Fight with snow 3

Zavrčela jsem, když mi Naruto neodpověděl. Od kdy je tenhle hlasitý ninja takhle zamlklý?
„Odpověz mi, zatraceně!“
Nasávala jsem vzduch doušek po doušku, pokoušejíce se uklidnit tuhle debatu, stejně jako jsem se pokoušela udržet na rukou, které podepíraly mé tělo.
„Myslel jsem si, že když si uvědomíš, jak jsi nemocná, dovolíš mi ti pomoct,“ zašeptal tiše.
„Ty jsi to udělal schválně?“ Oh, radši by si měl dát pozor. Úroveň mého vzteku nebylo nic, co by se v tuto chvíli dalo brát na lehkou váhu a já jsem si byla stoprocentně jistá, že to vycítil. Dobrá. Potřeboval opravdu velkou dávku strachu.
„Dobře. Před pouhým měsícem ses stala jouninem a pochopil jsem, že by ses o sebe chtěla postarat sama. Nechtěla bys mou pomoc. Tak jsem myslel, že když si uvědomíš, že na tom nejsi zrovna dobře, aby ses o sebe postarala sama, dovolíš mi ti pomoct.“
Jemnost a starost v jeho slovech o malinko utlumily můj vztek. Jak… Jak dobře mě zná? Většina mých přátel, obzvlášť devět Roockies, věděli, že jsem se minulý měsíc stala jouninem, protože jsme si jimi stali všichni. Byl to největší počet chouninů v minulosti, kteří prošli zkouškou a stali se jouniny. A mí přátelé věděli o mé nezávislosti, ale ne tak dopodrobna, jak to řekl Naruto. Skutečně mě zná až takhle dobře??
Hm, zřejmě, odfrklo si mé podvědomí.
Narutova ruka se dotkla mých zad a můj žaludek se pod jeho dotekem zatřepotal. Obočí se mi stáhlo v zmateném gestu. Nemohla jsem přijít na to, proč se mi najednou tak roztřásly ruce, pouhou myšlenkou na kontakt s ním. Rychle jsem ten pocit zahnala, když jsem ho uslyšela promluvit.
„Sakura-chan? Sakura-chan, prosím, dovol mi ti pomoci.“
Proboha! Proč mě jen musí prosit? Věděl snad, že mám slabost pro žebráky? Přísahala jsem sama sobě, že už ho nikdy, nikdy nenechám znovu žebrat. Koupila bych mu všechen Ichiraku rámen, kdyby na mě znovu použil tenhle tón. Ne, že bych mu to někdy řekla, ani že by se Teuchi vzdal svého krámku.
„Fajn,“ zašeptala jsem a v mém hlase již nebyly známky vzteku. Jen klidná porážka. Ucítila jsem teplou ruku, která mě uchopila pod žebry, přímo pod prsy a druhá ruka zůstala na mé pánvi. Nerozuměla jsem pocitu, který se mi prohnal žaludkem.
„Naruto.“ Hlas se mi třásl vztekem.
„Dej si pozor, kde máš ruce.“
„Ale, Sakura-chan…“ zakňučel, „já potřebuju-“
„Pozor. Na. Ruce.“ Kypěla jsem vzteky.
Poté jsem zaslechla slyšitelné polknutí, jak mě rychle a opatrně zvedl, rychle umístil ruce jinam. Zdálo se, že nemůže najít bezpečné místo, kam by je umístil, ale byl až příliš zaměstnaný kontrolou mého dýchání, aby si toho všiml.
Pocit, že nemůžu popadnout dech, mě sice opustil, ale oklepala jsem se následkem zvracení.
Naruto mi pomohl na jeho postel a já jsem ucítila, jak mě zmáhá vyčerpání. Všechno to zvracení si na mně vyžádalo svou daň. Přikryl mě dekou, ale já ho slabě čapla za ruku.
„Počkej.“
Modré oči se vytřeštily překvapením, tak jako ty moje. Nevěděla jsem, co říkám.
„Zůstaň, prosím.“
Mluvila jsem vážně? Nemohla jsem kontrolovat slova unikající z vlastních úst. Slyšela jsem, jak se mé vnitřní já chichotá. Oh, kruci!
„Je mi zima. Prosím, nechoď.“
„D... Dobře, Sakura-chan,“ řekl zneklidněně. Přitiskla jsem si ruku na ústa, aby mé podvědomí nevyužilo slabosti a znovu se neprojevilo. To bylo, dokud jsem neuviděla Naruta, jak si sundává tričko. Žaludek se mi zachvěl, nemohla jsem odtrhnout oči od jeho hladké opálené hrudi. V mysli, jako by mě píchlo, připadalo mi to jako deja vu.
Tvář mi zbledla. Nejasně jsem si vzpomněla, že když jsem měla horečku, Naruto si ke mně přilehl do postele… držel mě? Zahříval mě? Zčervenaly mi tváře, uviděla jsem azurově modré oči plné obav, stejně jako tvář s šesti vousky a rozježené blond vlasy, jak se ke mně Naruto nahnul.
„Jsi v pořádku, Sakura-chan? Není ti zase špatně?“
Díky bohu za Narutovu blbost! Rázně jsem zavrtěla hlavou, ale nevypadal přesvědčeně. Ležel vedle mě, stále nejistě urovnával a natřásal přikrývky. Skrz matraci a přes peřinu jsem cítila jeho vřící krev, schoulila jsem se, pocítila jsem takovou zvláštní úlevu. Zazívala jsem, začaly se mi zavírat oči. Ucítila jsem dvě silné ruce, které mě obemkly. Ke svému vlastnímu překvapení jsem Naruta nechala, aby se přisunul blíž. Mé vědomí nebylo schopné dát dohromady jakoukoli námitku. Už jsem byla na hony vzdálená v říši snů.
……
Vzbudil mě výrazný pach čističe na koberce a bělidla. Silné výpary napadly můj nos a uvízly v plicích. Žaludeční svaly se mi sevřely a přinutily mě k záchvatu kašle.
„Naruto! Co to, sakra?“ Dokázala jsem vykuckat předtím, než ten kašel konečně ustal.
Jeho tvář vypadala ustaraně, ale hlas měl tlumený, jako by udělal něco špatně.
„Jen čistím koberec. Vyčistil jsem to místo, kde jsi zvracela a uvědomil jsem si, jak špinavý je i ten zbytek, tak jsem se rozhodl to vyčistit. Myslel jsem, že bys byla radši, kdybych to vyčistil.“
Roztřeseně jsem si vzdychla. Roztřeseně kvůli nedávnému kašli a jím poškozeným plicím. Rozhodla jsem se tomu chudáčkovi nenadávat za to, že se pokouší být čistotný, zvlášť když myslí na mě. Chtěla jsem vědět, jak jsem se sem dostala. Věděla jsem, že jsem byla nemocná kvůli vánici, ale zvracení do téhle kategorie normálně nespadalo. Kromě toho jsem byla…
Byla… jsem… v Narutově oblečení?!
Ahh! Zavřískla frustrovaně vnitřní Sakura. Ten ÚCHYLÁK! On MĚ SVLÍKNUL! JAK SI TO MOHL DOVOLIT! JÁ HO ZABIJU!!
Souhlasím, byla jsem pěkně naštvaná. Oh, tohle mu přijde sakra draho!
„Naruto.“
Tón mého hlasu byl nebezpečně nízký a jeho oči odrážely přesně to, o čem přemýšlel. Bylo to téměř, jako by říkal: Aw, kruci! Co jsem, hergot, udělal tentokrát?
„Kdo mě svlékl?“
Viditelně se uklidnil. Vydechl úlevou, potom se zahleděl na můj očekávající obličej.
„Um, když to chceš vědět, tak to vezmu pěkně od začátku.“
Zahleděl se zpět na čištění koberce, jako kdyby potřeboval něco, co jeho pozornost odvede od té trapné situace.
„Tsunade-baa-chan mi řekla, že se nějak nevracíš z mise a ta vánice se pořád zhoršovala. Šel jsem tě hledat jako dobrovolník, když jsem neměl žádnou misi, a umím zesílit své smysly, když potřebuju.“
„Nevím, jak dlouho jsi v tom sněhu ležela, ale myslím, že to bylo takových dobrých patnáct minut, možná půl hodiny. Byla jsi v něm téměř úplně pohřbená a nebýt tvýho červenýho kabátu, neviděl bych tě. Přinesl jsem tě k sobě domů, protože už jsi upadala do šoku. Hinata to oznámila Tsunade a přivedla ji. Byl jsem tam, když ti rozmražovala končetiny, byla jsi opravdu zmrzlá, Sakura-chan. Ale odešel jsem, když mi Tsunade řekla, že má v plánu…. uh, jo. Tak jsem ti půjčil nějaké oblečení.“
„Další den jsi měla horečku a celé dva dny jsi byla mimo. Pátá mi pro tebe dala nějaké nové léky, abych je vyzkoušel. Měly by ninjům pomoci dostat se rychleji z horečky. Ale jeden z postranních účinků je zvracení, takže…“
Skvělé, takže teď jsem nějaký testovací předmět Tsunade-sama, jo? Kdyby mi bylo líp, něco by si ode mě vyslechla…