, zatímco vnitřní Kakuzu ho chtěl odnést dovnitř, položit na gauč a přehodit přez něj deku. Nakonec se oby rozhodli pro malý kompromis a Kakuzu jemně přehodil svůj černý kabát přez spícího Jashinistu...

Když se vrátil zpátky domů, zasunul ruku do imaginární kapsy, vyrtáhl imaginární klíče a narazil rukou do kliky. Pak si to uvědomil, kde má klíče? A... kde je ten šedovlasej s**č? Kam zmizel jeho kabát ? A kde je vlastně ta rohožka?! Ať se rozhlížel jak chtěl, Yaoista, kabát i rohožka nikde... Zasunul chapadlo do klíčové dirky a jednoduše si odemknul, ale byt, ač byl úplně tichý, nebyl cítit prázdnotou. Jako někdo v kómatu, co ještě nechcípl, pomyslel si Kakuzu. Pomalu a tiše vešel do kuchyně, nikde nikdo. Že by to byl jenom takový divný pocit? Ještě nakoukl do koupelny, ale ani tam nikdo nebyl. Nakonec vešel do svojí ložnice a sedl si zamyšleně na postel.
„AU!“ ozvalo se pod ním. Kakuzu s leknutím vyskočil a kdo si to pohodlně nespí v jeho posteli?! Hidan!
„Co tu děláš, ty kreténe?“ vykřikl a začal ho kopat ven. Hidan spadl na podlahu a zvedl ke Kakuzovi smutné oči.
„Nechal jsi si klíče v kabátě, tak jsem šel dovnitř. Nebylo to zámeřně?“ řekl a trošku zvednul obočí. Kakuzu si naštvaně odfrknul a odešel do kuchyně.
„Dáš si kafe?“ křiknul na Hidana. Ten přikývnul a začal se oblékat do Kauzova županu, který na něm ale hrozně plandal. Přicupital za ním, a posadil se na linku vedle rychlovarné konvice. Kakuzu se ho snažil ignorovat, ale byl tak hezký a rotomilý, jak komíhal nohama...
„Slez z mý linky, ty s**čko!“ zařval na něj a shodil ho dolů. Hidan se raženě posadil ke stolu. Kakuzu před něj postavil kafe a trochu ho cestou vycmrndal na zem, jak byl vyvedený z míry. Probodával Hidana pohledem, ten se na něj ale jen usmíval. Proč jsme se nemohl zamilovat do někoho bohatšího? Pomyslel si Kakuzu sklesle. Náhle si uvědomi, na co vlastně mylsí – trhnul sebou a kávu na Hidana vylil.
„Au, au, ty kreténe!“ řval Hidan a běžel do koupelny, aby svůj klín zachránil od nejhorších popálenin. Kakuzu chtěl jít nejdřív za ním, ale zakopnul o dvířka otevřené myčky na nábodí. Chvíli stroj probodával pohledem, ten se ale neusmíval jako Hidan před chvílí. Měl nerezový výraz, místo kamenného. Vztekle do myčky kopnul.
„Co děláš, v**e?“ zeptal se Hidan, který stál ve dveřích. Na sobě měl jen ručník, omotaný okolo pasu. Kakuzu trošku zrudnul, ale předtíral, že je to vzteky.
„Nějakej kretén nechal ty dveře otevřený,“ ohradil se naštvaně. „A co ti, už je to lepší?“ nahodil tón „Ptám se jen taky, aby řeč nestála“, ale stejně z toho byla cítit starostlivost. Hidan si ručník odmotal.
„Vidíš, ještě tam budu mít pár puchýřků-“
„Debile, hned si to obleč!“
„Promiń, promiň,“ omlouval se dotčeně Hidan a znovu si osušku oblékal. Kakuzu se nasupeně posadil na gauč a zapnul si televizi. Proč ho tak provokuje?! přemýšlel. Proč mu prostě nedá pokoj a ještě zhoršuje ten nechutnej pocit, co se mu převaluje v žaludku. Přece ho nemůže vážně m-
„Kaku-chan, na co se budem koukat?“ zeptal se Hidan naivním hlasem a posadil se vedle něj na opěradlo. Zůstaň v klidu, zůstaň v klidu. Nečím ho naštvi, pak už dá pokoj, přemlouval se v duchu Kakuzu.
„Kam jsi dal mojí rohožku?!“ vyjel na Hidana. Ten se překvapeně oklepal a pak zrudnul.
„Víš... Bál jsme se... abys mě tam nenechal zase spát. Víš, byla tam taková zima a ta rohožka je tak tvrdá. Mám úplně zablokovanou páteř,“ postěžoval si stydlivě. Kakuzu protočil oči.
„Tak si sem sedni na zem, já ti jí odblokuju,“ řekl s hraným nezájmem. Hidan si před něj nadšeně dřepnul a nastavil mu záda.
„Dneska můžeš spát ve vaně, jasný?“ řekl Kakuzu jen tak mimochodem. Hidan se zasmál.
„Čemu se směješ, ty blbečku?“ zeptal se Kakuzu podrážděně a pořádně mu trhnul zády.
„Ale to víš,“ začel se Hidan šklebit, „včera jsme spal na rohožce, dneska ve vaně, zítra třeba na gauči a pozítří – kdo ví...“

Hidan litoval, že vzal rohožku dovnitř, bez ní byl schod ještě horší a nehostinější. Smutně si lehl a po pár hodinách, kdy skoro přemáhal slzy, usnul.

Kakuzu ráno vyšel ze dvěří a o Hidana zakopl. Naštvaně ho kopnul do hlavy a s nosem nahoru odešel na nákup. Když se vrátil, Hidan už na schodech nebyl. Nervózně lusknul prsty, sice ho chtěl potrestat za ty jeho blbý kecy, ale nechtěl ho úplně vyhnat, to by ho moc mrzelo. I když si to nepřiznával. Odemknul si dveře, vešel dovnitř, pověsil si kabát a zakopnul o dveře od myčky.
„Co v předsíni k***a dělá myčka?!“ zařval a zaklapnul jí. Rozhlížeje se okolo sebe vešel dovnitř. Všechen nábytek byl úplně nesmyslně rozmístěný po bytě. Kakuzu si připadal jako Alenka v říši šílených stěhováků. V tom na něj vykoukla Kočka Šklíba, eh, Hidan.
„Ahoj, už jsi doma?“ řekl, jakoby se nechumelilo.
„Jo, jsem. Ale co tu děláš ty?“ zeptal se Kakuzu a začal si vyhrnovat rukávy.
„Hele, na mě to neházej. Přišla sem taková divná ženská s hadrem na hlavě, řekla, že tu musí vytřít a vyhodila mě! Tak jsme prostě přešplhal na balkon a vlezl dovnitř, enbyla jiná možnost.“
„Co takhle jít ven z domu a počkat, než vytře?“ zeptal se jízlivě Kakuzu. „A navíc, proč si mi přestavil tak debilně nábytek?!“
„Mno... víš, pořád jsem zakopával o dveře tý myčky, co má špatný těsnění, tak se pořád otevrá... tak jsem se rozhodl ji přešoupat do předsíně, protože tam moc nechodím. Ale když jsem se s ní plahočil přes obývák, narazil jsem na překážející knihovnu a myčka nešla protánout. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší ji odsunout do koupelny, protože je tam dost místa. Ale bránilo mi v tom umyvadlo, tak jsem posunul skříň a dal tu knihovnu do obýváku, jenže se mi tam potom špatně chodilo, tak jsem ji chtěl dát namísto televize, která by možná prošla mezi dveřmi a umyvadlem. Prošla, ale umyvadlo jsem musel odmontovat. A potom jsem měl problém, kam mám dát to odmontované umyvadlo... dal jsem ho do ložnice místo nočního stolku, který jsem přesunul do kuchyně, samozřejmě až potom, co jsem odmontoval a částečně rozebral sporák... ne to bylo kvůli posteli, vlastně jsem noční stolek dal namísto tý myčky, jenže mi přišlo divný, když vedle postele leželo odmontovaný umyvadlo, tak jsem tu postel prostě vzal a dal na balkon, jenže ten balkon je až za kuchyní, jak oba dobře víme, a ten sporák tam prostě překážel. Ale řekl jsem si, že by ses mohl zlobit, kdybych přesunul i sporák, tak jsem ho jenom trochu rozebral a nechal ho tam. Protáhl jsem se s postelí na balkon, ale stejně jsem musel dál tu bílou houpací pohovku do obýváku, tedy až potom, co jsem do koupelny přemístil všechny ty kytky, cos měl na balkóně. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že se přes knihovnu nedá dívat na televizi, tak jsem se i s gaučem přesnul do koupelny k televizi. Musel jsem ho ale položil na vanu a sprchový kout trochu upravit. Ale televize neměla tak dlouhý kabel, tak jsem musel sebrat prodlužovák z lednice a lednici jsem dal do tý zásunky od lampy, která původně byla na nočním stolku. Když jsem konečně zapojil televizi, zjistil jsem, že gauč je na tý vaně moc vysoko, ale to jsem vyřešil odmontováním sprchy a kohoutku. Pak jsem ještě přesunul na balkon tu pračku, abych mohl dát stůl s ovladačem a popcornem vedle gauče, co ležel na vaně...“ vysvětlil Hidan. Kakuzu na něj vyjeveně civěl.
„Hidane... STAČILO KOUPIT TO ZASRANÝ TĚSNĚNÍ DO TÝ PODĚLANÝ MYČKY, TY KRETÉNE!“ zařval Kakuzu. Hidan se urazil.
„Hele, aspoň jsem se snažil!“ řekl Hidan dotčeně a založil si ruce. Kakuzu zrudnul, chytil Hidana za límec a napřáhl pěst. Potom ale pomalu vydechl a položil Hidana zpátky na zem. Rozhlédl se a rozchechtal se. Hidan nasadil nechápavý výraz.
„Co? Co je vtipný?“ zeptal se podrážděně. Kakuzu si utřel slzu smíchu.
„Tady to ale vypadá! Jak je ten nábytek všechen přešoupanej, vypadá to fakt komicky,“ řekl a pustil Hidana úplně. Ten ještě chvíli koukal a potom se zářivě usmál.
„Takže se nezlobíš?“ zeptal se šťastně. Kakuzu se na něj s úsměvem podíval.
„Hidane... ty si takovej idiot, tak neuvěřitelnej blbec, že se na tebe zlobit za takovou k***tinu prostě nemůžu,“ řekl. Hidan se sice usmíval, ale nevěděl, jestli to byla nadávka nebo kompliment...