Naruto - objevení skryté síly (4. kapitola)

04. kapitola – Dávné tajemství. Záhadný muž.

Ve tmě uprostřed místnosti, kde hořela jen jedna svíčka a téměř tam nic nebylo vidět, byl k podlaze řetězy přikován neznámý muž s dlouhými blonďatými vlasy, které mu zakrývaly téměř celé klečící polonahé tělo. Hluboce vydechoval a po jeho těle ztékaly kapičky potu. Okolo něho nic kromě svíčky nebylo. Klečel v kulaté místnosti a před ním ze zdi vystupovaly dveře. Klečel tam zcela sám a jeho tělo se chvělo zimou tak, že řetězy řinčely jako zvony kostela. Hlavu měl sklopenou a přes jeho vlasy mu nešlo vidět do tváře.
Do místnosti, kde bylo slyšet jen drnčení řetězů, se najednou rozletěly ohromné dřevěné dveře. Klečícího muže oslnilo světlo. Rychle zvedl hlavu a podíval se směrem do dveří, kde stál muž s dlouhými vlasy opíraje se o tenoučkou hůl.
„Odvažte ho.“ Řekl muž rozklepaným, stařeckým hlasem s lehkým pokynutím ruky a pootočenou hlavou. Do místnosti okamžitě vtrhli dva muži, vzhledem připomínali ANBU, a neznámého vězně odvázali ze řetězů a podpírajíce ho s ním přišli blíže k muži, který ještě stále stál na tom samém místě. Věznitel zvedl hlavu a podíval se vězni přímo do stále povislé tváře. Na jeho bílou tvář dopadly paprsky světla ze svíčky a také zespoda vlasů se mu odkrylo jedno oko. Duhovka se mu barvila do žluté a panenka vypadala jako profil zrnka čočky. Povislé, stařecké líce plné vrásek, které vrhaly mnohé stíny, se propnuly v jednom úsměvu. Objevily se zažloutlé zuby s protáhlými špičáky, které lehce olizoval tenoučký hadí jazyk.
„Budeme tě potřebovat.“
Dodal se zlostným úsměvem.
„Pojďte!“ Přikázal dvěma mužům, kteří poslušné drželi vězně.
Vyšli ven z vězeňské cely. Objevili se v nádherné přírodě, která ale nešla přes strašlivou noční tmu vidět. Vešli do lesa a pokračovali dál po cestě. Procházeli mezi stromy, když v tom se muž vysmekl z jejich spárů a dal se k útěku napříč lesem. Stařec se prudce otočil, ale zachoval si svůj klidný výraz. Otevřel pusu, za které se vyvalil obrovský jazyk přes špičaté zuby. Kousnul se do prstu a vyhrnul si rukáv svého hábitu. Na kůži jeho bělostné ruky se vyrýsovala, ve tmě skoro neviditelná, pečeť. Přejel po ní krvácejícím prstem. V mžiku se před ním zjevil malý, ale přitom velký had. Ten neváhal a vyrazil za prchajícím mužem.
Muž se prodíral větvemi stromu, kolem něho šustilo listí, praskaly větvičky a v povzdálí byl slyšet sykot hada, který se za ním hnal a pomalu ho doháněl. Vlasy mu stále vysely jako kus hadru přes celé tělo. To bylo ošlehané a poškrábané od větviček a jiného rostlinstva v lese. Had ho stále doháněl, přidal, co nejvíc může, aby mu utekl, ale jeho tělo bylo moc zesláblé od několikadenního hladu a nedostatku vody. Had mu byl už na dohled. Vyskočil do korun stromů a skákal z větve na větev. Had se plazil přímo pod ním. Muž zavřel oči a začal se soustředit na chakru, která mu ještě zbyla. Vedle něho se zjevil jeho přesný klon. Natáhl k němu ruku a klon nad ni začal dělat pečetě. V ruce se mu zjevila černomodrá koule. Za nedlouho klon zmizel a muž ještě chvíli skákal z větve na větev, dokud koule, která doposud vypadala jako plyn, nevypadala jako pravidelná koule. Poté udělal obrovský skok. Vyskočil až nad vrcholky stromů a spustil se volným pádem přímo na hada. Uchopil kouli do obou rukou a letěl přímo na plazící se hadici. Už byl skoro u něho, když v tom se had vzepjal a otevřel tlamu. Muž vletěl do jeho útrob. Had se spokojeně zastavil a pomalu začal muže sunout svým tělem hloub. Za chviličku se otočil a pomalu směřoval zpět ke svému pánovi. Plazil se jen pár metrů, když jeho kůže začala praskat. V malých prasklinkách se začalo zjevovat světlo, které osvítilo celou krajinu. Had se zastavil. Ohlédl se na své tělo. Praskliny se začaly rozšiřovat. Had se opět vzepjal a začal řvát sykavým hlasem. Z prasklin se světlo začalo ohýbat a obklopilo celého hada.
„Iten hi no jutsu!“ (jutsu pohybujícího se světla)
Ozvalo se z útrob hada tlumivým a chraptivým hlasem. Jakmile se světlo rozplynulo a stáhlo se zpět do prasklin, had tam stál jako kamenná socha. Po chvíli se rozpadl a uprostřed jeho rozpadlého zkameněného těla stál muž se sklopenou hlavou a hřmotně dýchal.
Stařec znuděně stál na lesní hlinité cestě a čekal, až mu jeho milovaný had donese zajatce. Stále se opíral o svou černou hůl a svýma žlutavýma očima pozoroval temný les. Jeho dva společníci seděli na zemi a povídali si.
„Hej, vy dva!“ Okřikl je.
„Běžte napřed a připravte rituál! Já na něj počkám sám.“
Zavelel a oba dva vojáci okamžitě vstali a zmizeli.
„Agh - Kde může tak dlouho být?“ Tázal se sám sebe samou nedočkavostí. Rozhlédl se po nejbližším okolí. Najednou z lesa vyšel obrovský záblesk a hadí řev.
„Che - Takže to vypadá, že to nezvládl - Nevadí.“
Ceknul si stařec jen tak pod fousy. Rozevřel plášť, který ho do teď obaloval. Nasadil kápi a lehkým krokem pokračoval cestou lesem za doprovodu klapkání jeho hole.
Naposledy ještě vyndal pravou ruku z kapsy a natáhl ji do boku. Na prostředníčku, palci a malíčku se mu objevili tři značky. Voda, oheň a vzduch. Stiskl dlaň a věznice, ze které šel vidět přes stromy už jen vršek, najednou vybouchla. Sklopil ruku, načež svévolně a lehce pokračoval dál ve směru své cesty.