Hyuuga Naoki - 1.Svolení

„Co si přejete, Hokage-sama?“ optal se vysoký muž s tmavě hnědými vlasy starého muže, když přišel do jeho kanceláře a poslušně se uklonil.
„Rád bych něco věděl, Hiashi,“ odvětil Sandaime Hokage a pokynul mu, aby se posadil na židli před jeho stolem. Vládce klanu Hyuuga přijal a posadil se.
„Pokud o tom budu vědět i já,“ pokrčil rameny Hiashi a pozorně si ho měřil. Sandaime vypadal neuvěřitelně přísně.
„Určitě. Jedná se totiž o někoho z klanu Hyuuga,“ prozradil Sandaime.
„Jestli někdo něco provedl, tak si to s ním vyřídím!“ stiskl ruce v pěst Hiashi.
„Spíš než vyřízení žádám vysvětlení,“ odsekl Sandaime. Jeho hlas byl přísný.
„Ode mě?“ podivil se Hiashi.
„Ano, od tebe. Jsem si jistý, že o tom všechny informace máš jenom ty. Druhý člověk, který by o tom taky mohl něco vědět je totiž mrtvý,“ opáčil Sandaime.
„Kdo byl ten člověk?“ nechápal Hiashi. Jen před lordem Hokage mohla ustoupit do pozadí jeho pýcha a image přísného Shinobi. Znali se už dlouho. A Sandaime byl přece jen silnější.
„Tvůj bratr… Hyuuga Hizashi,“ prozradil Sandaime.
„Co ten s tím člověkem má společného?“
„Hodně věcí… ten člověk je totiž mladá dívka… jistě ji znáš…“
„Jak se jmenuje?“
„Hyuuga Naoki!“ sykl Sandaime. Hiashi vykulil oči. Už o ní neslyšel osm let. Od té doby, co… zachránil Hinatu. A zbytek klanu.
„A co s ní? Je mrtvá, ne?“ zúžil oči Hiashi.
„Ne, není,“ zavrtěl hlavou Sandaime.
„Ale… vždyť… to přece…“ zajíkl se Hiashi. Tohle nečekal. Byl přesvědčen o tom, že je mrtvá. Co jiného by s ní taky mohli udělat, když jim byla k ničemu?!
„Pověz mi, jak se to celé stalo. Já ti pak povím, co vím já,“ odvětil Sandaime.
„Je to dlouhý příběh,“ namítl Hiashi.
„To je mi jedno. Chci o tom vědět všechno. Možná potom přijdu na to proč se stalo to, co se stalo,“ odsekl Sandaime. Hiashi chtěl co nejdříve všechno vědět, ale jeho autoritě se nemohl postavit.
„Od začátku?“ zajímalo Hiashiho.
„Určitě,“ souhlasil Sandaime a dal si ruce pod bradu, aby mu mohl pozorně naslouchat.
„Stalo se to před osmi lety. Suna se hádala s Konohou, ale pak jejich spory ustaly. Jenže můj klan tam měl stále nějaké nevyřízené záležitosti. Vyhrožovali tím, že vyvraždí celý klan, když jim nedám svou starší dceru Hinatu, protože já zabil všechny syny jednoho váženého muže v Suně. To jsem samozřejmě nemohl dopustit. A tak jsem se domluvil se svým bratrem. Nemohli jsme připustit, aby moje dcera vyrůstala jinde… a proto jsem tam poslal Naoki. Mladší dceru Hizashiho. Nevím, jestli někdy zjistili, že to nebyla Hinata, nýbrž Naoki. Od té doby jsem o ní nic neslyšel,“ vyprávěl Hiashi. Měl naprosto klidný hlas. Jako kdyby neposlal na smrt svou neteř.
„Už mi to do sebe zapadá… když byla Naoki na cestě, tak se najednou poměry v Suně uklidnily. Jenže ona už byla ve vesnici, když se to všechno urovnalo. Další vlnu pobouření následovalo to, že jim Naoki řekla, kdo ve skutečnosti je. Proto si ji tam nechali. Jako satisfakci za tu urážku. A dali ji do výchovy k jedné velice vážené kunoichi. Ta ji naučila loutkařská jutsu a Naoki u ní vyrostla. Zrovna minulý týden tam bylo pár ninjů z mé vesnice a když zjistili, že v Suně žije dívka z Konohy, tak mě o tom okamžitě informovali. Mezitím se Naoki stala chuuninem ve Skryté kamenné vesnici. Odtamtud jsem ji vzal sem,“ dovyprávěl celý příběh Sandaime.
„Ona ovládá loutky?!“ prskl naštvaně Hiashi.
„Ano a je skutečně skvělá. Učila ji samotná Chiyo-baasama,“ odvětil Sandaime.
„Ta, která vychovávala loutkaře jménem… Akasuna no Sasori?!“ podivil se Hiashi.
„Ano,“ souhlasně kývl hlavou Sandaime. Hiashimu se zvrásnilo čelo.
„A má neteř?“ pozvedl obočí Hiashi.
„Je jedna z nejlepších kunoichi ve Skryté písečné. Má nadání na tenhle druh ninjutsu a Kazekage si ji nemůže vynachválit. Ale teď souhlasila s návratem sem. Přijmeš ji zpět do klanu?“ zajímalo Sandaimeho. Jeho výraz napovídal tomu, že kdyby Hiashi odmítl, tak by se to s ním táhlo ještě hodně dlouho.
„Ano,“ kývl Hiashi hlavou. Věděl, že ho čeká spousta práce. Jako loutkařka určitě neuměla taijutsu na nijak vysoké úrovni.
„Nezapomeň, že jí je teprve deset let. Sice je obdobně geniální jako její bratr, ale pořád ještě dítě,“ řekl Sandaime. Znal jeho výcvikové techniky a postupy. Rozhodně se mu nezamlouvaly.
„Hinata je stejně stará,“ namítl Hiashi pobouřeně.
„Hinatu jsi poslal na normální ninja Akademii a od té doby si jí nevšímáš!“ odsekl prudce jindy klidný Sandaime.
„Je slabá!“ bránil se Hiashi.
„To je jedno! Stále je to tvoje vlastní dítě… jestli ale s Naoki budeš zacházet podobně, ne-li hůř, tak ti ji seberu a bude to!“ vyhrožoval mu Sandaime.
„Na to nemáte právo ani jako Hokage!“ ohradil se Hiashi. A vstal, aby zdůraznil svou majestátnost. Vstal i Sandaime. A ten byl přece jen vyšší než on.
„To tedy mám! Naoki je chuuninem z Konohy. Teď bude mít pauzu, abys ji něco naučil, ale potom bude chodit na mise. A udělá si jouninskou zkoušku. A jestli jí v něčem budeš bránit, tak se vrátí zpátky do Suny!“ prohlásil rozhodně Sandaime.
„Klidně ať se tam vrátí!“
„Až se tohle dozví Neji, tak tě odsoudí ještě víc!“ dodal Sandaime. Hiashi se stáhl. To už se mu tak nelíbilo. Ve svém synovci tušil velký potenciál, i přes jeho nechuť k hlavní větvi.
„Dobře. Kde je?“ zajímalo Hiashiho.
„Pojď za mnou… myslím si, že si právě prohlíží mou knihovnu,“ pobídl ho Sandaime. Pak spolu vyšli na chodbu a zamířili do nižších pater.
„Nezajímají tě její schopnosti s loutkami?“ nechápal Sandaime.
„Ani ne. Jsou snad nějak zvláštní?“ odvětil Hiashi, ale ani se na něj nepodíval, nýbrž zíral do země.
„Ano,“ kývl hlavou Sandaime.
„Jak?“ podíval se na něj tázavě Hiashi.
„To ti ukáže sama… musí ti stačit informace, že se nespokojila s loutkami, které má každý jiný loutkař,“ prozradil Sandaime.
„Vyrábí si vlastní loutky?“ nechápal Hiashi.
„Zatím ne… ale vylepšuje ty staré,“ odpověděl Sandaime. Tehdy oba muži došli do místnosti s vysokým stropem, kde byla neuvěřitelná spousta knih. Ale místností jen prošli a vešli do dveří na konci. Tam byla menší knihovnička, kam měli přístup lidé jen s povolením Hokage.
Vešli dovnitř a Hiashi se ihned začal rozhlížet po místnosti. Pak ji uviděl. A nevěděl, co má říct.
Na svůj věk byla poměrně vysoká, měla stejně černé vlasy jako její bratr, ale končily jí pod bradou a byly nedbale rozcuchané. Na sobě měla hábit, jaký obvykle nosili shinobi ze Suny. U krku byl bílý a spodní část byla černá. Proto se nedaly rozeznat obrysy její postavy.
Byla u nejvyššího regálu. Dva metry nad zemí. Zvláštní bylo hlavně to, na čem stála. Dole u země byla skrčená podivná hrouda, zakrytá zlatým pláštěm, z pod něhož vystupovala dlouhá dřevěná ruka, která měla nahoře rozevřenou dlaň. A právě na ní Naoki stála. Dlaň měla totiž prodloužené prsty, aby tam měla dostatek místa.
„Naoki!“ křikl Sandaime na dívku, protože si jich doposud nevšimla.
„Hokage-sama… promiňte, ale já jsem…“ nedokončila větu Naoki, protože ji Sandaime zarazil zvednutou rukou. To už stála pevně na nohách před nimi. O dvě hlavy menší než oba dva. Kolem krku se jí leskla čelenka Suny, ale na čele měla čelenku Konohy. Ještě jistě nevěděla, kde zůstane.
„V pořádku, Naoki. Chtěl bych ti někoho představit,“ poodstoupil na stranu Sandaime a nechal ji, aby si pozorně prohlédla muže, který stál vedle něj. Nakrčila čelo, jak se zamyslela. Hiashi taky. Jistá podoba mezi nimi byla.
„Hiashi, to je tvá neteř Hyuuga Naoki… Naoki, to je tvůj strýc Hyuuga Hiashi,“ představil je Sandaime.
„Těší mne,“ usmála se Naoki na Hiashiho. Ten se ale tvářil neutrálně. Ale když se podíval na Sandaimeho, tak se lehce pousmál a nabídl jí ruku. S úsměvem ji stiskla.
„Hiashi souhlasil s tím, že tě bude cvičit jako právoplatnou členku klanu,“ usmál se Sandaime na Naoki.
„To budete moc hodný,“ usmála se Naoki děkovně na Hiashiho. „Děkuji vám, Hokage-sama. Jsem ráda, že se mohu vrátit domů.“
„Rádo se stalo, Naoki… tak už běžte. Mám moc práce. Ale klidně mě někdy navštivte,“ usmál se na ně Sandaime.
„Až budete s něčím potřebovat pomoct, tak mi řekněte,“ mrkla na něj Naoki a otočila se od nich. Přistoupila ke své loutce a roztáhla nějaký svitek mezi svými dlaněmi. Vzápětí loutka zmizela v oblaku dýmu a Naoki si svitek dala pod plášť. Pak se k nim obrátila čelem.
„Půjdeme, Hiashi-sama?“ zeptala se Naoki mile svého strýce.
„Ano,“ souhlasně kývl Hiashi. Pak se rozloučili s lordem Hokage a odešli. Naoki mu ještě dala svou písečnou Hitai Ate.
„Budete mě cvičit v práci s Byakuganem?“ optala se Naoki své strýce, když už ji to ticho nebavilo. Byli skoro u dveří na konci velké knihovny. Neměla moc velkou trpělivost.
„Ano. Každý z klanu by se ji měl naučit. Zkoušela jsi někdy něco?“ odvětil Hiashi.
„Ano,“ kývla hlavou Naoki. Hiashi se na ni tázavě podíval, protože sklopila pohled svých mléčně bílých očí k zemi. „Jenže Chiyo-baasama neumí taijutsu, proto jsem se toho moc nenaučila. Jen Ebizou-jiisama a Baki-senpai mi občas pomáhali s tréninkem.“
„A ninjutsu?“ zajímalo Hiashiho.
„Jen loutkařská. Na ninjutsu nemám nadání. Na genjutsu ano, ale žádné neumím. Chiyo si vždycky pochvalovala, jak dobře umím ovládat chakru. Proto mě poslala na chuuninskou zkoušku,“ odpověděla Naoki.
„Takže už jsi chuunin?! To jsem rád… i když tvá sestřenice ještě není ani genin a tvůj bratr taky ne. Předstihla jsi je, i když jsi mladší,“ pousmál se Hiashi a tak ji nepřímo pochválil. Naoki to udělalo velkou radost. I když věděla, proč musela být tak dlouho v Suně.
„Jak se vůbec jmenují?! Nepamatuju si to…“ povzdechla si Naoki.
„Moje starší dcera, Hyuuga Hinata a mladší Hyuuga Hanabi. Hinata chodí na Akademii a Hanabi zatím trénuje doma. Tvůj starší bratr se jmenuje Hyuuga Neji. Chodí na Akademii o rok výš než Hinata,“ prozradil Hiashi.
„Neji…“ zamyslela se Naoki.
„Vezmeme to po střechách. Ještě si pak musím něco zařídit. Však oni ti vesnici ukážou,“ kývl na ni Hiashi a vyskočil na střechu. Skočila za ním.
Pak běželi skoro ke kraji vesnice, kde seskočili na zem před velkou bránou, nad níž bylo napsáno Hyuuga čtvrť.
„Vítej doma,“ usmál se na Naoki Hiashi, když ji vedl dovnitř. Byl rád, že k němu necítí nenávist za to, že ji nechal odvést do Suny… nebo to aspoň předstírala. Obojí mu zlepšovalo náladu.
„Hmm…“ zakabonila Naoki čelo. Hiashi znejistěl. Ale ona se pak zase usmála. A byla doma…