Hiwatari Tora; Příběh dívky s démonem v těle - Prolog + I. Kapitola

Drobná dívka stála s neurčitým pohledem nad tělem, které se naposledy zachvělo u jejích nohou. V ruce držíc katanu, po které stékala krev, upřeně pozorovala tělo mrtvého shinobiho. „Výborně Tor. Výborně…“ Ozval se spokojený hlas za dívčinými zády. Ta se ale navzdory pochvale začala neovladatelně třást. Ten muž za ní věděl co chce. Ukázal jedním směrem a holčina se okamžitě a bez zaváhání vydala tam, kam ukazoval. Po chvíli byli slyšet pouze vyděšené a bolestné výkřiky dalších ninjů…
Muž s hadíma očima, bílou kůží a uhlovými vlasy se pouze uchechtl, otočil a odcházel pryč.

Už jdeme dlouho a přestávka v nedohlednu. No a co. Odpočívat nepotřebuji. „Rychleji…!“ Přikáže mi ten slizák, který si ze mě udělal svůj nástroj. Proč ho vlastně poslouchám?! Nemám kam jít… A co s tím? Než mě našel, taky jsem byla sama..! „Hai….“ Trochu zrychlím, jeho hadi jsou rychlí a silní, ale i tak z nich většinou po útoku na mě zbude hromádka prachu. Naučil mě i jednu, dvě techniky s hady. Moc je nepoužívám ale ke zlámání vazů se to hodí.
Zvednu dosud skloněnou hlavu a podívám se kolem sebe. Písek a poušť. Připomíná mi to těch pár let co jsem byla v Písečné… s kým vlastně? Oh, ano. Pamatuji si toho červenovlasého kluka se zelenomodrýma očima, se kterým jsem se docela bavila. Byl sám a všichni se ho stranili, báli se ho.. jako mě. Jenže on na rozdíl ode mě neutekl. Zůstal v té vesnici, a já se vsadím že dál trpí. Ti jeho povedení sourozenci mu to v ničem nezlehčovali. Báli se ho stejně jako všichni ostatní. „Kdy budeme na místě..?“ zeptám se bezbarvým hlasem. „Hm.. Ještě pár hodin.“ Přikývnu a jdu s přemýšlením dál. Pomalu začínám klimbat za chůze, ale to proto, že nemám co dělat a krajina okolo je až příšerně nudně jednotvárná. Bohužel se mi začínají vynořovat obrazy z dávné minulosti…

Ležela jsem ve své posteli, v pokoji s pískově žlutými zdmi. Slyšela jsem pomalu otvírat dveře a zase zavírat. Vzápětí se do polštáře těsně vedle mé hlavy zabodl kunai. Vykřikla jsem leknutím a sedla si, přičemž jsem se podívala, kdo to udělal. Byl to chlap, který mě měl na starost. Yondaime Kazekage ho pověřil tím, že mě musel hlídat. Chvíli jsem se na něj vyděšeně dívala. Tenkrát jsem nic nechápala. Ten muž vytáhl další zbraně a blížil se ke mně. „Je mi jedno, že jsi údajně jediná přeživší z toho legendárního klanu Hiwatari! Nemusí to být pravda! Jsi jen přítěž, nenávidím tě!!“ křičel. „Zemři démone!!!“ Zařval dodatečně a skočil po mě s kunaii v rukou. Vyjekla jsem, zavřela oči a instinktivně natáhla ruce před sebe. Byl to reflex, ale v tu samou chvíli se ozval bolestný řev. Nechala jsem ruce natažené, než řev utichl. I potom jsem čekala několik vteřin, než jsem se odvážila otevřít oči. „Kde.. kde je..?“ Pípla jsem do ticha a rozhlédla se po pokoji. Byla noc, tudíž i tma a já nic a nikoho neviděla. Cítila jsem jen štiplavý pach spáleného masa. Natáhla jsem se k lampičce, rozsvítila a opět vyjekla, jakmile jsem spatřila podlahu.
Tělo muže, který se mě pokusil zabít leželo na zemi spálené téměř na uhel. Zřetelně jsem viděla ohořelé kosti a ohněm spálenou čelenku na jeho lebce. Byl to pro mě moc velký šok, po tvářích mi stékaly slzy a celá jsem se třásla. Pak jsem pohlédla na své ruce a teprve teď si všimla, že i postel, stolek pod lampičkou a mé oblečené je lehce ohořelé a na mých prstech plály malé, pomalu uhasínající plamínky. Stěny i podlaha byli na dotek horké. Ale já na sobě neměla ani malý zarudlý flíček značící spálené místo.
Za okamžik se přihnali další ninjové, zřejmě zburcovaní křikem. „On.. pokusil se mě… zabít…“ mumlala jsem mezi vzlyky, ale nikdo se ani nehnul. Všichni vyděšeně hleděli na tu spoušť a když padl pohled na ně, v očích měli nenávistný a opovrhující výraz. Vylekala jsem se a hned sklopila oči, abych se na ně nemusela dívat. O tři roky později, v šesti letech, mě Orochimaru odvedl z Písečné. Zprvu jsem mu byla vděčná, ale postupem času jsem díky jeho tréninku úplně zapomněla na nějaké city, nálady, nebo něco podobného.

Vychoval a vytrénoval ze mě stroj na zabíjení. Přišel na to, co jsem vlastně zač a řekl mi to. Nijak mě to nepřekvapilo, jen to vysvětlovalo chování všech okolo. Démon a díky němu i stroj na zabíjení. Nechci zabíjet. Nikdy jsem nechtěla. Ale Orochimaru ho probudil. Probudil toho démona úplně a ten získává nad mým tělem kontrolu jakmile zabiji člověka. Po chvíli vraždění se vždycky uklidní a nechá mě. Počet mrtvých po jeho řádění už ani nepočítám.
Už po několikáté uvažuji o útěku. Stačilo by se prostě otočit a zmizet. Jednoduše, lehce. Ale on by si mě našel. Jen proto abych zabíjela. Všechno je to hloupost. Lidé se zabíjejí, a proč? Na tomhle světě existuje mnoho důvodů.. Peníze, moc, síla, přátelství, láska……. Páni, vyjmenovávám tady důvody, o kterých ani nevím, co znamenají. Je to divný pocit, mluvit o něčem, a ani nevědět jaký to má význam.
“Jsme tady.“ Řekne po několika hodinách já se pochybovačně zadívám na pískovcovou skálu. Ušklíbne se, vytvoří pár pečetí a svou krví nakreslí na skálu znak. Poté přiloží ruku na znak a zamumlá název techniky. Bohužel ne dost zřetelně, takže netuším, co to je za techniku. Chvíli se nic neděje,ale za okamžik se skála otevře a já vevnitř vidím chodbu. „Paráda. Můžeme jít.“řeknu chladně a vejdu dovnitř. Orochimaru zavře vchod a jde za mnou. Necítím se tu dobře. Jsou tu světle fialové stěny a jediné světlo tady zajišťují pochodně rozmístěné po stěnách asi s třímetrovými rozestupy. Orochimaru mě předejde a dovede mě do mého nynějšího pokoje. „Tady budeš odteď přebývat, ovšem ne moc často.“ Prohodí s nehezkým úsměvem a odejde. Aha, takže budu zase běhat ze skrýše a zpátky jen kvůli tomu, že chce zabíjet.