Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá sedmá - Místa našich snů

S trhnutím se probrala, ale nepoznávala to místo.
Povedlo se mi to...?
Ležela na chladné dřevěné podlaze. Všude byla tma, venku nejspíš pršelo. Ať už byla kdekoliv, byla hluboká noc. Očima sjela ze stropu ke dveřím. Byly pootevřené.
Přinutila se posadit. Když se rozhlédla tentokrát, připadalo jí to místo čím dál děsivější. Plné neznámého chladu.
Venku se ozval něčí křik. Postavila se a vyhlédla z okna ven.
Dům, ve kterém byla, stál v dlouhé, rovné ulici. Na protějším domě byl lampión se znakem bílo-červeného vějíře.
Uchiha čtvrť...
Rozhlédla se tiše okolo. Byl to nějaký pokoj, vypadal úhledně uklizený, téměř nedotknutý. Opatrně zamířila ke dveřím. Lidé, kteří venku křičeli, pomalu utichli. Zastavila se.
Tohle jutsu...nikdy bych nemyslela, že se dostanu sem... sevřela ruce v pěst. Vůbec necítila změnu mezi světy. Což bylo něco, čeho se obávala.
Teď...teď bych si s tím neměla dělat starosti. Mám přeci jen důležitější věci na práci, než se strachovat o vlastní krk...
Plavovláska už o něco rozhodněji posunula dveře stranou a vyběhla na chodbu. Seběhla po schodech dolů, dostala se do místnosti, odkud viděla otevřenými dveřmi do kuchyně. Před ní byly vchodové dveře.
Vzala za kliku a otevřela je, vyhlédla zpoza světlého dřeva ven. To, co viděla, ji šokovalo.
Všude ležela mrtvá těla, zem a stěny byly zbarvené rudou krví.
Němé tváře měly v posledních chvílích svého života výrazy nenávisti, bezmocnosti, strachu.
Stěny okolo byly rozpraskané od zabodaných kunaiů a shurikenů, čas od času ležela na zemi osamocená katana, která ztratila svého majitele.
Vyšla ven, na ulici bylo chladno a tma, přesto, když se zahleděla do dálky, uviděla něco malého, co čnělo do výšky daleko výrazněji, než mrtvá těla okolo.
V dálce stál malý chlapec, třásl se neovladatelným pláčem, přesto ho neslyšela.
Všichni jsou mrtví...je tohle snad ta iluze, kterou Itachi Sasukeho mučil? Pak je to vyvraždění jeho klanu...a on je stále chycený v té iluzi...
Ohlédla se za sebe. Vchodová brána, kterou by se vyšlo do další části Konohy, byla zavřená. Na nebi zářil narudlý měsíc, okolo nebyla jediná hvězda. Světla byla zhasnutá, ani z dalších částí Konohy k nim nedopadal ani paprsek světla. Když si to uvědomila, měla dojem, jakoby se snad ještě víc ochladilo.

Dveře se pomalu otevřely. Bylo ráno následujícího dne, když dovnitř vešel ošetřující lékař, zkontrolovat stav pacienta a za ním sestřička, která hyperaktivně po celé nemocnici otvírala v pokojích okna. Oba se ale zarazili, když uviděli u černovláskovy postele plavovlásku, která měla hlavu položenou na záhybech peřiny a bezvládně ležela, aniž by ji probral jejich příchod.
„Nevěděl jsem, že měl nějakou návštěvu.“
Sestřička se ihned zadívala do spisů, které si nesla s sebou.
„Měl, ale tohle není Haruno Sakura. Ta odešla včera, sama se mi tam zapsala, když jsem byla na obědě. Tahle dívka se nezapsala, pravděpodobně sem došla, když jsem tam nebyla.“
Muž si tiše povzdychl.
„Dobře, tak ji probudíme a pošleme domů,“ řekl hlasem bez zájmu; tohle ho nebavilo, vyhánět přespávající návštěvníky nemocnice. Došel k černovláskově posteli a změřil mu tep. Sestřička mezitím přešla k plavovlásce a jemně s ní zatřásla.
„Tep má pravidelný, ale stále není při vědomí,“ prohlásil medik. Pak se zadíval na sestřičku, která se snažila plavovlásku probrat.
Po chvíli to vzdala a zadívala se na medika nad ní. Toho však zaujal papírek položený na posteli vedle plavovlásčiny ruky. Zvedl ho a dal se do čtení. Na tváři se mu objevil poněkud vyděšený výraz.
„Myslím, že máme problém.“

Došla k chlapci, který seděl vedle těl dvou staříků. Muž, který se zřejmě snažil chránit svoji ženu, oba mrtví. Smutně se na něj zadívala, pak mu položila ruku na rameno.
Chlapec vzhlédl, otřel si z očí slzy.
„Kdo...jste?“
„Já? Já jsem přece Sewa, Sasuke...“ Zadívala se na tmavovláska jako na hříčku přírody. V téhle podobě, v tomhle světe byl o pár let mladší.
„Sewa? Vás neznám.“ Obrátil oči bez výrazu zase zpátky k mrtvým tělům před ním. „A ani nechci znát.“
„Sasuke...jsi pořád chycený v Itachiho genjutsu, tak -“
Tmavovlásek zbystřil a bleskově se postavil. Překvapeně o krok ustoupila, když se na ni zadíval pohledem plným nenávisti.
„Itachi? Kde je?!“
„To nevím, ale...tohle je iluzorní svět, a -“
„Nevykládej mi tu hlouposti! Tohle,“ ukázal na mrtvá těla nejblíže u nich, „tohle není iluze! To je skutečnost! Oni jsou mrtví!“
Sewa se zamračila.
Je v tom genjutsu chycený natolik, že se vžil do svého starého já a zapomněl na budoucnost?
Pomalu k němu vykročila. Tentokrát to byl on, kdo ustoupil.
„Nepřibližujte se!“
„Sasuke, já ti nechci ublížit.“
Černovlásek na okamžik zaváhal. Nedokázala slyšet jeho myšlenky, nevěděla proč, z jeho výrazu ale soudila, že si možná na něco vzpomněl.
„Jestli...jestli je tohle genjutsu, pak...jak jsi se sem dostala? Kdo jsi?“
Přestal mi vykat...alespoň něco, oddechla si v duchu.
„Myslí, že jsi zapomněl to, co se stalo, a vrátil se do minulosti. Tohle je vlastně něco jako...sen. Noční můra. Tvůj vnitřní svět.“
„Vnitřní svět...ale stejně, jak jsi se sem dostala?“ Jeho hlas dostal nádech naléhavosti.
„My dva jsme ve stejném týmu, jako ninjové. Mojí schopností je slyšet lidské myšlenky a...dostala jsem se do tvého snu. Ve skutečnosti jsi se znovu setkal s Itachim a on tě zavřel v tomhle genjutsu. Od chvíle, kterou tady stále dokola prožíváš už uběhly roky, Sasuke. A i teď, už dlouho jsi zavřený v tomhle genjutsu. I když nevím, jak dlouho tu jsme...čas je tu relaitvní. Mohly uběhnout hodiny, nebo dny, ve skutečném světě.“
„Já...nevěřím ti!“
„Ale už jsi mě poznal, že ano?“
Znovu zaváhal. Pak letmo přikývl.
První střípek.
„Pak tedy...pamatuješ si sebe?“

Dva členové nemocničního personálu rychle spěchali do místnosti ředitele nemocnice. Stovaže sestřička stihla zaklepat, medik vedle ní to ignoroval a vtrhl do kanceláře.
Muž za stolem vstal.
„Co se děje?“
„Máme problém s Uchihou. A řekl bych, že dost vážný.“
Muž za stolem přivřel tmavé oči.
„S Uchihou?“
„Ne přímo s ním...totiž...abych to vysvětlil, pamatujete si na Akikaze Misaki?“
„Skvělá lékařská kunoichi, samozřejmě že si ji pamatuji.“
Sestřička hleděla zmateně z jednoho na druhého.
„A co s ní? Už je mnoho let mrtvá.“
„Právě o to jde...zemřela jako mnoho Akikazeů při svých pokusech, ale ona jednala vždycky pro dobro lidí. Pamatujete na způsob, jakým zemřela?“
„Zachránila malého chlapce z kómatu, pokud si pamatuju. Přežil to, dnes by z něj měl být některý z jouninů...“
„Ano, je. Přesto, o tom tu nemluvím. Způsob, jakým to udělala není tak zapomenutý, jak jsme si mysleli.“
Tentokrát muž za stolem opravdu zvážněl.
„Takže proto jste mluvil o Uchihovi...“
„Ano. Akikaze Sewa použila tu samou techniku.“

„Mám si pamatovat...sebe? Samozřejmě že vím, kdo jsem!“ ohradil se okamžitě.
Achjo, nemůžu se k němu chovat jako k Sasukemu, kterého znám...přeci jen s dětmi jeho věku to moc dobře neumím...
„Takhle jsem to nemyslela...hele, poslyš. Řekněme, že bych to byla já, kdo ztratí paměť a ty ten, kdo by mi chtěl pomoct si vzpomenout. Co bys udělal, abych ti věřila?“
„Nevím, neznám tě!“
„Tak u kohokoliv, koho znáš,“ opakovala tiše dál. Nehodlala se vzdát tématu zrovna, když ho přinutila nad tím uvažovat.
„No...ukázal bych něco, co by...co by potvrdilo to, co říkám,“ řekl nejistě.
Myslí nějaký důkaz...sakra...
Sewa se opatrně rozhlédla okolo.
Tohle je všechnoz doby, kdy se stalo...když se stalo to, co tu teď vidím. Tady není nic o budoucnosti.
„Dobře. Pojď se mnou.“
Postavila se, doteď se krčila vedle něj. Protáhla se a rozhlédla se okolo. Pak neomylně zamířila k bráně. Když se však ohlédla, zůstal Sasuke stále na tom samém místě.
„Hej! Na co čekáš? Když tu budeš sedět, nic tím nezískáš!“
„Když půjdu s tebou, tak také nic nezískám.“
„Ale já ti říkám pravdu! Nechceš-li se odsud dostat, tvá věc!“ Došla zpátky k němu a vztekle se na něj zadívala.
„Chceš-li prožívat tenhle vraždící kolotoč pořád dokolečka, tvá věc! Ale vím, že Sasuke z mé přítomnosti by to nechtěl! Ty nejsi on,“ prohlásila. „A já ho chci zpátky! Je mi jedno, jestli tě budu muset dokopat pryč, ale půjdeš!“
Zůstal na její vztek ohromeně zírat.
„Ty...copak ty...“
Ignorovala cokoliv, co by asi mohl říct.
„Sakra pojď už!“
Svět okolo se ještě výrazněji ochladil. Otřásla se. Všiml si toho.
„Vůbec tu není zima.“
„To že není zima tobě neznamená, že není zima mě.“
„Ne...je opravdu teplo.“ Významně ukázal k venkovnímu teploměru u domu naproti nim. Hlásil teplo skoro jako ve dne.
Pak tedy, proč...? Zavrtěla hlavou a usoudila, že je to stejně jedno.
„Takže co, musím tě odtáhnout pryč, nebo půjdeš sám?“
Černovlásek se na ni vzpurně zadíval. Tentokrát jí jeho oči opravdu připomínaly ty, co denodenně vídávávala.
„Jdu s tebou.“
Téměř okamžitě se postavila a vyběhla k východu z Uchiha čtvrti. Podle pravidelných úderů do země poznala, že běžel bez dalších otázek za ní.
Zastavila se před zavřenou bránou. Černovlásek doběhl vedle ní a zkoumavě se na ni zadíval.
V duchu si povzdechla a zapřela se do brány, ta však odmítala povolit.
Co je s tou bránou?
Postavila se do líp zapřené pozice a znovu zatlačila. Brána nespokojeně zavrzala, ale nepohla se ani o centimetr.
„Co je to s tou bránou?“
Černovlásek zavrtěl hlavou a sám se do brány zapřel, neměl ale valnější úspěchy.
„Ještě nikdy se nezasekla a zamčená není,“ informoval hned.
„No úžasný.“

Tři lidé, medik, ředitel nemocnice a sestřička neřekli ani hlásku už několik minut, co tu stáli. Pak teprve se k řeči odhodlal ředitel.
„Za jak dlouho se tu mají objevit Jiraiya-sama s Tsunade-sama?“
„Neříkali přesné datum, pane...popravdě řečeno se Jiraiya sama bavil tím, že nám utíkal, aniž by nám řekl něco přesnějšího,“ pípla sestřička. „Asi ho baví, když ho hledá půlka nemocnice -“
„Nebo spíš většina sestřiček. Je to zvrhlík,“ neodpustil si medik. „Každopádně jsem zaslechl, že prohlašoval něco o tom, že je schopný ji najít za týden.“
„Týden už to byl,“ podotkl ředitel. Tmavýma očima přejel z černovláska k plavovlasé kunoichi. Nechali jí sem dopravit druhou postel. I když měli výslovně zakázáno s ní hýbat od ní samotné, přeci jen ji nenechali ty dva dny, co už tu byla, ležet na židli.
„Nevíme, jak dlouho to může trvat,“ povzdychla si sestřička.
„Ano...musíme doufat, že Tsunade-sama přijde brzy.“
„Ale...“ opatrně se zadívala na medika vedle ní, „i tak jste říkal, že...“
„Ano, je to skoro nepravděpodobné. Ale alespoň jeden z nich to přežije.“

Zadumaně zírala na bránu. Pak se jednou rukou napřáhla dozadu, připravená jí vyrazit dopředu.
„Tak jo, asi vám tu bránu trochu rozbiju!“
Zaposlouchala se do toku vlastní chakry a nasměrovala ji ke špičce její ruky, aby mohla v příští vteřině vyrazit v podobě zlatavé čepele proti bráně. Avšak ve chvíli, kdy se chystala seknout, chytila její ruku jiná.
„Sasuke, říkala jsem, že -“
Ohlédla se a na okamžik zůstala překvapené zírat.
Ten, kdo stál proti ní nebyl Sasuke, ačkoliv mu byl podobný.
„Jsem strážcem této iluze,“ řekl tiše na vysvětlenou. „Nenechám vás jít.“
„Brácho...“ malý Sasuke zůstal šokovaně zírat. Itachi v této podobě byl ten, jak ho znala Sewa, nikoliv ten, který před několika minutami vyvraždil klan Uchihů.
Muž v tmavém plášti malého chlapce ignoroval a propaloval plavovlásku očima.
Eh...má jediná výhoda je, že v iluzi mě těžko chytí do další iluze..
„Já jsem se neptala na svolení.“
Tmavovlásek se zamračil. Přesto nic dalšího nedělal, ani nic jiného neříkal.
Jakmile zkusím poškodit bránu, je po mě, povzdychla si. Ale když půjdu proti někomu, jako je on, je po mě snad ještě dřív. Brána...brána...
V příští chvíli jí to konečně docvaklo.
„No jasně. Celou dobu špatně,“ povzdychla si nahlas. Pak se obrátila k malému tmavovláskovi a toho vyššího za sebou ignorovala.
„Měla jsem vědět, že to stejně celou dobu bude na mě. Tahle brána není východ.“
Nechápavě se na ni zadíval. Natáhla k němu pravou ruku. V tu chvíli se Itachi za nimi bezmocně rozplinul.
„Podej mi ruku, Sasuke.“
Černovlásek nejistě vzhlédl a zadíval se na bránu. Pak se na chvíli vrátil myšlenkami ke svému klanu, než rozhodně přikývl a natáhl k ní ruku.
„Ukážu ti budoucnost.“

„Yukio-san! Tsunade-sama s Jiraiyou-sama jsou ve vesnici!“ Hnědovlasá sestřička vtrhla s úsměvem do pokoje, odkud se už alespoň hodinu ředitel a medik nehnuli.
Ředitel při zaslechnutí svého jména zpozorněl.
„Opravdu? Bylo načase,“ prohlásil. Vstal a zadíval se na medika. Ten se ani nehnul.
„Co je s Kioshi-san?“
„Usnul,“ vysvětlil ředitel. „Celou noc se o ty dva strachoval. Říkal jsem mu, že má jít spát, že jim stejně ničím nepomůže, ale...neposlouchal mě.“ S pobavením se zadíval na medika, který s hlavou opřenou o stěnu tiše prospával svou směnu.
„Vzbudit ho můžeme později. Takže, kde jsou?“
„Tady, v nemocnici. Tsunade-sama zrovna léčí Kakashiho-san.“
Ředitel se zamyšleně obrátil zpět ke dvoum postelím.
„K těmhle dvoum měla jít dřív.“

Svět se s nimi podivně zatočil, rozmazaly se obrysy všeho okolo a do obrysů se konečně vtáhlo světlo. Když se zběsilé míhání okolo uklidnilo, objevil se okolo nich svět plný poletujícího listí, hrajícího si ve větrných vírech podzimu.
Byli na louce, tráva okolo byla stále ještě jasně zelená, ale všechny kvítky už poztrácely své lístky. Ze stromů okolo se vznášely zelené a hnědé mraky, z mírného kopce dolů pak byla Konoha.
„Kde to jsme?“ chlapec se s podivením rozhlédl. V tu chvíli se však plavovlasá dívka vedle něj zhroutila k zemi.
Co je to? Nemůžu...na chvíli jsem se nemohla ani nadechnout...
„Hej...“
Vzhlédla. Malý černovlásek zmizel, místo něj se nad ní skláněl ten Sasuke, kterého znala. Překvapeně se rozhlédl okolo.
„Tys...tys mě tam vážně nenechala.“
„Che,“ pobaveně se na něj zadívala. „Moc jsi ale nespolupracoval. Tvý malý já je otravný.“
Tiše se usmál. Pak se ale jeho výraz změnil. Díval se někam daleko za ni.
Opatrně se posadila. Bylo to těžší než myslela. Svět ji tížil skoro, jakoby okolo nebyl vzduch, nýbrž voda. Raději mu ale nic neříkala.
Zadívala se tím samým směrem kterým se díval on. Na obloze byla obrovská černá rýha, ve které se ztrácely poletující listy.
„Tohle místo, co je to?“
„Můj...můj vlastní svět.“
„Pak, co je támhleto?“
„To nevím.“
Respektive, tuším, co by to mohlo být, ale...
„Hele...dostala jsem tě z té iluze, co tě svazovala.“ Lehla si tiše na trávu a zadívala se do modré oblohy. „Duše je jako křišťál; má svá silná i slabá místa, kde je zranitelná a ve vteřině se může roztříštit na kusy a už nikdy nebýt tím, čím byla.“
Černé oči ji probodly tázavým pohledem. Usmívala se.
„Tvá duše byla opravdu hodně poničená.“
„Co jsi udělala?“
Zavřela oči.
„Abych...abych ti pomohla, musela jsem nejdřív zacelit ty rány. Ale duše není dřevo, lepidlem ji neslepíš. To, co vidíš na obloze je důsledek mé pomoci. Tenhle svět je moje duše.“
Zase oči otevřela a zadívala se na černou rýhu, která se roztahovala do všech stran.
„A moje rány.“
Okamžik trvalo, než mu to došlo.
„Tím mi chceš, říct, že támhleto -“
„Nehodlám ještě umřít, Sasuke. Ale ty už musíš jít, jasné?“
„Nenechám -“
„Necháš.“ Zvedla levou ruku. „Tohle je moje duše. Já říkám, kdy ty odejdeš.“

„Tsunade-sama!“
Na chodbě se objevila skupina lidí. Z místnosti je pozorovala již výše zmíněná trojice.
Mimo Tsunade a Jiraiyu je ještě následovali Naruto se Sakurou.
„Uvidíš, uvidíš!“ Naruto nadšeně artikuloval Sakuře před obličejem. Ta však byla myšlenkami někde úplně jinde.
Dva muži jim vykročili naproti, sestřička zůstala v pokoji a nakukovala jen zpoza dveří. Právě proto byla ona jediná, kdo zaslechl zaskřípání na posteli. Když se ohlédla, nemohla uvěřit svým očím.
„Tsunade-sama,“ ředitel provedl vzorovou úklonu hlavou a zadíval se blonďaté kunoichi přímo do očí.
„Celou dobu jste tu byli?“ Tsunade s podivením pohlédla na muže vedle něj, s hlubokými kruhy pod očima. Pak si všimla jejich ustaraných tváří.
„Stalo se něco? Komplikace se zdravotním stavem?“
„To...to přímo ne. Jen -“
„Yukio-san! Kioshi-san! Tsunade-sama!“ Z pokoje se ozvalo spěšné zvolání. Tři medikové na nic nečekali a zamířili rychle ke dveřím, v nich se však všichni naráz zarazili.

Černovlásek seděl na posteli, s nepřítomným výrazem na tváři.
„O-on se právě teď...probudil...“ sestřička stála vylekaně u dveří. „Říkali jste, že něco takového nedokáže a tak -“
„Té malé holce se to vážně podařilo,“ užasl medik.
„Malé holce?“ Tsunade se zadívala přes černovláska dál. Teprve teď si všimla druhé postele v pokoji. „Kdo je to?“
„Akikaze Sewa. Myslíme, že použila tu samou techniku, jako Akikaze Misaki, tehdy před lety, pamatujete?“
„Sewa? Sewa? Co se stalo?“ Naruto se okamžitě začal prodírat do dveří.
„Tu samou techniku, hm...“ Tsunade zamyšleně hleděla jejich směrem. Dva geninové za nimi jen bezmocně nakukovali; nevěděli vůbec, o čem se v místnosti mluvilo.
„Tsunade-sama, znamená to ale, že skončí stejně jako Misaki?“
Kunoichi se zadívala na ředitele, který měl na tváři velice zvláštní výraz. Pak pomalým krokem došla k dívčině posteli, přičemž se Narutovi a Sakuře konečně podařilo nahrnout se do místnosti.
„Co se stalo, dattebayo?“ Naruto zmateně hleděl z dvou postelí sem a tam.
„Sasuke-kun?“ Růžovovlasá kunoichi na černovláska opatrně promluvila. Po tváři jí stékala slza. Pak se mu vrhla okolo krku. Naruto je chvíli tiše sledoval, pak se obrátil k Tsunade. Měl chuť odejít pryč, ale výraz blonďaté kunoichi ho zarazil.
„Co se stalo, bábi Tsunade?“
„Neříkej mi tak, sakra!“ Střelila po něm nevraživým pohledem, pak zlehka přejela po dívčině těle rukou, která zářila zelenou chakrou.
Tady, tady a tady...vnitřní rány, přesně, jako ve zprávě Misakiiny pitvy. A tohle místo přestává krvácet, ačkoliv zranění zůstává...opravdu je tělo spojené s duší člověka, což?
„Kioshi, pojďte sem! Stav toho kluka můžete kontrolovat později.“
Medik, který chtěl právě provést vyšetření se zarazil a okamžitě k ní došel. Tiše ukázala na plavovlásčino břicho.
„Dvě lehčí a jedno horší vnitřní zranění. Má jich po těle spousty, takže zvýšíme její šance, nebudu-li ji léčit jen já.“
Medik překvapeně zamrkal.
„Na co tak zíráš?!“
„Jejich techniky přece -“
„Ale souvisí! A pohněte! A vy,“ kývla na ředitele, sestřičku a dva geniny, „ven! Uchiha jde na nový pokoj.“

Přecházel sem a tam po chodbě. Růžovovlasá dívka k němu opatrně přešla.
„Naruto? Jak dlouho tu už stojíš?“
„Nevím. Od té doby, co jsme měli odejít,“ odpověděl tiše.
Na chodbě bylo světlo pouze díky zářivkám, které vrhaly na jejich obyvatele utešující, bílé světlo. Svět venku už ztratil světlo slunce a utápěl se ve tmách, ozařován světly z oken.
„Ty jsi tu...celou tu dobu...“
„Nejsem ale jediný, Sakura-chan?“ Zadíval se na ni velice zvláštně. Nevěděla, jak si to přebrat, ale viděla v jeho pohledu výčitky.
„Co se děje, Naruto?“
„Kdyby...kdyby teď Sewa umřela...bylo by ti to jedno, že?“
Zůstala na něj překvapeně zírat.
„Před pár hodinami, v tom pokoji...vím, že jsi se bála o Sasukeho. Vím, jak tě trápilo, že jsi mu nemohla pomoct a jak jsi byla šťastná, že je v pořádku, ale...bylo ti úplně jedno, že už v tu chvíli možná umírala. Nezajímalo tě to. Starala jsi se pouze o Sasukeho.“
„Ale Naruto, já -“
„Nezazlívám ti to, jen...je to tak vždycky. I ve Vlnkové zemi...řekl jsem ti tehdy, když jsem se dostal k mostu, co je se Sewou. A ty? Bylo ti to jedno. Tak proč jsi teď přišla?“
V Narutových očích zářila tichá neoblomnost.
„Přišla jsi se podívat, jestli je mrtvá. Uvědomil jsem si to až tam, v té místnosti...běž zpátky, za Sasukem, Sakuro. Ten tě potřebuje víc, než dveře tohohle pokoje.“
Chvíli jen tiše stála a hleděla na něj. Odmítal od ní odtrhnout oči dřív. To ona se otočila a rozutekla se k nejbližšímu záhybu chodby. Když viděl její mizející siluetu, zaslechl tiché vzlyky.
Asi jsem to přehnal, dattebayo...ale všechno, co jsem řekl, byla pravda...

Místnost byla tichá a prázdná, když otevřela oči. Když se ale trhaně posadila, zjistila, že ji pozoroval pár hnědých očí.
„Takže už jsi vzhůru.“
Zůstala nevěřícně zírat vpřed. Doteď ležela v posteli a vedle ní celou dobu někdo seděl. O okamžik později si uvědomila příčiny.
„Měla bych...nestihla jsem všechny trhliny zacelit dost rychle na to, abych...abych teď nebyla mrtvá, tak jakto...“
Chtěla pokračovat, ale kunoichi ji mávnutím ruky přerušila.
„Vyléčila jsem tvoje zranění, ale nebýt toho, že jsi se nevzdala, nevyléčila bych je všechny. Ale přesto...byla jsi strašně nezodpovědná!“
Sewa se jejího vzteklého zařvání vyloženě lekla.
„Málem jsi byla mrtvá! Kdybych přišla o chvíli později, byla bys mrtvá! Takhle zbytečně riskovat svůj život! Jsi přesně jako Misaki!“
„To nebylo zbytečně!“ ohradila se Sewa okamžitě. „Nedělala jsem to zbytečně!“
„Kdybys počkala, já bych tě tu nemusela pár hodin zachraňovat! Vyléčila bych ho sama!“
„A co kdyby jste nepřišla, hm?!“
Blondýna se zarazila.
„Nemohla jsem vědět, že vás Naruto přive – moment, to vy jste Tsunade?“
„Trefa, holčičko. Takhle se mnou ještě nikdo kromě Naruta dlouho nemluvil!“
Sewa se zamračila a obrátila hlavu na stranu.
„Probral se, že ano?“
„Ano, probral se. Takže bych možná měla říct dobrá práce, ale já říkám – už nikdy to nedělej.“
„Hm.“
Kunoichi se postavila a zadívala se z okna ven. Plavovláska ji pozorně sledovala, na něco si zrovna vzpomněla.
„Ehm...pletu se, nebo nemáte štěstí v kartách?“
Blondýna se pobouřeně obrátila zpět.
„Nečti mi myšlenky!“
Ah, ví o mých schopnostech...no, koneckonců, myslím, že toho asi bude vědět víc.
„Nečtu vám myšlenky. Jen...kdysi se o vás mimoděk zmínila Aisu, chtěla jsem jen vědět, jestli mluvila opravdu o vás.“
Tsunadin výraz se náhle trochu rozveselil.
„Aisu, říkáš? Skvělé! Konečně jí vrátím všechny ty prohry a výsměch!“ Hned byla na nohou a vesele se vrhla do otevírání okna.
„Je v Konoze, že ano?“ ujišťovala se ještě honem, ohlédla se zpátky na Sewu, zarazil ji ale plavovlásčin zesmutnělý výraz.
„Ona...zemřela.“

Seděla vysoko na hlavách Hokagů, jak měla poslední dobou zvykem. Pozorovala hvězdy a měsíc. Přes obzor se mihla dlouhá padající hvězda, jemné světýlko v noční černi, které zmizelo hned, jak se objevilo.
Mít přání? Nic mě nenapadá...
Položila se na studený kámen a zavřela oči.
Vypadala opravdu smutně, když to slyšela.
„Co tu děláte, mistře Kakashi?“
V příští vteřině se ozvalo zaklapání bot o kámen.
„Tys utekla z nemocnice, zase.“
„Vím,“ s povzdechem se zadívala na další hvězdu, protínající oblohu. „To ale asi nebude všechno, co jste mi chtěl, že?“
„Mluvil jsem se Sasukem.“
Tiše se usmála.
„Takže je v pořádku.“
„Ano, a mimo jiné mi povyprávěl o tom, co se vlastně stalo.“ Šedovlásek se na ni zkoumavě zahleděl. Dívala se na něj tmavě modrýma očima, které v noční tmě připomínali spíš černou.
„Mohla jsi zemřít, Sewo.“
„Já vím, Tsunade už mi to vyčítala.“
„Nepochybně...víš, kdysi tu samou věc už někdo před tebou provedl.“
To ji přinutilo se posadit.
„Myslela jsem, že to nikdo nedokázal,“ prohlásila tiše. „Alespoň tak jsem to četla.“
Četla? Podivil se Kakashi. Raději se ale rozhodl nad tím nepátrat.
„Ne, ona to nedokázala. Zemřela. Ale zachránila toho, koho se snažila zachránit, s tím vědomím zemřela. Jmenovala se Misaki Akikaze.“
„Misaki...Tsunade říkala, že jsem podle ní přesně jako ona. Doteď jsem nechápala, jak to myslela. Znal jste Misaki, Kakashi-sensei?“
„Ne příliš dobře. Ale vím, že byla hrozně obětavá. Víš, něco z toho mála, co jsem o ní věděl, byla totožnost jejích rodičů. Protože mě díky tomu naprosto nenáviděli.“
„Nenáviděli? Kdo to byl? A proč vás nenáviděli?“ Sewa se opřela o lokty a zadívala se šedovláskovi do očí. S pobavením se posadil vedle ní.
„No, prostě mě nenáviděli. Nemohli se smířit s tím, že se obětovala kvůli mně.“
„Kvůli...moment, kvůli vám? Vy jste byl ten, koho zachránila?“
„Ano,“ pod maskou se tiše usmál. „Bylo mi osm, už ani nevím, co se tehdy stalo, ale to bylo všechno, co jsem věděl. Byla to ohromná škoda. Obzvlášť proto, že měla být mým senseiem, i když na něco takového byla velice mladá.“
„Kdo byli ale její rodiče?“
„No, nejlíp bych je asi specifikoval jako...tvé rodiče.“
Na okamžik se nezmohla ani na slovo.
„Tím mi chcete říct, že...že...“
„Měla jsi ještě jednu sestru. Mnohem starší. Zemřela dřív, než jsi se narodila.“
„Moje...moje sestra?“
Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela.
Kakashi se zadíval na nebe, kde prolétla jedna z dalších hvězd.
„Ve vašem klanu byla jistá pověst.“ Zadíval se na ohromenou plavovlásku vedle sebe. „Ti, jenž tenhle svět opustili, aniž by dokončili svůj úkol se vrátí. Nikdy jsem tomu nevěřil, dokud jsi mi nebyla přidělena do týmu. Vypadáš, mluvíš, a především se chováš jako Misaki. Věř mi, nebo ne, ale nikdy jsem nepotkal nikoho obětavějšího, komu by záleželo na životu někoho, koho neznala natolik, aby ho zachránila za cenu svého vlastního. Byla výjmečná.“
Postavil se a zamířil pryč. Plavovláska se zadívala na jeho mizející siluetu až po několika desítkách vteřin.
Jako ona...?

Poznámky: 

Já vím, co si říkáte - tohle by Naruto Sakuře nikdy neřekl.
Mno, řekněme, že si to zasloužila Já ji totiž zrovna dvakrát nemusím >_<

Takže, dnešní dílek jsem...z většiny psala dneska a děsila jsem se, že to nestihnu. Opět. Jako vždy. Jsem nepoučitelná xDD

+, velice jsem se musela bránit, když jsem koukala na valenth, viděla tam novou příšerku a zrovna se mi v příběhu objevila nová postava...to je přeci jedno, že už je roky mrtvá xDD Ale odolala jsem a počkám na další postavičku, nebo jinou povídku xD Sooo...doufám, že se vám dnešní čteníčko líbilo, já se zbytečně moc nevykecávala a už mizím xDD Tak zase za týden xD

Jo, ještě EDIT! xDD
Prozatimně jsem děj psala podle mangy (kdo by měl nervy čekat, než se v anime vykecaj, při opisování titulek ), ale teď, díky tomu, že v anime dali filler, kterej jsem myslela, že byl i v manze a není, tak doufám, že jste viděli anime a nejen četli mangu I když ono zase víc lidí vidělo anime...aaa, čím si tu vůbec lámu hlavu xD Prostě, víte přibližně, kde v anime tohle je, tak se nedivte, že to nejde dál podle mangy, ale podle anime *umírá z nedostatečného vysvětlení, ale nechce spoilerovat* xDD

Ok, EDIT no.2 xD
Teď, při závěrečným překontrolováváním funkčnosti barviček na textu a poznámek nahoře jsem si něco uvědomila - ta Sewina hláška, co mi už kdovíjak dlouho fláká v podpisu, a kterou jsem Srandýškovi slíbila už do minulého dílu (takže pochopte, edit no.2 je čistě jen pro Srandistku xD) - ok, vím, vím, co jsem říkala Prostě se to protáhlo, ale dala jsem to tam! Ha! Důkaz o tom, že ty kapitoly plánuju...asi tak z 1/3, zbytek toho, co mě napadne při psaní, ale nějakou strukturu to přeci jen má I když se děj kompletně změnil xDDDDD Zkusím se držet nový dějový linie xD Ono by to minulý stejně nespělo k nočemu dobrýmu xD

Edit no.3, těsně po vložení
Ó máj Jashin Tohle jsou ty nejnechutněji nejdelší poznámky, jaký jsem kdy napsala xDDD