To, co k tobě cítím! 06

Rozloučení

Bylo brzké, deštivé ráno a Naruto stál před branou. Rozhlédl se kolem sebe. Uběhlo již několik dní, kdy se od Kyuubiho dozvěděl, že umírá a on se rozhodl jej zachránit. Ale musel se postavit svému největšímu strachu - opustit vesnici.
Bylo by příliš nebezpečné, aby strhnul pečeť a pustil Kyuubiho do vesnice. Ne. Musel odejít. Znovu se kolem sebe rozhlédl.
„Už musím," vysoukal ze sebe a otočil se zády ke skupince lidí, kteří se s ním přišli rozloučit.
„Naruto, hodně štěstí."
„Jistě, děkuji, Kakashi." odvětil mu Naruto a přistoupil k němu blíž. Oba se objali - bylo to nejspíš naposledy, kdy se viděli, a tohle obětí vypovědělo za vše, co spolu prožili. Kakashi ho poplácal po rameni: „Sbohem."
„Naruto se rozloučil i s ostatními a posmutněl si, že tu nikde nevidí Hinatu. Vzpomněl si na jejich poslední rozhovor, který se odehrál před dvěma dny za zavřenými dveřmi nemocničního pokoje, kde si spolu vyměnili nemálo ošklivých slov. Od té doby ji neviděl ani nikde nezastihl.
„Jsem to ale pitomec," pomyslel si a se skleslými rameny a naposledy se se všemi rozloučil dvěma prostými slovy: „Sbohem, přátelé."
Otočil se, ušel pár kroků a za jeho zády se s rozléhajícím se zavrzáním zavřela brána pro dnešní den černě natřená. Sice nikdo neumřel, ale pro Konohu to byla stejná ztráta. Naruto se zastavil a podíval se na bránu. „Černá brána," pomyslel si, „to abych se brzy vrátil zpět." Ve středu byl totiž namalován rudý vír.
Po zhruba půl míli jej zastavil známí hlas plný lítosti.
„Naruto."
„Hinato!?" Rozjařil se Naruto a běžel směrem k místu, odkud hlas vycházel. Nikdo tam ovšem nebyl. „Muselo se mi to zdát," řekl si.
Ačkoli to není Narutovi podobné, tak v posledních dnech toho na něj bylo moc. Dokonce poslední čtyři dny ani nespal. Byl ve stresu. A pořád je. Myslel na Kakashiho, jak se asi má. Nebo na Sakuru. Přirozeně se snažil nemyslet na Hinatu, ale čím víc se snažil na ni nemyslet, tím častěji se mu dostávala do jeho vzpomínek.
„Ještě třináct dní. Pak budu v pustině daleko za mořem, kde strhnu pečeť,“ říkal si sám k sobě. "Snad mě pak nezabije," pomyslel si s černým humorem a ušklíbl se.
Řítil se lesem již druhý den a pořád přemýšlel o vesničanech, kamarádech a chtě nechtě se zamyslel i nad Hinatou, a na těch pár hezkých chvil, které spolu prožili. Bohužel se mu vracela čím dál častěji vzpomínka na tu jejich roztržku a zhoršila mu již takhle velmi špatnou náladu.
„Stát!" Zahřměl mohutný hlas.
„Hraniční hlídka," oznámil druhý muž.
Naruto proklel svou neopatrnost. Již na první pohled bylo totiž zřejmé, že tohle nebude obyčejná hlídka. Normální hraniční hlídka by jej nechala bez větších problému projít, jelikož mezi Zemí vody a Zemí ohně byl již několik let mír.
„Nemám čas se tu s vámi zdržovat!" odsekl Naruto a prošpikoval oba dva neznámé muže jehlicí. Jehlice měl od doby, co se dal dohromady s „Yoko", jak ji s oblibou říkal. Bylo to krásné děvče s plavými vlasy. Chodil s ní v šestnácti letech. Tato kunoichi měla ve výzbroji právě jehlice, které měl u sebe Naruto. Získal je od ní při souboji, při kterém ji málem zabil, když zjistil, že je to špiónka a snaží se z něj dostat informace o jeho vesnici. Teď by měla být ve vězení spravovaném ninjy z Listové. Jak se tak nad tím zamyslel, tak má na lásku nejspíš smůlu... Ale nebyl čas, jelikož ti dva chlápci, kterým projela pravými rameni jehlice se zvedali a chystali se k protiútoku. První muž vytáhl kunai a tím zaměstnal Narutův pohled, takže druhý po něm hodil fuuma shuriken a zasáhl Narutův levý bok. Z rány vytryskla krev a Naruto se začal svíjet v nepochopitelné, prudké křeči.
„Co to-" vyhrkl slova a zbytek věty se mu zasekl v hrdle, když se k němu přiřítil kunai prvního chlápka a zabodl se mu do pravé plíce.
Znovu jím projela ta divná křeč. Začal kašlat a propíchnutá plíce přestala fungovat. Pokaždé, když se nadechl, tak se mu přitížilo, jenže se do ran, které utrpěl dostal nějaký divný jed a cítil, že když nedýchá, svíjí se v těch nepříjemných křečích.
„Půjdeš s námi." Třetí, zahalený muž vystoupil zpoza stromů s vytasenou katanou a přiložil ji Narutovi na hrdlo. „Máš něco, co chci."
To byla poslední slova, která zaslechl. Pak pár vteřin po té padl do bezvědomí.
Tohle všechno ovšem sledoval někdo další.
„Je na čase dát o sobě vědět."
„Kde-kde to jsem," vykoktal ze sebe Naruto v polospánku.
Tu se náhle zcela probudil a vyskočil jak na jehlách. Kde to je? A kdo vlastně byli ti, kteří ho odnesli?
„Halo, je tu někdo?" Zeptal se a čekal na odpověď, která ovšem nepřicházela. Za chvíli se ozvali kroky a přišel k němu mírně prošedivělý muž a z kapsy vytáhl klíče. Naruto se rozhlédl kolem a hledal další dva muže. Zahleděl se do tmy za přicházejícím neznámým a spatřil tři tmavé stíny. Byli špatně vidět, ale oproti pozadí byli o trochu temnější než zbytek jeskyně nebo místnosti, kde pobýval.
„Kdo jste?" zeptal se.
„Neboj se," odpověděl prostřední muž, „přišel jsem tě zachránit."
„A kdo jsi?"
„Nara, jmenuji se Nara Uzumaky. Bratr tvé matky Kushiny. Naruto, mám pro tebe důležitou věc."
Když bok po boku vyšli ven z úkrytu, objevili se uprostřed polí nedaleko Ósaki, vesnice daleko na severu na hranicích nedaleko Země vírů.
"Tak jak dlouho mě vlastně hledáte? Naro?"
"Já tě nehledám, sleduji tě už od tvých 6 let. Nepřipadám ti povědomí?" sáhl do kapsy, vyndal nějaký krém a potřel si s ním obličej.
„Stařík!?" nevěřícně vykulil oči Naruto. „Z Icharaka ramen?"
„Ano, to jsem já." dodal s lehkým posunkem hlavy směrem k nedalekému lesu. „Tamhle bydlí má žena a mé dvě děti. Společně prošli kolem rolníka, který je se zájmem sledoval. Prošli podivnou branou a kolem dvou mužů, kteří nejspíš - jak se Naruto dozvěděl - představovali pohraniční hlídku.
„Právě jsme vstoupili do Země vírů."
„Tak co mi potřebujete tedy sdělit nebo předat. Nnebo co jste to prostě říkal?"
„Ach ano. Doslechl jsem se, Že máš problémy s Kyubim. Vím, jak ti pomoct."
„Vážně? Povídejte."
„Víš, můj Otec se znal s vaším prvním Hokage."
Naruto k němu s obdivem vzhlédl. „Oooo, fakt? To by mne nenapadlo."
„Ano, fakt… Vyzradil mému otci tajemství, jak lze ovládat démony bez zvláštních schopností. Ale chce to čas a pevnou vůli. Podle mého úsudku je nemožné to dokázat, ale třeba to dokážeš. Ovšem když se ti to nepovede, pečeť se poruší a démon se dostane ven. Jdeš do toho?"
„Já… nevím…"
„Ty nevíš? Kam se poděl ten vždycky nedočkavý a odhodlaný mladík, kterým jsi byl?" Udiveně se jej zeptal Nara.
„Já opravdu nevím. A ani nevím, proč jsem zaváhal. Asi proto, že mám z toho takový špatný pocit," odevzdaně odpovídá Naruto. Nara ovšem vycítil, že za tím bude něco jiného, tak to nadhodil, jestli se toho Naruto chytí.
"Není to náhodou kvůli té holce? Té, co jí máš tak rád?" Zeptal se s povytaženým obočím a mírným úsměvem. Naruto se mu podíval do tváře a když viděl výraz, který Nara nasadil, pochopil, že zatloukat mu nemá cenu a navíc si myslel, že s ním si o tom může klidně promluvit.
„No, víte… Totiž ano, je," vykoktal ze sebe celý zaskočený novým vývojem událostí.
„Naruto, z toho si nic nedělej. To, že tu není, neznamená, že by s tebou být nechtěla."
„Ale jak vy to můžete vědět!" Vyjel po něm Naruto a v očích se mu leskli slzy křivdy a ponížení, které se Naruto snažil zadržet tam u brány, ale teď se dostaly ven. „Jak, jak můžete vědět, jak se cítím a co jsme spolu všechno prožili?"
„Máš pravdu," pokračoval klidně Nara, „nevím, jak se cítíš, ani nevím, co všechno jste spolu prožili. Co vím ale jistě je, že jestli okamžitě nezačneme s přípravami na strhnutí pečetě, tak už ji nikdy neuvidíš. Chceš snad, aby se tohle stalo?"
„Ne," odsekl Naruto. „Ale taky nechci ztratit tu naději, naději, která mě nutí, abych se vrátil co nejdřív domů, kde na mě čeká a ne tu stát a hádat se a poslouchat, jak se blíží moje smrt a je téměř nevyhnutelná. Ne, dokud ji alespoň jednou neuvidím!"
Hádka se mezi oběma vyostřila a začali na sebe křičet. Dokonce dělali takový rámu, že z domku u lesa vylezla žena a tázavě zvolala na svého muže, co se to tu děje. Oba dva se zarazili. Naruto, protože nevěděl, co si má myslet a Nara, jelikož hledal správnou odpověď.
„A-ahoj, Hiro," pozdravil Nara.
„Dobrý den," pozdravil Naruto.
Hira přistoupila blíž a zkoumavě si prohlížela Naruta. „Kdo jsi?" Zaútočila jako první a Naruto samou trémou ztratil řeč.
„É, to je Naruto. Naruto Uzumaky, náš synovec."
„Ptala jsem se jeho, ne tebe!" Odvětila Hira a znovu zaměřila svůj pronikavý pohled na Naruta.
Ten byl více než překvapen touto, i jinými událostmi v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách.
„No tak, nebuď sentimentální chlapče," pomyslel si Nara, jelikož měl jakous takous představu, jak by tento rozhovor dopadl, kdyby Naruto neodpověděl.
„Na-Naruto U-Uzumaky. Madam." horečně dodal, když přemýšlel a hledal vhodné oslovení.
Hira stáhla obočí a prohlásila: „Neříkej mi ‚madam‘." A pak s trochu přívětivější tváří a tónem řekla: „Já jsem Hira Uzumaky."