Odchod: Kapitola desátá - Osudná loupež. Mise začínají.

Parta zabijáků seděla u stolu u snídaně, každý vrhajíc na svého druha podmračený pohled. Půlka z nich samozřejmě nic nechápala. Jedinou výjmkou byl Zetsu, který u stolu neseděl, a Pein, který s modrovláskou řešil něco co nazval extrémně tajným a vypařil se neznámo kam.
Modrý ninja už dál nemohl snášet vyčítavý pohled doruda zabarvených očí.
„Co se stalo, Itachi?“
Rudoočko si hlasitě povzdychl a rozhlédl se po ostatních ninjích u stolu. Hidan vypadal že se chystá Kakuzovi brzo useknout ruku a Deidara probodával Sasoriho pohledem. Itachi jen zavrtěl hlavou a pohlédl zpět do svého talíře. Plného zeleniny.
„Já tohle odmítám jíst!“ zaječel Hidan potom, co vyplivl většinu toho, co chtěl spolknout, zpět do talíře. Kakuzu udělal nějaký hmat rukou, načež byl Hidan až po nos v salátu.
„Kakuzu, ty šmejde!“
„Nekecej a jez. Nebo tu umřeš hlady.“
„Kašlu na ten zeleninovej týden! Já neumřu!“
„No, alespoň můžeš na svých obětích praktikovat úmrtí umučením hladem,“ podotkl Deidara škodolibě, zatímco plánoval odpálení vlastního talíře. Vzápětí uhl hozenému rajčeti, které se rozprsklo o zeď.
„Hidane!“
„Kakuzu, nech mě!“ zaječel znovu Hidan, když se odnikud vynořila nová kupa rajčat a Kakuzu se hned jal narvat Hidanovi jedno do pusy.
„Thy dmhntme! Khurma!“
Černovlásek se raději otočil zpět ke svému parťákovi.
„Nesnáším saláty.“

Toto začalo před dvěma dny, kdy Pein z nedostatku zásob v lednici a zvýšeným hlídkám v nejbližších vesnicích zavedl jejich „zeleninový týden“. To znamenalo zničit Zetsuovi všechny kamarádíčky, se kterými si povídal v domění, že mluví opravdu s nimi, zatímco se hádávával se svojí druhou polovinou. Také to znamenalo, že půlka ninjů, která většinou ledničky vyžírala byla nyní nucena jíst jen to, co bylo po ruce; rajčata, papriky, salát, mrkve. Všechno ovoce v dohledu už padlo za oběti jejich nevraživým náladám a všichni toho poté hluboce litovali, když zjistili, že je jejich týden prodloužen o ty dva dny, co už přetrpěli.

„Tsss. Šéf s Konan si klidně zmizí vyjídat lednici někomu jinýmu a nás tu nechají jen o Zetsuově skleníku,“ zavrčel Hidan poté, co se dobelhal do obýváku a vyčerpaně padl k zemi dřív, než se došoural ke křeslu, do kterého vzápětí doskočil až příliš hyperaktivní Deidara.
„Kdybys nevyvraždil polovinu nejbližší vesnice těmi svými rituály, pravděpodobně bychom občas mohli jít do obchodu.“
„Ty mlč, k*rva! Nevím, kdo se tu při svém akrobatickém představení ve vzduchu srazil s kostelní věžičou a odpálil celej kostel i s -“
„Já nevěděl, že tam jsou lidi! Myslel jsem, že ten kostel bije jak napoplach proto, aby odtamtud všichni utekli,“ obhajoval se okamžitě Deidara. Za chvíli se oba ninjové zběsile hádali.
„Buďte ticho, už...takhle nám ten týden vůbec neuteče.“
„Chm.“ Oba ninjové se na Itachiho zamračeně zadívali. Pravdou bylo, že on absolutně nezavinil nic z toho, co je nyní potkalo.
„A co chceš jinýho dělat? Nemáme žádný mise k provedení, tak -“
„Nepřivolávej to,“ řekl Sasori, který se náhle objevil odnikud s kusem své loutky v ruce. „Šéf a Konan necestovali pryč jen tak. Ne oba.“
„Taky pravda,“ podotkl Itachi tiše. „Docela se děsím toho, čím nás budou úkolovat.“
„Ale to je teď naprosto jedno!“ zaskuhral Hidan z podlahy. „Mám hlad, k*rva!“
„To asi my všichni,“ prohlásil Deidara.
„Jak si můžete říkat ninjové, když vás složí nenaplněná lednička,“ zavrtěl Sasori nechápavě hlavou.
„Říká ten, co už nemá chuťový buňky.“
Červenovlásek probodl umělce pohledem a vypařil se z obýváku s hrůzostrašným mumláním o odplatě.
„A to jsem už myslel, že se z vás stali přátelé,“ černovlásek sledoval odcházejícího loutkáře očima. Deidara tiše sklopil pohled.
„Jak kdy. Mistr Sasori má poslední dobou špatnou náladu.“
„On má někdy i dobrou náladu?“ podivil se Hidan. „Mě přijde, že ani nemá nálady. Prostě je pořád nepříjemnej na všechny okolo.“
Blonďáček se na nesmrtelného ninju s pobavením zadíval.
„Nesrovnávej ho s Kakuzem. Občas má i trochu lidštější pohled na věc.“
„To Kakuzu taky,“ prohlásil šedovlásek okamžitě. Itachi mezitím těkal očima z jednoho na druhého.
Že by si oba dva nakonec oblíbili svý parťáky?
V tom došel do místnosti Kakuzu, zastavil se před Hidanem.
„Uhni. Překážíš.“
„Kakuzu, ty šmejde! Co zase k*rva máš za problém?!“
No dobře, asi jsem jejich stav sblížení přecenil...

Tři ninjové se tiše plížili lesem.
„Au! K*rv,a zatracení komáři!“ vztekal se okamžitě ninja s kosou na zádech a ohl se, aby komára zaplácl, přičemž svou kosu málem zarazil do ninji před ním. Ten stihl bleskurychle uhnout, ale zíral na šedovláska jako na šílence.
„Hidane, ticho! Takhle se prozradíme ještě dřív, než tam vůbec dojdeme,“ prohlásil Itachi a popadl nesmrtelného za límec pláště. Hidan, s komárem rozmázlým přes půl dlaně, se na něj s neuvěřením zadíval.
„Hej hej hej! S tebou hlad dělá divy, Itachi!“ zasmál se mu. Itachi ho ignoroval a šel v klidu dál. Blonďatý ninja, který šel jako poslední, se tiše rozlédl po místech, kde by měl být úkryt.
Ze vzduch poznám úkryt snadno, ale tady se ztrácím, povzdychl si. Vzápětí i jeho něco bodlo do krku.
„Au!“
Itachi se s napůl šíleným výrazem zadíval na dva ninji za ním, kteří se oba snažili pozabíjet většinu hmyzu okolo.
„Dělejte!“

A tak se tři ninjové konečně, přes strasti a komárů plnou cestu, dostali k nízké bráně vesnice před nimi.
„Takže, plán – zneškodnit stráže, popadnout co nejvíc jídla a rychle se vypařit. Hidane, ty máš na starost stráže,“ prohlásil Itachi. Kosák se jen spokojeně zašklebil.
„Já vezmu jídlo, společně s pár stínovejma klonama a ty, Deidaro, udělej něco, co rychle doletí do skrýše, ale přitom nevysype všechno jídlo, jasný?“
„Un!“ Umělec okamžitě začal s výrobou zvířátek. Další dva ninjové v černých pláštích se opatrně proplížili okolo brány.
„Až řeknu teď, tak -“
Šedovlasý ninja okamžitě vyrazil vpřed.
„Hej, ještě jsem neřekl -“ Itachi se zarazil, když Hidan narazil na první stráže.
Jsou to ninjové...tahle vesnice je dost velká a bohatá, aby si mohla dovolit jako strážce ninji? I když...po tom, co se tu stalo minule...V duchu se vrátil k dvoum ninjům, kteří tu právě byli s ním, a kvůli kterým nesměli vytáhnout ani špičku prstu z úkrytu.
Krátce zavrtěl hlavou a odehnal nevhodné myšlenky, díky kterým pouze ztrácel čas. Okolo něj se z kouře vynořilo několik jeho kopií, které se všechny i s originálem vřítili do nejbližšího obchodu.
„Íííík!“ zaječela prodavačka u pultu, když se vedle ní zabodl kunai.
„Zmiz,“ vyval ji Itachi, ani to nemusel říkat dvakrát. Žena se okamžitě otočila a odpelášila do zdních místností obchodu. Klony se rozhlédly okolo, vzápětí se každý rozběhl jiným směrem. Popadli co nejvíc mohli a nacpali to do pytlů, které si s sebou Itachi duchaplně vzal. O pár vteřin později se banda černopláštníků s podezřelými pytly na zádech prohnala z obchodu zase ven.
„Itachi! Doufám, žes vzal aspoň nějaký saké!“ zařval na něj Hidan, který zrovna proběhl okolo. Itachi letmo přikývl a vyběhl ven z vesnice.
„Nepřežeň to zase,“ dodal ještě Itachi. Hidan se jenom zasmál a zmizel ve vedlejší uličce. Černovlásek si povzdychl nad hloupostí jeho druha a seběhl z hlavní cesty do lesa k místům, odkud přišli. Tam už čekal Deidara.
„Kde to vázne?“ zavolal na něj Itachi. Deidara pouze ukázal k nebi, odkud se vzápětí snesly tři okřídlená jílová stvoření. Otevřely zobáky, takže se Itachimu odhalil prostor uvnitř nich.
„Nakonec tohle vůbec není špatný nápad. Už vím, jak donutit Mistra Sasoriho jít rychleji,“ podotkl blonďáček, když viděl, jak se všichni Itachiové mohli přetrhnout, aby tam nacpali své pytle. Pak se většina z nich vypařila v oblaku kouře.
Jediný Itachi se obrátil k místům, odkud přišel.
„Kde se ten pitomec zdržuje?“
Vzápětí poznal, že to rozhodně neměl říkat. Deidara vyskočil na záda prostřednímu opeřenci, který roztáhl křídla.
„Půjdu se po něm podívat,“ prohlásil, když mocný poryv větru od ptačích křídel rozvířil prach na zemi. Když Itachi vzhlédl, byl už hodně vysoko.
„Hej Deidaro, ne že by to byl dobrý nápad, protože jsou tam ninjové a znova tam pro to jídlo nepůjdu, ale pohni!“
Blonďáček pouze artikulací sdělil, že rozumí, a zmizel černovláskovi z dohledu.

„Cože?! Letět na tomhle?!“ zvolal pobouřeně Hidan. Itachi poletoval na jednom jílovém ptáku nad ním a nad Deidarou. Umělec stál před svým výtvorem a nutil Hidana přiznat si pravdu – jestli si nepohne a nevyleze na jednoho z jílových ptáků, brzo ho vesničani doženou. Nevadilo mu je povraždit, vadil mu fakt, že to byla jediná vesnice široko daleko a to by znamenalo, že by neměli odkud krást jídlo.
„Pche!“
Do země kousek od nich se zabodly vržené vidle. Hidan přelétl po vesničanech za ním fialovýma očima. Upřímně řečeno mu stačilo, že do sebe během toho dne bodl asi sedmkrát.
„No fajn, ale vícekrát už to neudělám,“ prohlásil, když si umístil kosu zpět na záda a vylezl na jednoho z jílových ptáků. Blonďáček se ve skrytu zašklebil, když vyskočil na svého ptáčka a všchni tři opeřenci zároveň vzlétli. Vesničané dole na zemi na ně akorát rozzuřeně volali.
„Bwhehé, vy kr*téni! Jako by jste s těma vidličkama něco dokázali!“ volal na ně ještě Hidan, než všichni tři ptáci zakroužili a našli správný směr letu. Prostřední opeřenec, na kterém letěl blonďatý umělec se podivně kolíbal.
„Deidaro, doufám, že víš, kam letíme, jinak bychom se -“ Itachi se zarazil, když si všiml, že prostřední pták zmizel. Okamžitě se ohlédl zpět, kde se jílové stvoření vesele prohánělo po obloze.
„Deidaro, ne -“
Jílový pták se ve vzduchu obrátil zády dolů a střemhlav se pustil k zemi, aby v zápětí předehnal svoje dva druhy ohromující rychlostí. Závan větru šedovláska málem srazil z ptačích zad a on se pevně chytil opeřencova krku.
„K*rva, nechci se nabodnout na větve...“
Itachi se zadíval proti slunci, kde se rýsovaly obrysy blonďáčkova těla na ptačích zádech.
„A je po vajíčkách.“
Po několika minutách letu se tři ninjové konečně snesli k zemi. Maskované dveře ve skále se okamžitě otevřeli.
„Máme jíd – a dop*dele,“ neodpustil si Hidan, když místo šťastných tváří jeho spoluzločinců na něj vykoukla zrzatá hlava s nepříčetným výrazem.
„Vy drzá bando blbů!“ oslovil je Pein. „Neříkal jsem snad, že-tam-ani-za-nic-nemáte-lozit? Neříkal?!“
„Hm,“ zamumlal pouze Deidara, když seskočil ze zad jílovému opeřenci. Itachi bezeslov vyšel ze zákrytu křídel jeho momentálního dopravního prostředku a zadíval se Peinovi do očí.
„To byl můj nápad. Došlo nám jídlo a Zetsuův skleník taky není nekonečný. Se spotřebou rozprskaných rajčat o zeď by za chvíli nic nezbylo, a...Zetsu by nás ze msty nejspíš brzo sežral.“
„To je jedno! Jste banda flákačů, co myslí jen na jídlo! Ale teď už mám pro vás práci,“ zahalekal okamžitě a zapadl zase zpátky do sídla. Modrovláska na ně krátce, vyčítavě koukla a zmizela za Peinem.
„Dosáhli jste už svého?“
Hlas se stálou a neměnnou intonací proletěl okolo nich. Obrátili se, když zjistili, že za nimi stojí Sasori.
„Pokud jste chtěli mít konec nudy, zaručeně ho máte...a, Deidaro. My máme práci už zítra.“
„Práci?“ podivil se umělec.
„Ano...šéf vám o tom řekne všem už za chvíli. Každopádně, o tvém cíli už se něco ví.“
„Můj cíl?“ divil se blonďáček ještě víc.
„Ano...říká se mu Shukaku.“