Kroniky Vzduchu Shippuuden:Díl 24.-Cesta za tajemstvím Elementárních Chrámů

„Tak co to bude tentokrát, Tsunade-sama?“ Zazubil se Jaden a založil si ruce v bok.
Nami, stojící napravo od něj, pozvedla lehce pravé obočí a pousmála se.
Hiro stál nepatrně za nimi se založenýma rukama na prsou a svou dvojčepelnou katanou na zádech.
„Máme se někam tajně proplížit? Nebo někoho sejmout? Nebo vyfouknout nějakej důležitej svitek? Nebo-?“ začal rozjařeně Jaden, ale skočila mu do toho Nami.
„Když bys mlčel, dozvěděli bychom se to!“ Klepla ho pěstí po hlavě.

Někdy se divím, jak může tenhle kluk, v tolika věcech podobný Narutovi, být vůdcem tak speciálního týmu…. Pousmála se pro sebe Tsunade.

„Pamatujete si, na ten útok Akatsuki na Chrám Ohně?“ zvážněla Tsunade.
Nami sebou trhla a podívala se po Jadenovi.
Jaden se zarazil a jeho pohled lehce potemněl.
„…Jo…to si pamatuju dobře…!“.
„Tenkrát se tam ztratilo několik velice důležitých svitků a spisů o Ocasých démonech a jejich pečetění.“ Řekla Tsunade a narovnala se na své židli.
„Chrám Ohně není jediný, svého druhu. Podobné chrámy, s tak starobylými a vzácnými tajemstvími, jsou i v jiných zemích.“.
„Většinou se držíme od záležitostí ostatních zemí dál, pokud se nějak netýkají Země Ohně, ale jelikož jde o Akatsuki, kteří představují nebezpečí pro každou zem, budeme muset podniknout určité kroky,“ zamračila se Tsunade.

Trojice ninjů mlčela a dál poslouchala.

„Nevíme jistě, po čem Akatsuki momentálně jdou, ale je tu možnost, že napadnou i ostatní chrámy, aby získali jejich tajemství. Proti tomu musíme podniknout preventivní opatření!“ zamračila se Tsunade, propletla si dlaně prsty a zkřížila je před obličejem.

„Vyšlu vás do jednotlivých chrámů, abyste zajistili veškeré informace, týkající se démonů a pečetění, a dopravili je do hlavních archívů dané země. Politicky je to již zařízeno, takže by měli spolupracovat i ty země, se kterými zrovna nevedeme vřelý vztah…“ řekla Tsunade.

„Tady jsou detaily mise a další pokyny,“ podala Shizune svitek Nami, která k ní stála nejblíže.
Nami si svitek mlčky vzala, kývla na ní a otočila se zpět na Tsunade.
Zbytečně se neptají, nedávají znát jakékoliv obavy ani pochybnosti…Kawara je vycvičil vážně dobře. Sledovala trojici Shizune.

„Nějaké otázky?“ podívala se po trojici Tsunade.
„Výborně! Vyrazte, až uznáte za vhodné!“ Řekla velitelsky Tsunade a zvedla lehce hlavu.

Už se stmívalo a Jaden stál u okna svého pokoje, opíral se o jeho rám a díval se na rudnoucí slunce.
Po chvilce se narovnal a sebral z postele taštičku s výbavou, kterou si připevnil na opasek k boku.
Z rohu postele sebral cestou ke dveřím čelenku Konohy a u dveří si oblékl svou zelenou vestu, která mu vysela vedle dveří na dřevěném věšáku s kovovými zobáčky, přibitém na stěně vedle dveří.
Vzal za kliku a na chvilku se zarazil.
Na mysl mu vytanuly vzpomínky na dobu před několika měsíci, když se dostal do blízkosti Chrámu ohně poprvé…
Všude oheň, vytrhané kusy hlíny ze země, zlomené stromy a Chrám ohně v troskách.
A na jednom velkém stromu vysela Nami…celá od krve. S mnoha zraněními tam vysela připíchnutá za dlaně hliněnými dýkami k tomu mohutnému kmeni…

Jaden sevřel kliku od dveří a zavřel pevně oči.
Po chvilce je odhodlaně otevřel a rázně opustil pokoj.

Dole se rozloučil se svým dědečkem, a když vyšel před pekárnu, utáhl si kolem čela koženou černou pásku, s kovovým proužkem uprostřed, ve kterém byl vyrytý znak Konohy, list s vírem uprostřed.

Za několik okamžiku šel ulicí s Nami a Hirem po boku.
Hiro měl ruce v kapsách, což byl jeho obvyklý postoj, a kráčel volnou a zároveň pevnou chůzí vpřed.
Nami šla napravo od Jadena a v obličeji se netvářila nijak zvláštně, přesto z jejího pohledu čišil optimismus.

„Kam vyrazíme nejdřív?“ Podíval se Hiro po Jadenovi.
„Nejdřív zajdeme do Země Vodopádu a pak to vezmeme přes Zemi Země do Země Trávy, Deště a Větru. A nakonec zamíříme do Země Vody a Blesku.“ Řekl Jaden.
„…To bude pěkně dlouhá cesta…počítám to tak na čtrnáct dní, když si pospíšíme…“ zatvářil se otráveně Hiro.
„Nedá se nic dělat, je to příliš důležitý úkol, než aby ho mohli svěřit nějakému poslovi a doprovodnému týmu,“ podívala se Nami na Hira.
Hiro se na ní chvíli díval a pak si povzdechl.

Mezitím prošli kolem skupiny asi tří děvčat, které zčervenali a sborově zvolali : ,,Ahoj, Hiro!“
Hiro se jen pousmál a zvedl dlaň na pozdrav.

Jaden se zatvářil trochu dotčeně a kmitl několikrát pohledem k těm děvčatům, která se začala chichotat, a k Hirovi.
„Začínáš mě připomínat Sasukeho…!“ zabručel.
Hiro se zatvářil pobaveně.
„Já za to nemůžu, že mě pozdravili a tebe ne,“ zasmál se.
„Chmpf!“ založil si Jaden ruce na prsou.
„Vždyť ty máš mě, tak tě nemusí vůbec trápit, že tě ostatní děvčata nezdraví tak vroucně jako Hira, ne?“ Nasadila milý úsměv Nami, za kterým se skrývalo něco mnohem nebezpečnějšího, než si dokázal leckdo představit, a objala Jadena jednou rukou kolem krku.
„Eh…jasně lásko,“ usmál se roztržitě Jaden a po čele mu ztekla kapka potu.

O několik hodin později se hnaly nočním lesem do Země vodopádu.
„Tímhle tempem tam brzo budeme, takže odpočinek můžeme vypustit, souhlasíte?“ Otočil se Jaden na Nami a Hira. Oba kývli.

Druhý den ráno už byl šum vody slyšet čím dál silněji.
Zhruba po jedné hodině, od kdy poprvé zaslechli šum vody, vyskočili z lesa před menší jezero, kterému na druhém konci od lesa vévodil obrovský vodopád.

Nami s úžasem vydechla a s jiskrou v očích přistoupila až k vodě, nespouštějíc oči z vodopádu.

Jaden se zazubil, a trochu zadýchaně si sedl do trávy.
Hiro se rozhlédl po okolí a pak si i on pečlivě prohlédl vodopád.
Vodopád padal z bez mála asi šedesát metrů vysoké skály a byl asi třicet pět metrů široký. Skála pokračovala daleko do stran do lesa.

Nami si dřepla k hladině, nabrala do dlaní vodu a umyla si obličej.
Voda byla chladná a osvěžující.
Nami se vesele postavila a zhluboka se nadechla.
„Miluju vodu!“ Vydechla.

Jaden se usmál a chvilku jí sledoval.
„Sledujete vstup do Skryté Vodopádové!“ Postavil se a zabodl ukazováček směrem k vodopádu.
Nami se na něj překvapeně otočila.
„Mě to ani tak nepřekvapuje,“ pousmál se Hiro a vytáhl ze země svojí katanu, kterou tam před chvíli zabodl, aby si protáhl záda.

Trojice ninjů vykročila po vodní hladině směrem k vodopádu.
Těsně před ním se zastavili, aby je síla a množství padající vody nestrhla a zvedli hlavy k vrcholu skály.
„No? Tak kde je vchod?“ podívala se zvědavě Nami na Jadena.
„Hm…no asi za tím,“ podrbal se Jaden za hlavou a ukázal na padající vodu před nimi.

Najednou se kolem nich jakoby odnikud objevila čtveřice ninjů.
Trojice sebou trhla a už se chystala zaujmout bojové pozice.
„Klid! Jsme ze Skryté vodopádové!“ pousmál se jeden ninja a ukázal palcem na svou čelenku se znakem vodopádové, který představoval širokou, dole otevřenou šipku, směřující dolů.
„Aha…zrovna jsme přemýšleli, kudy se k vám leze,“ zakřenil se Jaden a podrbal se roztržitě na hlavě.
„Jau!“ ozval se, když do něj Nami dloubla loktem a zamračila se na něj.
„Chtěl říct, že jsme hledali vchod,“ usmála se na ninju.
Ninja se zasmál.
Byl středního věku, měl tmavě hnědé vlasy a bradku.
„Pojďte za mnou,“ vykročil k okraji vodopádu.
Trojice se na sebe podívala a následovala ninju, stejně jako jeho kolegové.
Když došli na okraj vodopádu, ukázala se ve skále cesta vedoucí do půlky vodopád a mizící ve skále.
Ninja nijak neváhal a po cestě vykročil.
Cesta byla docela široká, žádná pěšinka. Mohl by po ní v klidu vyjet povoz.

Když došli do půlky, zastavili se a trojice z Konohy čekala, co se bude dít.
Najednou se lehce otřásla země a z rachotem se zasunul do skály velký kus kamene a tím otevřel vstup do prostoru ve skále, za padající vodou.
„Pojďte,“ pokynul trojici ninja a vykročil do jeskyně.
Když vstoupily, kámen se opět vysunul.

Vnitřek jeskyně byl opravdu působivý.
Bylo tam po stěně mnoho hořících loučí a po celé jeskyni, do které hlouběji ve skále prosvítalo někudy sluneční světlo, byly vojenské posty s shinobi.
Jeskyně fungovala jako menší obraná základna.

„Působivé, že?“ Pousmál se trochu pyšně ninja.
„Jo, to jo. Pro nepřátele nemilé překvapení,“ odvětil Jaden.

Vykročili směrem ke světlu, které dovnitř prosvítalo, a když došli nakonec jeskyně, zalilo jejich tváře jasné světlo.
„Vítejte ve Vesnici, skryté ve vodopádu,“ ukázal ninja směrem před ně.

Před nimi se otevřela vesnice, obklíčena pohořím, s červenými hliněnými střechami i hnědými dřevěnými.
Vlastně vypadala trochu jako malá Konoha.
Jaden se ohromeně rozhlédl. Spatřit takovou za vodopádem, kde měl být jen kámen, by ohromilo každého.

„Zavedu vás za Takikagem. Mimochodem já jsem Akeno Takori, hlavní velitel stráže!“ podíval se na trojici ninja a založil si ruce v bok.