Pod maskou... *Díl 2*

Sníh začal jemně padat na obličej Hikari a masku ANBU. Hikari měla vyděšený výraz, jeho nebyl vidět. Chtěla něco říct, ale nezmohla se na víc, než na mírné pootevření pusy. Stáli nehnutě proti sobě.
Sakryš, co chceš?
Začala se trošku třást.
ANBU cítil její pohled. Cítil strach. Strach z něho…
Čeho se bojí? Mě? Proč?
Chtěl se jí dotknout, ale něco mu bránilo. Že by ten pohled? Nechtěl to raději vědět. Odrazil se, přeskočil zábradlí balkonu a zmizel ve večerní noci. Utíkal před sebou. Na to, že má práci, ani nepomyslel. Utíkal černou studenou nocí zpět k útesu.
Hikari se za ním otočila. Její zmatený pohled ho pozoroval. Nevěděla, co si má myslet.
Proč? Co…co po mě chtěl? Co měl znamenat ten pohled?
„Hikari! Pojď mezi nás,“ zavolal na ni Fuku-san, „Rád bych ti někoho představil. Tohle je můj synovec Kawari.“
Hikari, která neměla náladu na další seznamování, si ho prohlédla. Nějak moc ji nezaujal. Vyšší postava, blond vlasy, modré oči, prostě typ, který moc nemusí. Tedy, Hikari se nikdy moc nezajímala o chlapce. Neměla na ně čas.
„Ahoj,“ pozdravila slušně Hikari a myslela, že tím to hasne.
„Ahoj jsem Kawari a chtěl bych tě požádat o tanec,“ spustil.
Hikari, myšlenkami stále ještě u tajemného ANBU, nevnímala, co jí kdo říká a jenom přikývla. I u tance byla myšlenkami jinde. Čím víc o něm přemýšlela, tím víc ho chtěla poznat.
Co si vlastně o něm vím? Nic… Jedině snad… pamatuji si jeho vůni!
Přes tu blízkost nebylo možné ji necítit. Stále si ji opakovala.
Nechci ji zapomenout. Kdo ví… Třeba ho ještě potkám.
Samotnou ji udivilo, jak ji najednou zajímá. Nejspíš je to její zálibou v tajemné věci. Písnička skončila a Hikari se konečně osvobodila z pevného sevření.
„Už musím jít domů,“ oznámila Fukuovi-san.
„Už? Noc je ještě mladá, stejně jako ty dámo,“ odpověděl s úsměvem Fuku-san.
Hikari se pousmála, rozloučila se a odešla. Cestou domů přemýšlela stále o té události na balkóně. Zvedla hlavu a zadívala se do padajícího sněhu, který ji začal studit na obličeji.

Co to mělo být? Měl by se ovládat. Byla to chyba, jít za ní. Už to nesmí udělat. Vždyť se ho bála! Ani se nediví. Kdo by se nebál té zatracené masky? Masky, která bere identitu a připomíná kočku. Sedl si opět na kraj útesu. Ruku si opřel o zvednuté koleno a zadíval se do tmy. Už zase usnul.

Ráno 7:30

„Vstávej!,“ volala celým domem teta, „Ty lenochu líná!“
A je to opět tady. Každodenní rutina začíná.
Proč mě nebudí normálně? Takové pěkné „Vstávej, je ráno“ by nezaškodilo.
Hikari vstala, převlíkla se a odešla nakoupit. Po návratu ji čekalo překvapení. V kuchyni na ni čekal.
Co tady chce?
„Hikari pozdrav Kawariho.“
„Ohayo Kawari, co ty tu?“
„Přišel jsem pozdravit svoji bílou holubici,“ odpověděl se „Zac- Efronským- úsměvem“, z kterého se udělalo Hikari špatně. Překonala to a z donucení se mile usmála.
„Co tady tak stojíš, jdi bavit hosta,“ přikázala teta.
„No jo, už jdu…“ očividně se jí nechtělo trávit s touhle osobou byť jen krátký čas.
„Tak pojď třeba do zahrady,“ navrhla.
Kawari vyskočil, div židli neshodil. Hikari se otočila a jenom protočila panenky. Na zahradě za domem bylo nesnesitelné ticho. Které najednou Kawari přerušil.

„Hikari musím ti něco říct,“ rozpovídal se, „Vím o něčem o čem ty nemáš ani zdání. Ale nejdřív mám dotaz: Stojíš o mě? Máš o mě zájem?“
Tahle věta Hikari doslova zaskočila.
Cože? Jak na to přišel! Tedy spíš, jak přišel na to, že bych o něj někdy stála?
„Ehmmm….“
„Klid Hikari, já o tebe taky nejevím zájem,“ řekl bez obalu, „ Promiň, ale tohle je nápad tvé tety. Chce tě provdat někomu, kdo se o tebe postará. Nevím, proč zrovna já a nemíním to zjišťovat. Asi se tě chce zbavit. Můj strýc s tím nesouhlasil, ale co mohl dělat, prý mu vyhrožovala. Podle mě to ale myslela dobře,“ zakončil svůj monolog.
„Cože?!“ vykřikla Hikari, po tom co jí došla celá konverzace, „ Myslela dobře? To snad ne, pokračovala trošku klidněji, „ Vždyť mě chtěla dát někomu koho neznám. Moc ti děkuji, že jsi mi to řekl. Pravdou je, že ses mi nikdy nelíbil, ani mě nepřitahoval.“
„To jsem rád. Víš mám toitž přítelkyni. Sice o ní ještě nikdo neví, ale to se změní,“ usmál se.

Vrátili se zpět do domu a rozloučili se. S tím, že to nechají vyprchat.
„Nějak to zařídím,“ mrkl spiklenecky.
Hikari přikývla a zamávala na rozloučenou.
No, tak to by bylo a teď honem do práce.
„Kde je Kawari?“ ptala se teta.
„Odešel domů.“
,,Aha. Zrovna jsem dovařila čaj. Tak snad příště,“ řekla trošku smutně, ale lhostejně teta.
Žádné „příště“ nebude! Pomyslela si Hikari, jelikož věděla své.

„Vztahy mezi vesnicemi jsou napjaté. Nebude to dlouho trvat a něco se stane…“
„Už se čeká jen na záminku,“ podotkl druhý hlas.
„Musíme posílit vojenské jednotky!“ vykřikl třetí neznámý.
Tyto dohady se ozývaly temnou kanceláří už nejméně dva měsíce. Všichni chtěli říct k dané situaci svůj názor. A o co se přesně jedná? Vesnice Hashi, zde bydlí Hikari, se trochu nepohodla s vesnicí Mauto. Lépe řečeno, šlo o nedodrženou dohodu ze strany vesnice Mauto.
„TICHO!!“ ozval se místností zvučný hluboký hlas. Všichni se otočili směrem k onomu člověku.
„Za prvé posílíme jednotky ANBU, za druhé vyčkáme. Není důvod být vznětliví.“
„Ale nač čekat? To oni nedodrželi dohodu! Takhle to bude vypadat, že nám to nevadí,“ namítl kdosi.
„Hmmm…. Taky pravda… NE! Už jsem řekl, naše vesnice nikdy nebyla vznětlivá, není důvod být jiní,“ zakončil Moujoo-sama.
Moujoo-sama je moc milý, to se mu může vymstít… pomyslel si jeden z řad rádců. Tohle si jich myslelo spousta, ale nakonec se domluvili na postupu, který navrhl Moujoo-sama.
„Začněte dávat do kupy ANBU, kteří budou posláni na „frontu“….“

Blížil se večer. Slunce zapadalo a ANBU stál pro změnu na střeše jednoho z mnoha domů.
Co mám dělat?
Celý den se utápěl v nejistotě. Ne, není to depkař, jen je nejistý. Stál a nechal své myšlenky unášet větrem. Za chvilku se všude rozprostřela tma. Něco ho napadlo…
Ne to není dobrý nápad… zavrtěl hlavou.
Ale touha byla silnější. Rozběhl na západ, podél řeky, přes most. Stál před tím domem s nemalou zahradou.
Co mě to jen napadlo?
Už nebyl důvod se vracet. Riskne to, třeba ho nikdo neuvidí. Blížila se půlnoc. Několika hbitými pohyby se dostal do prvního patra k oknu, které bylo, pro jeho štěstí, otevřené. Sedl si na okraj parapetu a pozoroval ji. Dál se jít neodvážil.
V měsíčním světle měla bílou pokožku, rty mírně pootevřené a hrudník se jí zvedal při každém nádechu. Zdálo se mu to nebo se trošku usmála? Seděl v podřepu s nakloněnou hlavou k pravému rameni už hodnou dobu, zvony odbily půlnoc a on ji pořád sledoval. Jeho stín se rýsoval v okně. kdyby se teď probudila a viděla ho, jistě by se rozkřičela. Najednou uslyšel kroky, které se rozléhaly tichým domem. Nebýt jich, seděl by tam do svítání. Zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Dveře se otevřely a do tichého temného pokoje nahlédla teta.
„Hmm…,“ přísným pohledem projela celý pokoj a zavřela.