Jinchuuriky: Kapitola šestá - Nikdy se nevracej!

Došla až k bráně Konohy a zvídavě se zadívala na cestu, která u obzoru tmavla z nedostatku slunečního světla. Stále jí přišlo podivné, že tu měla být. Co si uvědomila, bylo tu o hodně tepleji než tam, kde žila. Nebylo to podle paměti, poznala to na tom, že vyhledávala stinná a chladnější místa.
Hej, víš co?
Co? Ozvalo se jí znudeně vzadu v hlavě.
Myslím, že se mi tu bude líbit. Bude se ti tu taky líbit?
Na okamžik zahlédla obrys obrovského, na první pohled děsivého oka. Ale dnešního dne ho zahlédla už potřetí, tudíž ji tolik nevyděsilo.
Možná jo, holka. Možná.
Z jeho nesebejistého hlasu poznala, že má pochybnosti. Obvykle překypoval sebejistotou a nemlčel tak často jako teď.
Řekneš mi už konečně, co se stalo?
No, nic se nestalo. Nic zvláštího či neobyklého se nestalo.
Zacouvala a opřela se zády o zeď.
Lžeš. Už zase lžeš.
Ne, tentokrát nelžu, ohradil se dotčeně tříocasý. Vždyť už se to stalo poněkolikátý.
Ale co? Zaúpěla na něj v duchu. Když mi to neřekneš, těžko si něčeho vimnu o půl hodiny zpět.
Ha! A jak víš že je to půl hodiny, co, holka?!
Protože už půl hodiny mě z tebe nebolí hlava.
Pche! Měla bys být vděčná!
Vděčná?! Komu? Za co?!
Mě teda ne. To tomu pitomci, co mě prvně osvobodil a pak zase zavřel do tebe a pak si jen tak, bez svolení umřel! Zuřil démon potichu.
Ichimei se zamyslela.
Tomu...Itachimu?
Jojo, tomu. Ten z tebe udělal Jinchuurikiho.
Jinchuuriki...to ale nezní jako gennin, chuunin, jounin ani kage.
To proto, že je to něco úplně jinýho. Jinchuuriki je někdo, kdo má v sobě démona, holka! U všech Ocasejch, ty fakt nic nevíš! Tohle je děsný! Nechci bejt tvoje máti!
To já nechci už vůbec! Zděsila se okamžitě. Ty hele...vůbec, jako démon...seš co?
Mno co asi? Tříocasej!
To jo, ale...jako...muž nebo žena?
Okamžik bylo ohromené ticho.
JAK SE MŮŽEŠ K*RVA TAK BLBĚ VYPTÁVAT NA TAK JASNÝ VĚCI?!!
„Eh?“ uniklo jí jen.
Takže...chlap? Došlo jí, že zřejmě takhle pochroumaný ego nemůže mít žádná ženská. (Ok, jedna možná jo...ehm xD)
Démon stále ještě nepříčetně zuřil, ale znamením souhlasu bylo, že nezačal řvát ještě víc.
S tebou...si teda asi ještě užiju věcí, zaskučel po řádné době, která v reálu přišla na překvapivou chvilinku. Ichimei se pousmála.

Následujícího dne Ichimei postávala u dveří ještě dřív, než tam došel Kakashi.
„Tušila jsem, že přijdete, Kakashi-san. Totiž, spíš jsem to věděla, jelikož mě Hokage nenechá se poflakovat po Konoze, že?“
Kakashiho takovéhle uvítání trochu překvapilo, přesto se nad jejím uvažováním pousmál.
„Ano. Bylas přidělena k týmu sedm.“
„Tým sedm? To je kdo?“
„No, nejlépe bych je popsal asi jako...mě, Naruta a Sasukeho.“
Neee...
„Jé, vážně? To je supr,“ šťastnila Ichimei z toho, že je v Kakashiho týmu.
Kušuj, bude to sranda!
To ani omylem nebude, ujistil ji okamžitě Sanbi o opaku.
„Tak pojď, půjdeme. Jo, ještě,“ zarazil se a zahledal v kapsách od vesty – ty jsou mimochodem velice nepraktické, když nevíte, kde co máte – , odkud vzápětí vytáhl čelenku se znakem Listové.
„To ti posílá Hokage. Budeš opravdu kunoichi z Konohy.“
Ichimei na čelenku chvíli ohromeně zazírala, než po ní váhavě sáhla. Kakashi jí ji beze slova dal. Chvíli si ji překvapeně prohlížela.
Kunoichi...z Konohy...mám dojem, že tím zahazuju svůj předchozí život.
Stejně, přesně to chtěli ti, co tě sem poslali, a podle všeho jsi to chtěla i ty. Tak už se přestaň ohlížet zpátky, když tam stejně nic neuvidíš.
Asi máš pravdu. Ichimei si odvázala čelenku Deštné z čela a navázala si místo ní čelenku Listové.
Má minulost už je zbytečná.

Když došli s Kakashim k nějakému mostu, zastavila se Ichimei přímo u prvního sloupku zábradlí a zadívala se na dva ninji, kteří byli otočeni zády k nim.
Sanbi něco zavrčel, v tu chvíli se k nim blonďatý ninja otočil. Jako na zavolanou se automaticky otočil i Sasuke a oba tázavě pohlédli na Kakashiho. Jako první dal ale svou očividnou otázku najevo Naruto.
„Co tady dělá ona, Kakashi-sensei?“
Ona? Pche...
Ohnivej devítiocasej zmetek...
Devítiocasej? Cože?
Vlastně jsem ti to neřek, co...ten kluk. Je to Devítiocasej.
To je...něco, jako jsi tehdy říkal o sobě...jsi Tříocasý, že, Sanbi? Takže, ty mi vlastně říkáš...že on...
Je to démon.
Má v sobě démona, opravila ho bezmyšlenkovitě Ichimei. Takže...je vlastně Jinchuuriki. Takže...Kakashi-san má ve svém týmu Jinchuuriky. (Ha, správně xD V názvu povídky jsem se nepřepsala, „ky“ jsem místo „ki“ psala od začátku úmyslně...totiž, v množném čísle jsem to přesunula na tvrdý Y, páč se mi to tak líbí xD)
Hm... Sanbi se uvnitř pokoušel nevztekat. Ichimei se vrátila pohledem ke Kakashimu a Narutovi, kteří se navzájem dohadovali.
„Někoho do týmu místo Sakury potřebujeme, Naruto.“
„Ale proč ona?!“
„To rozhodla Hokage-sama.“
„Babča Tsunade?!!“ V příští chvíli Naruto vypálil jako neřízená střela k budově, v níž po většinu času Hokage přebývala.
„Ou...on jí fakt řekl...“ Ichimei zírala za mizejícím blonďáčkem. „Babča...?“
Tříocasý se ale mohl smíchy potrhat.
Babča! Babča! Hřměl jeho hlas v Ichimeině hlavě.
Buď ticho, bolí mě z toho řevu hlava...

Naruto o několik minut později bez vyzvání vpadl do kanceláře Hokage.
„Na-naruto?!“ Shizune se na něj pohoršeně zadívala. „Nevíš, že se má -“
„Babčo Tsunade! Proč jste ji dala do našeho týmu?!“
Hokage si ho od stolu přeměřovala hnědýma očima. Vlastně tohle bylo něco, co očekávala už od rána.
„Neříke mi tak! Potřebujete někoho do týmu. Žádnému jinému týmu nechybí člen. Nic jiného mi nezbývalo,“ pronesla, zatímco si v rukou pohrávala s razítkem, kterým ještě před chvílí bušila do stolu.
„Ale proč -“
„Už jsem ti to řekla, Naruto! Smiř se s tím. Svoje rozhodnutí měnit nehodlám,“ zamračila se na něj. Naruto věděl, jak umí být tvrdohlavá, když se k něčemu opravdu rozhodne. Přitom v sobě ale nacházel sebezapření. Zrovna se chystal něco odseknout, když ho přerušil hlas přicházející ode dveří.
„Naruto.“
Ohlédl se. Ve dveřích stál Kakashi se zbytkem jejich týmu.
„Už přestaň.“
„Ale -“
„Jste tady všichni? Výborně. Zrovna,“ Tsunade se zatvářila zákeřně, „jsem našla misi přímo pro váš nový tým.“
„Misi? Misi? Jo, konečně misi!“ změnil okamžitě Naruto tón. „Jaká je to mise? Třídy B? A?“
„Mise třídy C,“ schladila ho okamžitě Hokage, s čímž úmyslně přeslechla jeho „Pche!“. Pak od stolu hodila mapu a svitek.
„Zbytek máte tam.“
Naruto obojí chytil a s vítězoslavným zařváním se vyhrnul ze dveří.Černovlásek znuděně obrátil oči v sloup a vydal se za ním.
„Ty hyperaktivní blbče, zastav se!“ zavolala za ním Ichimei vztekle, protože její míru naštvání tímhle absolutně překročil. Kakashi zůstal chvíli stát ve dveřích, jakoby čekal ještě na nějaké další pokyny. Když ale Hokage nic neříkala, pouze se rozloučil a zavřel za sebou dveře.
Proč se ti dva tak nesnášejí? přemýtal v duchu. Zabočil v patře ke schodištím.
„ZASTAV!“ rozléhalo se chodbou někde pod ním.
Naruto obvykle nemívá problém spřátelit se s ostatními ninji...
„Tsunade-sama, byl dobrý nápad dávat jim tuhle misi?“ Shizune se ustaraně dívala na zavřené dveře. Tsunade zalovila v papírech na svém stole a našla příšlušný papír.
„Sama jsi ji klasifikovala jako misi typu C. Mise typu C náleží mimo jiné geninům. Takže v čem je problém?“ Blondýna se podíval po své rádkyni velice nevybíravě, ta raději sklopila hlavu. Přesto se dál nevzdávala svého názoru.
„Tsunade-sama...opravdu -“
„Neměla jsem na výběr. Ta mise si žádala okamžitě splnění a ostatní tými geninů a většina chuuninů jsou mimo vesnici. Musím je tam poslat.“

Ichimei se udýchaně zastavila, když blonďáčka konečně strhla k zemi. Vítězoslavně nad ním klečela, zatímco se modrooký ninja horečně vzpíral svému vězniteli, rozhodnut ani za nic nevydat svitek a mapu, které držel v rukou.
„Pusť to!“
„Nepustím!“
„Pustíš!“
„Ne!“
„Pustíš, nebo se to roztrhne a budeme v háji!“
„TY budeš v háji, protože ty to roztrhneš!“
„Ty taky!“
„Nene!“
„Ale jo!“
Do něěj! Volal nadšeně Sanbi.
„Chováte se jako malí,“ prohlásil Sasuke, když je pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Vzápětí se musel vyhnout spršce vržených kamenů, které po něm hodili oba ninjové na zemi. Podobná reakce je udivila, takže se vzápětí zase pustili do sebe.
„NAVAL TO!“
„NE!“
„Notak, uklidněte se,“ ozval se nad nimi hlas jejich senseie, když oba dva vzápětí zvedl za límce a pustil od sebe navzájem na dva metry.
„Nechce mi ani ukázat mapu cesty,“ začala hned Ichimei.
„Pche! Pryč bych ti ji měl ukazovat, slečno vševědoucí? Najdi si cestu sama!“
„Tyy!“
Už se na sebe zase chtěli vrhnout, kdyby jim v tom Kakashi nezabránil.
„Nechte se! Máte být tým, tak se jako tým chovejte!“ zahřměl na oba. Jeho nahněvaný hlas dva znepřátelené ninji naprosto ohromil.
On...Ichimei okamžitě pustila Narutův rukáv.
Kakashi-sensei se naštval, dattebayo...
Hahahá, ten vás teď dostal oba! rozesmál se Tříocasý.
Ty mlč, bezmocná želvičko...
Eh?
Oba ninjové se vzápětí narovnali a rozhlédli se okolo.
„Co to bylo za hlasy, dattebayo?“ Naruto se rozhlížel okolo. Ichimei se na něj s překvapením zadívala.
Sanbi...ten hlas, to byl...
Ten Devítiocasej zmetek, odpověděl Sanbi tiše. Ten zatracenej blb!
Ninja v modrém a jejich sensei na oba dva hleděli jako na blázny.
„Hlasy? To už vážně magoříte oba?“ zaúpěl Sasuke nad stavem jejich týmu. Kakashi přimhouřil oko, když na oba pohlédl.
Co mohli slyšet? Vypadají oba podobně znepokojeně, takže předpokládám, že oba slyšeli to samé, přesto...nic jsem neslyšel.
„Naruto, dej mi ten svitek a mapu,“ kývl šedovlásek na ninju v oranžovém. Ten letmo pohl hlavou a bezeslova podal senseiovi potřebné dokumenty. Šedovlásek od nich o krok ustoupil a rozdělal svitek. Rusovláska i blonďáček na něj nedočkavě pohlédli, ignorujíc navzájem každý toho druhého. Pak se mu na té části obličeje, která byla vidět, objevila jemná vráska.
„Čeká nás průzkumná mise, která zabere tři dny cesty k místu, které potřebujeme.“
„Tři dny cesty?“ zaskučel Naruto. „Kam to jdeme? Do Písečné?“
„Ne, i když je to pravděpodobně stejně daleko. Jdeme do země Deště, do jednoho místa u hranic se zemí Trávy.“
„Do země Deště?“
„Jde pouze o průzkumnou misi na hranicích, nedostaneme se do kontaktu se Skrytou Deštnou. Tam byl vyslán jiný tým.“
Proč by tam vysílali tým? Podivil se Naruto. Pak se zadíval na Ichimei. V tu chvíli ho překvapil její vystrašený výraz.
„No...mise nám začíná až zítra, takže se doma každý připravte.“
Dva členové týmu přikývli, každý se rozešel jiným směrem. Rudovlasá dívka zůstala stát na cestě. Kakashi se na ni tiše zadíval. Právě, když chtěl vyřknout nějaká chlácholivá slova podpory se kunoichi narovnala a zamířila ke svému domovu.
Vyrovnala se s tím celkem rychle...Kakashi se obrátil a pohlédl k vysoké, oválné budově, na jejíž střeše se pyšnil znak země Ohně.
Hokage...proč zrovna nám dala tuhle misi?

„Nikdy se nesmíš vrátit!“
Okolo se míhaly podivné stíny. Stíny, které měly jisté obrysy lidských těl, ve kterých zářily pouze oči.
„Nic než smrt tu nenajdeš!“
„Ale...“ Snažila se říct něco, pohnout se, ale víc než to slovo říct nedokázala a nepohla ani jediným svalem. Pak okolo ní klidně prošel podobně rozmazaný obrys, ze kterého poznávala něco, co poznat nechtěla. Na dlouhém plášti se mu míhaly bíle lemované mráčky. Z nějakého důvodu měla dojem, že by měla zmizet, ale nemohla se ani hnout.
Pak se objevil další, který si ale stoupl před ni. Toho viděla naprosto nerozmazaně – zřejmě proto, že nepocházel ze zapečetěných vzpomínek, ale z doby, kterou si pamatovala. Byl to Itachi. Nic neříkal, jen stál před ní, dokud druhý muž nezmizel z dohledu. Pak se k ní obrátil zpátky.
Měl zvláštní oči. Jejich černá barva zrudla do jasné červeně, s třemi podivnými tečkami.
„Nevracej se tam.“
„Já se tam nevracím,“ odporovala mu. Když stál v její blízkosti, mohla mluvit. On ale jen pouze letmo zavrtěl hlavou a rozplinul se do prázdna, takže se k ní vrátili syčící stíny hrozivých zvěstí.
Zacpala si uši a zavřela oči, ale stále je viděla a slyšela. Pak se okolím prohnalo něco velkého a všechny stíny zmizely v dokonalé černi. Ta velká věc dopadla před ni a v obranné pozici zůstala před ní. Ohlédla si. Za ní byla obrovská naprosto zřetelná silueta obřího zvířete.
„Co se ti to zdá? Takový kr*viny,“ prohlásil Sanbi.
„Já nemůžu za to, co se mi zdá.“
„Tvoje podvědomí jo,“ podotkl. „A abys věděla, ty hlučný sny mě budí, a když mě něco probudí, tak nebývám zrovna příjemnej.“
Rusovláska chvíli tiše hleděla do jediného, obrovského oka. Pak položila ruku na to, co bylo před ní. Bylo to tvrdé, ale vyzařovalo z toho teplo.
„Omlouvám se.“
Nevěděla, jak asi Tříocasý zareaguje. K jejímu překvapení okolo ní tu věc jemně obmotal, ocas ztratil svou ocelovou tvrdost. Zvedl ji vysoko do vzduchu a pak najedou pustil. Dopadla na část přímo před jeho oko.
„Spi. Já ty sny ohlídám raději, než aby mě celou dobu budily,“ prohlásil. Červenovlásčino překvapení se ještě víc prohloubilo.
„Ááá, pro všechny Bijuu! Okamžitě usni a nečum na mě tak!“ zahřměl nečekaně. Červenovláska rychle přikývla a opřela se o část jeho krunýře. Zavřela oči, ale tiše se usmála. Usnula až po několika minutách ve svém vlastním vnitřním světě, a opravdu, když se probudila, nepamatovala si žádný jiný sen.

Poznámky: 

Takže, po dlouhé době další kapča...příště se připravte na menší pohnutí s dějem