Hiwatari Tora; Příběh dívky s démonem v těle - II. Kapitola

Přečíst povinně xD -- Vysvětlivky ►►

Ve skrýši jsme byli sotva dvě hodiny, když ke mně do pokoje přišel Orochimaru s tím, že pro mě má úkol. Vzhledem k tomu, že jsem v posledních dnech podle jeho slov “nestabilní“, pošle se mnou i jednoho ze svých pokusných králíků. Myslím, že se jmenuje Rem. Má světle fialové vlasy a stejné má i oči. Mezi ostatními pokusnými králíky se říká, že do něj Orochimaru vložil geny některého z Hyuugů. Jen se to říká, kdoví, jestli to je pravda. Každopádně je Rem velmi dobrý v taijutsu. To já nepotřebuju. Jakmile by mě někdo zkusil zasáhnout pouhým taijutsu, jediné co tím získá jsou popáleniny.
Vyrážíme. Náš cíl je nedaleko odtud. Jdeme mlčky, nač si taky povídat, že?
Zajímá mě, co to teď bude zač. Chuuinové? Jouninové? ANBU? No, jestli se mnou je Rem jen proto, že si Orochimaru myslí, že na mě není spoleh, tak to budou nejvýš nějací velmi dobří Chuuninové. Dobrá. To je v pohodě.
“Zastav.“ Sykne na mě Rem. Střelím po něm pohledem typu: Ty mi nemáš co přikazovat!. Rem mě s obavami pozoruje. Má strach. Jen se krutě pousměji a zastavím. Na Removi je zřetelně vidět, že se mu ulevilo. Ihned otáčí svůj pohled na ninji před námi. Jsme skryti v koruně stromu, takže je zmenšena pravděpodobnost, že by nás zpozorovali. Posunu se, abych lépe viděla, a pozoruji dění pod námi. Jsou to ninjové z Listové. No, jak jinak. Většina ze všech těch obětí je z Konohy.
„Tak běž..“ už to nezní jako příkaz. Spíš to je, jako by mě přemlouval. Usměji se ale při pohledu na ty ninji mi úsměv zamrzne na rtech. I když jsem už zabila tolik lidí, musí mě ovládnout démon abych to udělala dobrovolně. Suverénní maska odpadla a já se skrčím na větvi do klubíčka. Zavřu oči a zcela přestávám vnímat okolí. „Toro-san?“ Cítím na sobě Remův tázavý pohled. Je se mnou na misi poprvé. Například ta zrádkyně Anko, kterou nedávno Orochimaru někde nechal, by už dávno démona ve mě vyburcovala k akci.
“Já nechci zabíjet.. proč bych měla zabíjet… Proč mám ksakru zabíjet?!“ V tomhle stadiu většinou vypadám jako šílenec.
“Nechápu jak mě mohli zapečetit do takové slabošky..“ nadává Dark – tak se jmenuje. „Proč mám zabíjet, no? Ani ty mi to neřekneš, jenom si stěžuješ jak jsem slabá..!“ Teď už je to duševní rozmluva mezi mnou a démonem v mém podvědomí, které vypadá jako jeskyně. „Potřebuješ zabíjet. Copak ty víš o jiném důvodu toho, že jsi naživu..? Navíc tě to baví.. Naplňuje tě to..“ A je to tu zas… „…Nevíš nic o tom co potřebuju… Nemám proč zabíjet. Jsou to jen nevinní lidé.“ „Ani proto, že ti to přikázal Orochimaru??“ „Toho hada slizskýho poslouchat nebudu..! To je pod mojí úroveň!!“ „Tak už se mi konečně přestaň vzpírat, a nech mě, ať ti dám svojí sílu..“ „Ne! Už ne! Zabil jsi už moc lidí!“ Začne se pochechtávat. „Takže ta tvoje povaha, kdy vyhrožuješ kdekomu smrtí je jen ubohá maska za kterou se skrývá takovéhle malé, slabé a bezvýznamné děcko?? Nenech mě rozesmát…!“ odmlčí se. „Už dávno jsem věděl, že jsi taková. Proto jsem ti při každé akci sebral vůli abych mohl skrze tebe zabíjet.“ „Ale já už nechci..“ zní to neskutečně zoufale. Téměř nevěřím, že to říkám já. „Holka neblázni, jestli budeš taková, do roka jsi mrtvá! Svět shinobi, do kterého jsi se narodila je krutý! Nemůžeš se sebou nechat mávat!“ Mlčím. „Zabiju je. Všechny. Rychle. A nebudu se tě ptát.“

Cítím sílu, Darkovu chakru, která se mi rozlévá po celém těle. Je jí moc, začíná kolem mě dělat neviditelný plášť, který lze tušit pouze díky větvím a listům, které ohořívají po jeho obvodu. Nakonec sedím na větvi a kolem mě je ve tvaru vaječné skořápky úplné prázdno. Rem zacouvá na jiné větve o kousek dál s vyděšeným výrazem v očích. To ještě neviděl vše.
Cítím že ta síla mě přerůstá. Moc, je jí až moc a mé tělo dohromady s mou myslí to nedokáže udržet. Slyším Darkův smích a v mém podvědomí se kolem mě obaluje jeho chakra, která má skoro stejnou podobu jako plameny. Tmavě hnědé vlasy mi houstnou, nehty prodlužují a zesilují se. Můj obličej je stažený bolestí. Ano, bolí to. Bolí to, když vás démon jakoby.. vyhání z vlastního těla. Jakási kresba (pozn. autorky: má dvě čáry podobné Narutovým, ale jen pod levým okem) pod mým levým okem se zvýrazňuje až vypadá jako čerstvé jizvy. Panenka v očích získává kočičí tvar a z původní modré duhovky se stává žluto-červená. Už to nejsem já. ….kůže na rukách a tvářích se trochu sloupává… Už je to Dark.

Dívka se pomalu se sklopenou hlavou postaví. Jak se zvedne, vše v okruhu onoho ohnivého štítu shoří na popel, který popadává na větve, na nichž stojí. Zvedne hlavu a s pohledem plným žízni po krvi se podívá na Rema. Ten ani nedýchá, s hrůzou v očích se dívá na tu nečekanou změnu. Tora se ale otočí a seskočí dolů, přímo před těch pět ninjů z Listové. „Eh..?! Kdo—co tady děláš holčičko..?“ Zeptal se jeden z nich. Dívka se na něj koukne prázdným pohledem, krutě se usměje a muž vzápětí končí v bolestných křečích na zemi. Všechno kolem něj a na něm hoří. „Yukiho!“ Vykřikne jediná kunoichi ze skupiny a poté, co uhasí plameny svým vodním jutsu si k němu klekne. Tora sklopí hlavu a s šíleně potěšeným pohledem a úsměvem se podívá na své ruce. „Ta, ta holka má oheň v dlaních..!“ blekotá jeden z nich. Ona ví, že to není normální. Vytasí katanu, kterou měla doteď na zádech a napřáhne ji směrem k tomu, který promluvil. Ten se připraví na normální útok zbraní, ale když vidí, že děvče posílá chakru do zbraně, která následně vypadá, jako by vzplanula, zkusí své větrné justu. Tora zavrčí a katanu si opět dá na záda.. „Tebe si nechám na později….“ Ušklíbne se a ohněm sejme další dva, kteří se ještě ani nevzpamatovali z prvního útoku. Zbývá ta kunoichi s vodou a ten shinobi se vzduchem. „Otravná kombinace…“ Zavrčí Tora opět a zavře oči.
„Využiji tvé Kekkei Genkai..“ „Cože?! Chceš mě zabít vyčerpáním?!“ „Vzhledem k tomu, v jakém stavu máš tělo, k tomu stejně moc nechybí..“ „Alespoň očekávám, že mi potom pomůžeš tou svojí regenerací“ „To si ještě rozmyslím…“
„Hoshigan!“ Děvče otevře oči, ale už nejsou žluto-červené. Teď jsou bílé s tmavě modro-stříbrnou zornicí. „Cože?!“ vyjekne ta kunoichi a připravuje si další Suiton. „Co jsi zač???“ Ptá se jí ten poslední ninja. „Někdo, jehož tvář je poslední co vidíte..“ odpoví dívka nezvykle drsným hlasem, který se ani nehodí pro dítě takového věku – natož pro takhle malé děvče! Najednou začne tvořit ruční pečetě. „Co to je za jutsu..?“ ptá se roztřeseně kunoichi. „Shikumi no jutsu..!“ řekne Tora s klidem a podívá se přítomným živým do očí. Ti okamžitě ztuhnou. Právě se díky tomuto genjutsu dívají na obrazy své vlastní smrti a jsou naprosto paralyzovaní. Dívka se zasměje a klidným pomalým krokem se přiblíží ke svým dvěma budoucím obětem. Vytáhne katanu a když projde kolem kunoichi, jediným pohybem jí setne hlavu. Při pohledu na krev se začne klepat a s nedočkavostí v očích se podívá na posledního shinobiho. Ten se snaží pohnout, ale nedaří se mu to. Tora s Konečnou platností pozvedne katanu a její čin by se dal nazvat slovy: Téměř ho rozsekla napůl.
„Dost!“ „Jsi slabá…“ „Já vím, už jsi mi to říkal! Co považuješ za sílu?! Já tohle rozhodně ne!“ „Já…“ Dívka s démonem, který ji ovládá se rozhlédla kolem sebe „..chci víc..!“ Střelila pohledem do koruny stromu, kde se strachy krčil Rem. Usmála se a zmizela. Rem se zajíknul když zničehonic ucítil chladné ostří katany na svém krku. „Ne, prosím..! Prosím, nech mě být!“ „O život prosí jen ubožáci…“ Teď nemluvil jeden hlas, ale dva. První, ten drsný a druhý byl dívčí. „A jeho klidně zabiješ?“ „Tenhle slouží Orochimarovi!“ Jediný pohyb ruky. Po kmeně stromu se rozlila rudá tekutina a Tora seskočila dolů. Očistila katanu a trs čistých a neposkvrněných stébel trávy, otočila se a skrz kaluže krve šla zpátky do skrýše.