Fight with snow 2

Probudila jsem se zimou. Nebylo mi naposledy teplo? Nebyla jsem vlastně nadosah smrti? Přinutila jsem se otevřít oči, viděla jsem rozmazaně, ale přesto jsem dokázala rozeznat „cosi“ vedle mě. Projela jsem očima prostor kolem, bylo to jako nějaký opilecký opar nebo mlha, stále jsem nebyla schopná zaostřit. Zamrkala jsem, ale nepomohlo to. Otočila jsem se k objektu, který byl přímo vedle mě, a ačkoli jsem neviděla jasně, rozpoznala jsem kštici rozježených blonďatých vlasů, známý odstín modré barvy a opálenou pokožku.
„N… Nar… uto?“ Vydala jsem ze sebe chraptivě.
Jakmile jsem promluvila, dalo se do mě neovladatelné chvění a bolestí jsem se svinula do klubíčka.
„Ano, Sakura-chan?“
V jeho hlase jsem zaslechla známku obavy, ale nic jsem nezaznamenala. Co se to se mnou děje? Proč je mi taková zima? Znovu jsem se otřásla, náhlý příjem vzduchu už mi tolik nevadil. Chtěla jsem promluvit, ale můj rozum jakoby se nacházel v nějaké mlze. Chtěla jsem jen zase usnout a doufat, že to, co jsem si představovala, se uskuteční, a já konečně dostanu další přikrývku.
Ale štěstí mi opět nepřálo. Připadala jsem si, jako venku v té vánici, když mi začalo mrznout oblečení a do tváře mě šlehaly mokré vlasy. Čím víc jsem promrzala, tím méně jsem to pociťovala.
„Máš… máš nějakou peřinu?“ Hlas jsem měla slabý, zněl nevýrazně. Nelíbilo se mi to, ale nedalo se s tím nic dělat. Bolest v kloubech a svalech mě donutila se zneklidněně pohnout. Proudění tepla zároveň s ledovým třesem v mých končetinách mě přimělo víc se schoulit. Nevím proč, asi jsem dočista ztratila schopnost jasně přemýšlet.
Šustění vedle mě zapříčinilo, že jsem pomalu otočila hlavu, ale stejně jsem Naruta neviděla moc ostře. Věděla jsem jenom, že kroutí hlavou.
„Promiň, Sakura-chan. Nemám žádné další přikrývky. Normálně mi taková zima nebývá, takže…“ Jeho věta zůstala nedokončená. Přikývla jsem (aspoň jsem si myslela, že jsem to udělala), otočila jsem se, jen abych se pohnula, aspoň stokrát za minutu. Slyšela jsem Naruta klít, ale nevěnovala jsem tomu žádnou velkou pozornost, dokud jsem neucítila, že mě něco odkrylo. Zakňučela jsem, když se mé kůže dotkl studený vzduch. Jak by se mohl studený vzduch dostat až sem?
Ucítila jsem… teplo. Tělo mě okamžitě zabolelo, jakmile jsem ucítila teplo, avšak horečka mi zastřela vidění. Oční víčka byla těžká a nemohla jsem s nimi hnout. Opatrně jsem vztáhla ruku s účelem najít zdroj toho tepla, ale nepovedlo se mi to.
„Sakura-chan…. Sakuro, chyť se moji ruky,“ zamumlala jemný hlas. Neměla jsem na to sílu, takže to Naruto udělal za mě. Moje první reakce bylo ucouvnutí (jeho kůže byla abnormálně teplá). Ale cítila jsem, že každičký kousek toho tepla do mě prostupuje. Byla mi taková zima a ne a ne se zbavit toho klepání. S velkými obtížemi jsem mu umístila dlaň na hrudník, vzdychla jsem, jak mi teplo vplulo do konečků prstů. Ten pocit se mi líbil. Položila jsem mu na hruď i druhou ruku a pokusila jsem se k němu slabě přisunout. Jeho tělesné teplo tak krásně hřálo a já už jsem nechtěla, aby mi byla zima.
Znovu to udělal za mě. Přilehl si ke mně blíž, a jak moje ruce a zbytek obnažených částí těla přišly do styku s jeho kůží, zalapala jsem po dechu. Jeho kůže byla snad až moc horká! Trhla jsem sebou a jemně se odsunula od toho spalujícího tepla. Teplo mi proniklo do těla a do krevního systému, až jsem se roztřásla, ale cítila jsem, jak se křeče zmenšují.
Ale přicházelo i něco jiného, něco podobného spánku. Chtěla jsem mu poděkovat, než usnu.
„Naruto….“ Zašeptala jsem.
„D-dě-děkuju t-ti.“Drkotání zubů se ještě nezklidnilo, ale byla jsem šťastná, že jsem to ze sebe pořídila dostat. Položila jsem si čelo na jeho hrudník, což mi způsobilo menší horečku. Ustálil se mi dech, vyčerpání ustoupilo a končetiny si ulevily.
„Není zač, Sakura-chan,“ zašeptal. Tón jeho hlasu prozrazoval překvapení a zmatek. Usmála jsem se a víc se zabořila do té vřelé náruče, povzdechla jsem si blahem z takového tepla.

Všechno mě bolelo. Ruce mě bolely. Nohy mě bolely. Hlava mě bolela. Dokonce mě bolel i nos. Najednou, když jsem otevřela rozespalé oči, jsem zjistila proč. Zírala jsem do stěny opálené pokožky, která vydávala obrovské množství tepla. Nos jsem měla zabořený do té kůže, jemně nakloněný doleva. Pohla jsem hlavou a nos okamžitě pocítil úlevu.
Zuřivě jsem zamrkala, vidění se mi brzy vrátilo do normálu. Vydechla jsem úlevou a rychle se rozhlédla okolo. Byla jsem v malém pokoji s bíle vymalovanými stěnami. Nemocnice? Ne… postel je jiná. Maličko jsem se nadzvedla a naskytl se mi pohled na dveře vedoucí do dřevem obložené chodby.
Tělo mi náhle ztuhlo hrůzou. Byla jsem… Byla jsem v Narutově bytě?
„Sakuro?“
Jemný šepot potvrdil mé podezření, ale překvapilo mě množství obav a zájmu v jeho hlase, dokonce i v šepotu. Aspoň, že on se o mě bojí. Je to lepší, než abych vůbec nikoho nezajímala.
Ale další poznání mě uzemnilo. Byla jsem s Narutem ve stejné posteli. Spala jsem s Narutem. Naruto mě držel. Popíchl mě vztek. Jak si jen dovoluje mi tohle dělat! Ani jsem pořádně nevěděla, co se děje (pořád jsem byla docela dezorientovaná a nemám ani tušení, jak jsem se sem dostala) a měl mě ve své posteli! A držel mě! Nebylo úplně jasné, kde byly jeho ruce umístěny, ale pořád mě držel a dotýkal se mě!
Jeho teplo proti mé kůži jen podnítilo plamen vzteku, ucukla jsem, když toho horka bylo příliš. Udělalo se mi zle. Obrátil se mi žaludek, ucítila jsem ho až v krku. Měla jsem vyschlo v puse a mozek do mého těla vyslal alarmující impuls. Lehce jsem se vymkla z Narutova objetí (lehce, protože mě nechal), odhodila jsem z nás peřinu, žlučové šťávy se mi nahrnuly do úst a já se přeplazila přes Naruta.
„Sakuro?“
Jeho zájem mi prošel jedním uchem tam a druhým ven. Když jsem se postavila na pevnou zem v Narutově bytě, tehdy jsem si uvědomila, jak slabé moje nohy jsou. Svaly pod mou vahou zaúpěly. Podlaha se se mnou zhoupla, ale silné, teplé ruce se mi obemkly kolem pasu, aby mě podržely, kdyby bylo třeba.
Zalapala jsem po dechu, jak jsem se dávila. Zvuk, který se mi vydral z hrdla, drásal uši. Skvěle. Právě jsem se vyzvracela na Narutův čistý koberec, přímo vedle postele. Přiložila jsem si ruku na čelo, ucítila jsem vlhkou, horkem sálající kůži. Jak moc špatně mi je?
Má otázka byla brzy zodpovězena, protože se mi žaludek připravoval k opětovnému kotrmelci. Dokázala jsem zformovat jediné slovo.
„Koupe..lna…“
Bez jediného slova mě Naruto nabral a pospíchal splnit mou žádost. Dorazili jsme tam právě včas, další vlna nevolnosti se jako tsunami převalila přes můj systém, žaludek reagoval okamžitě. Ucítila jsem ruku, která chytila vlasy a stáhla mi je z tváře, další ruka dopadla na záda a konejšivě mi přejížděla nahoru a dolů po páteři.
Nutkání zvracet konečně ustupovalo (po nesnesitelně dlouhých a trapných minutách), roztřeseně jsem se nadechla a vydechla vyčerpáním a únavou. Chtěla jsem spát, byla jsem tak unavená. Vyzpovídám Naruta později, momentálně je spánek ta jediná věc, na kterou dokážu myslet. Chytla jsem se blonďákova ramene, jeho váha pomáhala podpírat mé zrosolovatělé nohy. Nasměroval mě zpátky do ložnice, já jsem však okamžitě zastavila, protože se ozvala další vlna nevolnosti.
Opatrně, jako bych byla z jemného porcelánu, mě Naruto pevněji uchopil kolem ramen a druhou ruku umístil pod má kolena, dokud jsem nebyla rovnoběžně s podlahou. Zadržela jsem dech, ruka mi vystřelila vzhůru, abych si zakryla ústa. Naruto se zastavil, s obavami ke mně otočil hlavu, ale nebylo se čeho bát. Nechtělo se mi zase zvracet, ačkoli to bylo dost pravděpodobné. Byla jsem překvapená tím, co udělal. Naruto mě nikdy předtím nenesl, cítila jsem, jak vzrůstá můj počáteční vztek. Před měsícem jsem se stala jouninem! Nepotřebovala jsem, aby mě Naruto nosil. Nebyla jsem slabá.
Nevolnost v žaludku mě přinutila si uvědomit, že zvracení je nějak spojeno s mým vztekem. Vztek nezpůsoboval nevolnost, ale ani nepomáhal flustrující pocit, který mi svíral útroby. Chtěla jsem, aby mě položil. V jeho rukách jsem se cítila jako malé dítě (od kdy je ale takhle velký?), chtěla jsem se o sebe postarat sama.
„Polož mě na zem.“ Dokázala jsem procedit přes přitisknutý hřbet dlaně. Bouře v žaludku neustane, dokud se nezklidním. A pokud mě Naruto brzy nepostaví, nebudu se starat o to, jestli je mi špatně nebo ne… a krutě za to zaplatí.
Naruto zaváhal, zavrčela jsem, abych mu ukázala, že to myslím vážně. Jeho ruce se pohnuly rychleji, než jsem se pokusila zadržet žaludeční šťávy. Dobře, rychlé pohyby možná nebyly nejlepší nápad. Vztek se rozplynul, jakmile se má chodidla dotkla podlahy. Ale zdá se, že nohy měly jiné plány. Svaly odmítly spolupracovat a já jsem sebou švihla na podlahu, v okamžiku, kdy ze mě Naruto sundal ruku.
„Proč jsi mě nechytil?“