Nesmrtelní: Kapitola třetí - Skryto v prázdnotách

Jak jsem kdysi říkala...byla to festovní fanfikce, kterou jsme nestihla dopsat. Nemohli jste čekat, že by to bylo dlouhé dílo T_T

Shiage o krok ustoupila.
To není možné...
Dlouze se nadechla.
„Jediné, čeho těmihle hloupými proslovy dosáhneš je, že mě ještě víc naštveš,“ prohlásila chladně, pevněji sevřela svou kosu.
„Che, když myslíš...“ stáhl svou kosu ze zad a odhodil košili na zem vedle něj. Shiage si ho přeměřovala rudýma očima.
Je si sebou naprosto jistý...přesto, to nemohla být pravda...
Chvíli to vypadalo, jakoby se oba dva v bojové pozici chtěli rozběhnout ke svému protivníkovi. Pak Hidan sehnul svou kosou k zemi a zadíval se do nebe. Přes měsíc se zrovna sunul stříbřitý mrak. Krajina mírně potemněla, ale hvězdy díky tomu vypadaly ještě tajemněji, než obvykle.
„Nepřipomíná ti to něco?“ Na okamžik krvelačnost z jeho hlasu úplně vymizela. Shiage v tu chvíli uvažovala, z jakého úhlu zaútočit, když je tak naivně nepozorný, ale tohle ji přimnělo také vzhlédnout. Mraky na obloze byly nepatrné, ale skrz měsíční světlo byly vidět naprosto zřetelně, míhajíc se v tajuplných obrazcích.

„Už zase ty,“ povzdychla si. Seděla na vysokém kameni u řeky. Byla tma, noc osvětlovalo jen měsíční světlo, které se nevzdávalo a prosvěcovalo skrz mráčky na nebi. Ninja dole se zamračil a několika skoky se dostal až k ní nahoru.
„Pche, proč mi pořád přidělují tebe?“
„To spíš mě přidělují tebe, jako zelenáče,“ podotkla. Šedovlásek se zamračil. Pak se mu náhle na tváři objevil laškovný výraz. Shiage neměla nejmenší šanci zjistit, co chystal, když stál za ní, v příští chvíli se ale ozvalo cinknutí kovu o kámen. Položil svou kosu vedle té její, to bylo jediné co poznala. Když se chtěla ohlédnout, do zad jí vrazily dvě ruce a ona zakolísala na kameni a přepadla přes okraj. Vzápětí se ozvalo hlasité šplouch, když se tmavovlásčino tělo svezlo do vody. Hidan se předklonil z kamene a s pobavením sledoval vzteklou kunoichi, která prskala vodu na všechny strany, jakmile vyplavala nahoru.
„Ty pitomče!“
Díky chakře se udržela na vodě, když se jí podařilo vylézt vzhůru. Vzápětí ji do vody ale zpátky srazilo něco těžkého, takže se opět propadla dolů. Když otevřela pod vodou oči, všimla si, že se na ni Hidan šklebí a vyplazuje na ni jazyk. Ta těžká věc byl zřejmě on sám. Vyplavala znovu zpátky nad hladinu a zadívala se vražedným pohledem k místu, kde se měl objevit. Když o pár vteřin později vyplaval, okamžitě se na ni zadíval. Ještě se stále usmíval, když se Shiage navztekaně napřáhla a jednu mu pěstí vrazila.
Zakomíhal se na vodní hladině a v důsledku rány otočil hlavou na stranu. Když se obrátil, tekla mu krev.
„Tys mi...“

„...zlomila nos,“ zavzpomínal Hidan. Očima se navrátil k tmavovlasé kunoichi. Kosu vrátil do bojové pozice a zepřel se nohama, připraven vyrazit. Místo toho si ale jen všiml, že tmavovláska ve vteřině zmizela.
Kde je? Zmateně se rozhlédl, když si vzpomněl na tenhle její oblíbený tah. Stačil tak tak seknout kosou za sebe a zablokovat tak tři ostří, která mu mířila na krk. Tmavovláska se pobaveně zašklebila a odskočila na druhou stranu. Ocelové lano, kterým měla přichycenou kosu, se obtočilo okolo Hidana a sedřelo mu na rukou kůži. Stačil uhnout dřív, než se oprátka semkla, jinak by ho chytila a on by se nemohl hnout.
Odskočil dozadu, vzápětí vyrazil vstříc připravené jashinistce. Shiage uskočila vysoko do vzduchu, když sekl kosou k jejím kotníkům. Vrhla kosu zpátky dolů, kde ale Hidan uhnul a kosa se jen neškodně zabodla do země. Šedovlasý ninja vyskočil za ní, ona se ale přitáhla lankem zpátky k zemi a odběhla z jeho dosahu. Zastavila se a ohlédla. Ještě před vteřinou ho viděla vysoko ve vzduchu teď tam ale už nebyl.
Křoví za ní zachrastilo. Když se ohlédla, uvědomila si, jakou udělala chybu. Ale na to, aby se dívala zpět, už bylo pozdě, protože ji pod krkem sevřela silná ruka a přimáčkla ji ke stromu za ní. Na chvíli neskryla překvapení, když se zadívala do fialových očí těsně u její tváře.
„A na tohle se pamatuješ taky, že?“

Dva ninjové se krčili v uličce, do které museli rychle zaběhnout.
„Nechápu, proč tu máme bejt, k*rva!“
„Protože to je moje mise. Nevím, proč tu máš být ty,“ zavrčela na něj Shiage. Ninja se na ni protestantivně zahleděl.
„Che, schovávat se, už zase. Proč tam nevběhneme a nezabijeme je?!“
„Na tohle jsi se ptal už minule,“ zasyčela na něj. Mluvil příliš hlasitě, což ji rozčilovalo. Okolo prošla hlídací jednotka.
„Hej, třeba zrovna -“
V následujícím okamžiku ho chytila pod krkem a přirazila ke zdi tak silně, že navlhlá, popraskaná omýtka v těch místech opadala.
„H-hej...za co...“
„Za to, že chvíli neumíš držet zobák.“
„Ty taky neodpovídáš zrovna krátce.“ Pobaveně se k ní naklonil. Pak s ní nečekaně smíkl. Pustila ho, místo toho se sama octla přimáčklá ke zdi. Zamračila se na něj.
„A čeho myslíš, že jsi dosáhl?“
„Zatím ničeho,“ podotkl. „Ale přesto...“
Naklonil se těsně až k ní. Okamžik jí hleděl do očí, pak se k ní přiblížil ještě víc a něžně ji políbil.

Druhou rukou ji pohladil po hebkých, tmavých vlasech. Na okamžik přestala dýchat. Kdyby to udělal znovu, jako tehdy...zase by se nebránila. Nechtěla si to přiznat, ale cítila k němu něco, co jí rozkazovalo se mu nebránit.
Ne...ne!
Když přiblížil svou tvář ještě víc k té její, dostal prudký kopanec do boku; zapotácel se a pustil ji. Okamžitě toho využila a bleskově se od něj vzdálila. Když vzhlédl, byla několik metrů od něj.
Rychle oddechovala.
Nemůžu se nechávat ovládat city k němu.
Šedovlasý ninja se zamračil.
„Takže chceš vážně bojovat...dobrá.“
Jednočepelná kosa se mihla vzduchem, když se rozběhl vstříc tmavovlásce. Ty udělala to samé.
Obě kosy se ve vzduchu srazily. Jejich majitelé se po sobě ohnali mimo jiné i pěstmi. Nejspodnější z jejích čepelí v tu chvíli Hidana pořezala, ten se ale pouze zasmál a vrhl se k ní s bodcem v ruce.
Podařilo se mu udělat jí mělkou rýhu na tváři. Oba od sebe navzájem odskočili. Zatímco Shiage plánovala další kroky v jeho znehybnění, Hidan olízl pár kapek krve na bodci.
„To ti proti mně na nic nebude,“ prohlásila, a vyrazila vpřed.
Pouze se šíleně zasmál. V příští vteřině se mu nezměnila barva těla. Pouze barva očí. Z fialové se změnily na zářivě, světle červené. Všimla si toho, ale nebrala to příliš důležitě.
Zčervenaly mu oči? Zvláštní, ale...on není Fuhyou, a taky tahle červená je jiná. Nejspíš půjde o nějakou oční techniku.
Navzájem se pokoušeli setnout si hlavy. Uhýbali jeden ranám druhého, jednou usekli překážející větev stromu, jindy to odnesla země, ve které zůstávaly hluboké rýhy.
Ozval se skřípot kovu o kov, když do Shiageiny kosy narazila Hidanova čepel.
„Pche! Chceš se přetahovat?“ Shiage se zapřela do země a trhla kosou doleva; Hidanova kosa sjela ostřím přes všechny tři její čepele dolů, kde se zadrhla mezi kamany. Dostali se k místům, kde se zvedaly skály a zem se nebezpečně zaostřovala.
Jednočepelná kosa se zarazila do skály mezi dva velké kameny a zůstala v ní vězet. I když se s ní ninja snažil smíkat ze strany na stranu, nedocílil ničeho.
„K*rva, vylez ven!“ vztekal se a vší silou se zapřel o skálu pod nohama. Vzápětí se ozvalo varovné zaskřípění, a v místech, kde měla jeho kosa hluboké rýhy od Shiageiny, se přelomila na dva kusy. Šedovlasý ninja zůstal ohromeně zírat.
„To...ne...“
Pustil zničenou kosu a vyhnul se další její ráně. Přihnal se až těsně k ní. Na chvíli měla dojem, jakoby váhal, zda-li má opravdu bodnout, nebo ne, pak se ale jeho výraz změnil na rozhodný a on bodcem probodl skrz divoce se pohupující přívěšek její srdce. Bodec prošel napůl skrz ni a zarazil se do kamene za ní. Zůstala tam vězet, nemohla se pohnout pryč.
„Che! Tohle na mě ne...ne...“ zalapala po dechu a vykašlala na zem před sebe krev.
„To...to není...možné...“
Šedovlasý ninja před ní se na ni pozorně zahleděl. Nebýt toho, že ji přibodl k tomu kameni, už by ležela na zemi v kaluži vlastní krve.
„Co není možné? Zabít někoho jako jsi ty nebo já? Je to možné...“ V jeho očích se odrážela zároveň vítězná radost, zároveň bolestný smutek. Proč ho ten pohled tak bolel?
Sevřela zkrvavenýma rukama zbytek bodce, který jí vyčníval z těla. Ta bolest jí nevadila, dávno si na ni zvykla, ale ten nepřirozený chlad okolo ji děsil. Obrysy před ní se pomalu rozplívaly, když tep jejího srdce ustal.
„Jaks...“
„Už je to dávno,“ prohlásil, když přejel jednou dlaní po její tváři, „co jsem to zjistil.“
Odtáhl ruku, ale ve vzduchu zaváhal.
„Nikdy jsem to nechtěl udělat tobě.“
Temně rudá barva jejích očí se začala přebarvovat. Když se na něj zadívala jasnýma, světle modrýma očima, ten pohled ho zamrazil. Tak nevinné oči.
I ty jeho změnily barvu zpět na fialovou. Nevšiml si toho, byl příliš zaujatý pohledem na kunoichi před ním. Sebral ze země její kosu a o krok poodstoupil.
Se vším sebezapřením trhla s bodcem a vyrvala ho ven. Přitom si nechtěnně strhla z krku i přívěšek, který se jí houpal na krku. Vzápětí jí vypadl z ochromených rukou. Padla k zemi, když ji tělo neposlouchalo.
Viděla ho, jak stál nad ní.
Viděla ho, jak se díval, jak umírala.
Viděla ho, jak se otáčel, odcházel pryč.
Viděla ho, jak mu po tváři stékal slaný pramínek, který by u něj nikdy nečekala. Vážně to byly...slzy?
Viděla, jak svět zčernal.
...proč?

Poznámky: 

...gomenasai všem, kteří si ji oblíbili.
Ale...myslím, že poslední řádky, styl, jakými jsem je napsala, řekly přesně, co si myslím...takže poznámky autora dnes raději nechám být...

Ale vážně, tohle je poslední kapitola.
Žádná další nebude.