Nastal čas míru-kap. 9. Příběh vrahů

Itachi klidně a ničím nerušeně spal. Odpočíval po dávce léků, kterou dostal od své partnerky.
Obličej měl stále neobyčejně bledý a rty stáhnuté do úzké čárky. Tao seděla v tmavém rohu místnosti, tam, kde nejméně dopadalo světlo. Objala si nohy pažemi a zabořila hlavu do svého klína. Tolik byla vyděšená svou reakcí na Itachiho možnou smrt. Nechápala sama sebe. Nechápala ani slzy, které ji tekly po tváři. Nikdy se takto nechovala. Ani netušila, že je něčeho jako jsou lidské emoce schopná.
„Tao,“ zachroptěl Itachi do ticha.
Zvedla hlavu a hluboce se zamračila. Netušila jestli mu má odpovědět. Měla na něj takový vztek. Dokud se spoléhala sama na sebe bylo jí dobře a nic jí netrápilo. Představa, že by se to kvůli němu mělo změnit se jí příliš nezamlouvala.
„Tao?“ Zkusil to její partner znovu.
Mlčky se zvedla a přešla až k místu, kde ležel. Nečitelně se na něj podívala a on její pohled s radostí oplatil. Byl teď natolik slabý, že kdyby se ho chtěla doopravdy zbavit, stačil by jediný úder. Jen to a znovu bude odkázaná jen sama na sebe.
„Proč se tak na mě díváš?“ zeptal se jí.
Teprve v tu chvíli si uvědomila, že nepřítomně hledí na jeho tvář.
Jen zakroutila hlavou a založila si ruce na prsou. „Příště tě prostě nechám chcípnout,“ procedila nevraživě.
Uchihu to nijak obzvlášť nepřekvapilo. Byl si téměř jistý, že něco takového od ní uslyší.
„Neprosil jsem se tě o pomoc,“ opáčil stejně chladně jako ona.
„Sklapni,“ zasyčela. Nechtěla, aby na ní ten vztek šel vidět. Nikdy nechtěla, aby šli na ni poznat jakékoliv emoce. „Beze mě bys byl v borůvkovým koláči, frajere!“
„Uznávám, že si mi zachránila život.“ Přiznal, jeho výraz stále nešel přečíst.
„Fajn.“ Otočila se k němu zády a chvíli civěla na šedivou zeď.
„Kdo je Sasuke?“ Pootočila k němu po několika sekundách hlavu.
Její pohled byl neúprosný, jasně ukazoval, že se nenechá odbýt.
Itachi zbledl o další odstín. Jeho pleť tak dostala vápenitou barvu.
„Nikdo, o kom bys měla vědět.“
„Nezkoušej to na mě Uchiho,“ zavrčela. Konečně se otočila znovu čelem k němu. „Jeho jméno si drmolil pořád dokola. Myslel sis, že umřeš takže je to někdo důležitý?“
„Není to nikdo důležitý.“ Znovu se jí pokusil odbýt.
Tao bouchla rozzuřeně pěstí do stolu, který stál vedle ní.
„Přestaň si se mnou pořád tak hrát!“ zakřičela. Na čele jí vyběhla vzteklá žílka.
Hodila za hlavu ten svůj neustálý ledový klid. Itachi na ni poklidně hleděl. To jí vytáčelo ještě víc. Neodpovídal, jen jí rentgenoval tím otravným pohledem, který na něm tolik nenáviděla.
„Je to můj mladší bratr,“ vypadlo z něj po chvíli.
Zaraženě se na něj podívala. Vztek rázem zmizel. Za to ho vystřídala pořádná dávka zvědavosti.
„Bratr?“ Pozvedla obočí. „Myslela jsem, že si vyvraždil celý svůj klan.“
„Můj mladší bratr Sasuke přežil.“
„Nechal si ho žít?“
„Ano,“
„Proč?“
„Protože jsem to nedokázal,“ oddechl si těžce. „zabít vlastního bratra. Zavraždil jsem otce i matku, svou přítelkyni, zavraždil jsem úplně každého, který nesl jméno Uchiha. Ale Sasuke-, ne toho jsem nedokázal zabít. Jednou zemřu jeho rukou, přijde se pomstít.“ Říkal to tak klidně a tiše. Jeden by si myslel, že je s tímto osudem spokojen.
„Nevěřím, že by tě někdo dokázal tak lehce zabít,“ odporovala mu okamžitě.
Prohrábla si sebevědomě vlasy a znovu Itachiho probodla pohledem.
Usmál se. Chabě, ale přece.
„Nechápeš co se snažím říct. Já se nechám zabít.“
Tao sebou nepatrně cukla. Nevěřila vlastním uším. Nevěřila, že vůbec něco takového Uchiha Itachi vypustil z úst.
„Proč by ses měl nechávat zabít? To jsem tě rovnou mohla nechat chcípnout tady. Zbytečná námaha.“ Vyčetla mu okamžitě.
„Je to trest za to, co jsem udělal. Sasuke mě nenávidí a jednoho dne si přijde pro pomstu.“
„Jak zbytečné,“ odfrkla si.
„U tebe se taky jednou objeví někdo, kdo bude vyžadovat, abys zaplatila za své činy,“ opáčil s klidem.
Taoin výraz trochu povadl. Posadila se na nejbližší židli a křečovitě sevřela pěsti.
„Kdyby někdo takový skutečně byl. Byla bych tak šťastná. Konečně by mě někdo zbavil toho břemene, které nosím.“
Tentokrát to byl Itachi, který vykulil překvapeně oči. Hned ale svůj výraz vrátil zpět do normálu. Tao si ho tak nemohla všimnout.
„Břemeno?“
„Jsem nelítostný člověk myslící jen na sebe. Vraždící bez výčitek. Někdo, kdo si zaslouží, aby byl potrestán.“
„Hm.“ Uchiha zaklonil trochu hlavu dozadu. „Jak to tedy bylo?“
„Jak bylo co?“ Jeho partnerka zvedla jedno obočí.
„Říká se ti Krvavá Tao. Obávaná žena schopna vyvraždit v tichosti vesnici s ženami a dětmi. Chci slyšet tvůj příběh.“
Bodl do ní unavený pohled. Tvář se mu neustále potila i přesto, že jemu samotnému byla zima. Všechno ho bolelo, ale nedával na sobě nikdy nic znát. Neměl potřebu ukazovat jí, že trpí. Ať už fyzicky nebo psychicky.
„A řekneš mi pak ten svůj?“ Nahnula hlavu trochu do strany a snažila se přečíst pocity, které se v něm mísily.
„Nemyslím si,“ opáčil tiše. „já nemám žádný příběh.“
„V tom případě se toho mého nedočkáš.“