Dívka ze záhrobí - 9. kapitola - Osamělá

„Musíš je omluvit,“ usmála se soucitně Konan a natáhla ruku po klice od dveří. „Jsou to někdy hrozný dotěrové!“ Cizinka přikývla, ale zdálo se, že kunoichi nevnímá. Modrovlásku to zarazilo. „Jsi strašně bledá a ruce máš, jako kdybys je zrovna vytáhla z ledové lázně. Nechceš, aby se na tebe podíval náš lékařský ninja a prohlédl tě?“
Zavrtěla hlavou. „Není třeba. Cítím se dobře, díky.“
„Já jen, že jsi pořád duchem nepřítomná.“
Rina posmutněla. „Není snadné žít s vědomím, že je tvá mysl prázdná.“
Konan se posadila k ní na postel. „Na některé věci je lepší zapomenout.“
„Špatné vzpomínky?“
„Ano. Heleď, měla by ses pořádně vyspat. Pro ty mužský tady jsi kořist, kterou mohou lovit. Utahají tě, ani nebudeš vědět jak. Dej na mou radu.“ Mrkla na ni a zamávala.
Rina osaměla, ale než se uložila ke spánku, ještě hodnou chvíli hleděla z okna. Nechala si čechrat vlasy svěžím vánkem. Zkoušela přemýšlet, ale krvavá mlha z hlubin jejího nitra nevymizela.

Kabuto se prohrabával v šuplíku s nevábně vonícím obsahem. „Vážně nechápu, proč chcete ty ampule právě teď, Orochimaru-sama!“ zlobil se. „A už vůbec ne, že si neuděláte poznámky, kam si své věci ukládáte, když už to zapomenete!“
„Příliš se staráš, milý Kabuto,“ uchechtl se hadí Sannin.
Mladík s popelavě šedivými vlasy se zamračil. „Už jste si dnes vzal léky?“ Ninja pobaveně zavrtěl hlavou. Medik rychle odložil, co měl zrovna v ruce a přísně se na svého pána a velitele zadíval.
„Copak jsem vaše matka, abych vás musel pořád kontrolovat, Orochimaru-sama? Mám já tohle vůbec zapotřebí?“
Černovlasý se nepřestával smát. Pronesl na jeho adresu jakousi jízlivou poznámku a stejně sarkasticky dodal: „Měl bys našemu zlatíčku donést večeři! Už určitě kňučí hladem!“
Kabuto vzdychl, každá zmínka o tom rozmazleném frackovi Sasukem, kterého si jeho velitel tolik považoval, ho dokázala doopravdy rozladit. Za svou oddanost získal nejvyšší potrestání… stal se služkou pro všechno.