Sewa Akikaze (世話 秋風): Kapitola dvacátá třetí - Cesty se krátí

Už zase stála před bránou Konohy. Tentokrát se k lidem, stojících za branou, připojilo ještě pár dalších, nevýrazných postav, které podle matných siluet nepoznávala. Snad jen jednou si mohla být trochu jistá.
Chouji...?
Vedle ní stál Sasuke, někde za nimi Orochimaru. Když se ale ohlédla, spatřila k němu ještě několik stínů vířících okolo. Když se pozorně zahleděla, rozpoznala v jednom z nich oči. Hnědé oči.

S tichým výkřikem se probudila, těkajíce očima hledala po okolí, po případném nebezpečí. Když usoudila, že nic takového poblíž není, dech se jí zpomalil a zběsilý tlukot srdce ztišil.
Byl to tentýž sen, jako minule. Zdá se mi pořád dokola, pokaždé je o chvíli delší. A pokaždé o trochu výraznější, ale pořád se mění.
Dlouze si povzdychla. Místo toho, aby se po spánku cítila odpočatá, byla ještě víc vyřízená. Už nějak instinktivně zajela rukou ke krku. Značka nepálila, už mnoho dní. Už mnoho dní.
Kakashi-sensei ji sice zapečetil, ale...zadívala se tmavýma, modrýma očima na svou levou ruku. Už jsem na to přišla dávno. Dokázala jsem tu chakru ovládat i přestože bych už dávno neměla. Díky použití pečetě. Ale pořád nevím, jestli se to dá opakovat, a nechci riskovat další pokus.
Položila hlavu zpátky na polštář a zavřela oči. Občas se probrala po tomhle snu a pečeť vyložene pálila, dnes ale ne.
To je jedno...stejně to byl jen sen. Což mi připomíná, že...ne, už zítra je třetí část. Achjo. I když už jsem dlouho neviděla nikoho ze Zvučné. Natož Dosua ne, s povzdychem se pokusila vstát. Netušila, z čeho se jí tak klepaly ruce, každopádně jen zavrtěla hlavou a zamířila k oknu.
Zadívala se na spící Konohu. Podle jejího mínění bylo něco okolo čtyř ráno, obzor začal dostávat v toto letní období už teď jasnější nádech. Chvíli se dívala na oblohu s pár mraky v dáli, než se otočila a zamířila ke skříni, odkud vytáhla své obvyklé ninja oblečení. Navázala si čelenku na čelo a zadívala se do zrcadla. Přišlo jí, jakoby měla o něco hlubší kruhy pod očima. Po chvíli koukání doblba zajela očima k místu, kde by měla být prokletá pečeť. Ačkoliv přes tričko nikdo neměl nejmenší šanci ji zahlédnoutm přesto viděla pohledý svého týmu pokaždé jen na tom místě. Nemohla si pomoct, ale její pochybnosti se stále prohlubovaly. Přitom si před nedávnem ani nepředstavovala, že nějaké pochybnosti má. O Konoze. A přitom pokaždé, co prošla okolo nějakého ANBU či jounina, slyšela to v jejich myslích. Byla teď pro ně snad něčím špatným? Slyšela v těch myšlenkách obavy.
Odtrhla oči od zrcadla a s napůl nechutí pohlédla ke dveřím na boty. Po chvíli přemlouvání samy sebe se přemohla a již obutá se vydala ke dveřím. Po krátém zaváhání za sebou definitivně zacvakla dveře a vyšla ven.
Na ulici ne příliš nadšeně zjistila, že je větší světlo než myslela, tudíž jí poněkud více vyváděly z míry jdoucí lidé okolo. Nějak podvědomně měla dojem, že uslyší ty myšlenky plné obav úplně v každém. Po chvíli to s povzdechem vzdala a zabočila do jedné z vedlejších uliček, která byla naprosto liduprázdná. Opřela se zády o chladivou zeď domu, dívajíc se na nebe, kde pomalu mizely hvězdy.
Vždyť jsem se vůbec nezměnila. Vždyť jsem pořád stejná. Nic jsem neudělala. Spíš by mě měli litovat. Ale to ne, hm...
Zadívala se na jednu hvězdu, která právě mizela, utlačována světlem, které ve vyšších částích oblohy už mohlo být viditelné. Okamžik uvažovala, než se pár skoky dostala na střechu.
Já ještě nejsem ztracená.
Odtamtud se zadívala napříč Konohou. Sochy Hokagů, vytesané do skály, byly ne zase tak daleko od ní.
Ještě ne.
Zadívala se pozorně na sochu Třetího, než pomalu zavřela oči. Snažila se uklidnit, místo toho se jí jen roztepala značka na krku. Překvapeně oči otevřela.
Vždyť už...je zapečetěná! Proč ji pořád cítím fungovat?!
Bez očividného rozmyslu se rozhlédla okolo, než se rozběhla ulicí pryč, snažíc se utéct před tíživou přítomností, která se stále zvětšovala, tížíc stále víc.

Vysoký šedovlasý muž stál vedle hnědovlasé ženy v kanceláři Hokageho. Stařík, stojící u okna vzhlédl a zadíval se jejich směrem.
„Jste první, co nenavrhují zavést sledování,“ řekl po chvíli. Výrazy ani jedoho z nich se nezměnily.
„Jste si svými tvrzeními jistí?“
Šedovlasý muž chvíli uvažoval, hodnotil svou situaci, než odpověděl.
„Akikazeové byli nepředvídatelní, -“
„A zrádní,“ dodala žena vedle něj, šedovlásek ji ale ignoroval.
„- ale ona byla vychována úplně jinak. Není důvod jí nevěřit. Jsem její sensei, znám ji.“
Stařík u okna z úst pomalu vyfoukl obláček kouře.
„Já své žáky také znám, ač mě mnohokrát překvapili. Ale pokud Orochimaru něco udělá, nikdy ne bezdůvodně. V případě Uchihy Sasukeho je jeho záměr zřejmý. Avšak v případě Akikaze Sewy můžeme pouze tápat. Nejhorší na tom je,“ přeměřil si je pohledem, „že podle mě ona něco ví. Fakt, že to neřekla, mě znepokojuje. Jinak by to nevěděli všichni jouninové v Konoze.“
„Nemyslela jsem, že by jste se nechal ovlivnit, Hokage-sama. Ani jste se ovlivnit očividně nenechal. Jde jen o ten prostý fakt – ona jen z toho, že stojí poblíž někoho, kdo to ví, cítí jeho nedůvěru, s jakou na ni hledí celá Konoha. Uvést ji do nejistot určitě nepomůže v případě, kdy potlačování pečetě souvisí s mentální silou. To je, přiznejme si to, znepokojivé. Někodo nařknout z nejistoty jiných tvrzení!“ Aisu se pokoušela Hokageho propálit očima.
„Aisu. Nikdy jsi nikomu nevěřila. Proč věříš právě někomu z klanu Akikaze? Pokud vím, vyhlásila jsi jim svou osobní válku za zničení vaší vesnice.“
„Přiznávám, naše vesnice...neříkám, že netoužím po pomstě. Ale ona je jediná, koho bych neměla ani škrábnout. Jak dobře víte, ninjové z naší vesnice v době mé nepřítomnosti, proti mým rozkazům...šli do Konohy. Měli štěstí, že svůj cíl našli před jejími branami.“
Kakasi těkal očima sem a tam. Pokud on věděl, Aisu nebyla z žádné ninja vesnice. Hokage si první všiml jeho překvapení.
„Aisu byla vůdcem malé vesnice, která zanikla.“
„Ti vrahové všechny vyvraždili!“ zvolala pobouřeně.
„Akikazeové?“ podivil se Kakashi. Aisu trhaně přikývla.
„Pak ale -“ Kakashi se zarazil a zadíval se na Aisu. „Ti ninjové šli po schopnostech a znalostích Akikazeů? To oni unesli Sewu? Proto po nich šli jen Akikazeové? A proto Sewě věříš?“
„Nevěřím jí proto. Jen proto ne. Proto jsem ji pouze zachránila, tehdy ve Vlnkové zemi. Věřím jí proto, že ze způsobů chování není vůbec poznamenaná výchovou svého klanu. Pro mě stále ještě není ztracená.“
Hokage s jistým pobavením sledoval dva ninji před ním. Pak ale znovu musel nasadit vážnější tón.
„Je mi líto. Nemohu zrušit sledování kvůli sympatiím dvou ninjů ke sledovanému.“
V příští chvíli s hlasitým Tsss! Práskly dveře kanceláře. Hokage si povzdychl.
„Od doby, co jsem ji znal jsem věděl, že má výbušnější povahu než Tsunade a je drzejší než Jiraiya, ale pořád mě překvapuje.“
„Hokage-sama...a co budeme dělat se zítřejšími zkouškami? Většina hostů už dorazila, ale pořád nevíme o Orochimarovi.“
„Čekám na jednu zprávu od Anko.“
„To -“
„To je vše, Kakashi. Opravdu. Orochimarův plán, ať je jakýkoliv, se možná ani netýká Konohy.“

Prudce se zastavila a rozhlédla se okolo. Sice by mohla běžět ještě dál, ale pečeť už se uklidnila.
Co to sakra bylo? Vždyť Sasukeho pečeť nic nedělá!
Oči jí padly na podnik napravo od ní. Po rtech jí přeběhl úsměv, když si přečetla jméno. Vlastně si ho ani číst nemusela, ihned ho poznala. Přímo automaticky zapadla dovnitř
„Dobré ráno,“ pozdravila tiše a posadila se na jednu ze židlí.
„Sewo, ty jsi tu ale dlouho nebyla!“ prohlásil Teuchi, sotva ji spatřil. „Ale ještě neotvíráme.“
„A můžu tu počkat, dokud neotevřete?“
V tu chvíli se zvědavosti došla i Ayame. Teuchi si Sewu chvíli zamyšleně prohlížel. Pak začal rychle kuchtit.
„Asi udělám výjmku a otevřu o trochu dřív. Ty dneska nemáš moc dobrý den, že?“ Letmo se po ní ohlédl, když hledal solničku.
„Vůbec,“ souhlasila Sewa, zatímco pozorovala nyní již odcházející odcházející Ayame.
„Už takhle po ránu? Pročpak?“
„Ani...špatně jsem se probrala.“
„Áno, probuzení je nejdůležitější. Může zkazit celý den,“ poznamenal Teuchi. Sewa položila čelo na pult. Najednou se cítila úplně vysílená. Nějak neočekávaně si uvědomila přítomnost dvou tichých duší někde na střeše, právě ve chvíli, kdy před ni Teuchi položil rámen. Otočila hlavu na stranu a koutkem oka sledovala, jestli nezahlédne někde na střeše dvě postavy. Ačkoliv je nezahlédla, věděla, že se jí nevšimli ani oni. Poděkovala tedy za jídlo a rozlomila dřevěné hůlky.
Jsou to ANBU, došlo jí po chvíli. Zatímco jedla nudle, sledovala jejich myšlenky. Když dojedla, zaplatila a rozloučila se s Teuchim. Tiše sledovala průběh jejich myšlenek, jdouc tmavými ulicemi. Zastavila se v místech, kde se střechy výrazně svažovaly dolů, pak se ohlédla a uviděla divné stíny v pozadí, které se vzápětí skrčily na střeše. Rozběhla se proti nim a vyskočila na střechu, přímo před dva ANBU. Podle jejich myšlenek poznala, že ještě před vteřinou chtěli zaútočit, až za okamžik se rozhodli neútočit.
„Proč mě sledujete.“ Nebyla to otázka. Věděla, že řekne-li to, v duchu jim to vyplave. Taky že jim to vyplavalo.
„Čí rozkaz?“ Poznala podle jejich myslí náznak překvapení, vzápětí uvědomnění-si, jaké má vlastně kunoichi před nimi schopnosti. Zřejmě i o tom je poučili. Ale ona už měla svou odpověď.
„Třetí. Proč?“ S ledovým klidem jim hleděla do zářivýh očí, jediné jejich myšlenky ale úpěnlivě směřovaly někam úplně jinam. ANBU na ni hleděli tiše, zatímco jim v myslích vyvstávaly úplné hlouposti, nesouvisející s jejich misí. Mezitím ale oba dva opatrně zajeli rukama ke svitkům na zádech.
Musím uznat, že jsou vážně úžasní. Potlačit potenciální myšlenky a ještě se ani nedozvím nic o jejich chystaném útoku, ačoliv ho oba plánují...vážně skvělé. Vlastně, v duchu se pousmála, docela bych i chtěla někdy mít jejich výcvik. Občas bych se úžasně neprokecla.
S povzdechem se zadívala na nebe. Věděla, že teď strašně riskuje.
„Chcete útočit na ninju z vlastních řad? Pak se ani nemusím ptát proč,“ prsty zajela ke značce na krku, všimla si jejich spozornění.
„Kvůli Orochimarově pečeti?! Já nemůžu za to, že ji mám. Nevybrala jsem si to! Ale,“ ani si neuvědomila, že zatímco mluvila, zatínala nehty do kůže na krku, přesněji do značky, která jakoby reagovala na její dotek a slova, „vám je to stejně jedno.“
Pomalým pohybem se k nim otočila zády, stále se dívajíc na chladné nebe z ebenu.
Jen to pustit z hlavy.
S velkým sebezapřením udělala jednu pečeť, vzápětí se z oblaku kouře, kteřá se rozlil okolo, vynořila jen jako tichý noční pták. Z myšlenek ANBU poznala, že pochopili její techniku právě ve chvíli, kdy zmizela mezi nejbližšími větvemi stromů.
A teď se jen uklidnit, přemlouvala tiše samu sebe, zatímco se rozletěla směrem k hlavám Hokagů. Prokletá pečeť jí na krku tepala čím dál intenzivněji.
Musím se uklidnit, řekla si v duchu, když sledovala Konohu pod sebou. Dolétla právě k hlavém Hokagů, když ji bolest z pečetě připravila o stabilitu chakry a o rovnováhu a ona se v půlce letu přeměnila zpět do své podoby. Svět se zhoupl a ona začala padat, zatímco se pečeť ozávala čím dál víc.
Nad Konohou se rozlehl plavovlásčin křik, když pečeť překročila mezery, zatímco se země blížila. Připadala si jako ve svém snu. V tom, co málem nepřežila. Jenže tohle nebyl sen, tohle nebylo genjutsu. Svou vlastní hloupostí způsobila tuhle situaci. A přesto se příšerně bála. Pečeť tomu moc nepřidávala. Přinutila se zavřít oči, když minula hlavu Hokageho sotva o metr.
Moment...možná bych...otevřela oči a pohlédla na hladkou kamennou plochu vedle ní. Přes pečeť, kterou měla nyní přes půl těla, uvažovala stále stejně. Vlastně ji ani moc neovlivňovala. A navíc, když ji napadla myšlenka vlastní spásy, bolest se okamžitě zastavila. Hned, jak mohla, soustředila svou chakru do rukou a nohou. Pak po jedné bezdeché vteřině, kdy se dotkla skály, se její chakra napůl přichytila na skálu pod jejíma rukama, konkrétně na dalšího Hokageho, čímž se její pád promněnil na klouzání chakrou po skále. Po několika dlouhých vteřinách se „jízda“ zpomalila, až nakonec zastavila úplně. Sewa nekolikrát zalapala po dechu. Pak vyvalila oči na tu spoustu metrů, co jí zbývaly, ačkoliv by to už na moc dlouhý let nebylo.
Já jsem to vážně dokázala, vydechla ohomeně. Pak se zadívala na levou ruku, po které měla prokletou pečeť.
Otevřelo se to během mojí nejistoty. Je to, jak Kakashi-sensei řekl. Závisí to pouze na mojí síle. Pokud už jen nejistoty stačí, tak je to špatné. Ale i tak se to dá zvládnout...a navíc cítím tu sílu. Díky tomuhle jsem tehdy dokázala ovládat druhou chakru bez vedlejších účinků a ztráty sebekontroly...doteď to byla jen domněnka, ale teď už to vím jistě.
Zavřela oči a soustředila víc chakry do nohou, než se volně postavila a pomalým tempem vyrazila nahoru.
Je to zvláštní. Občas je pečeť aktivní, i když jen potkávám lidi s myšlenkami o mě, to by mě ale nijak moc nemuselo přivádět do nejistoty. A přesto...vlastně je to jedno. Ale tak jako tak, z nějakého důvodu se cítím jistější, když je pečeť takhle otevřená. Vlastně ne jistější. Celkově líp, došlo jí po chvíli. Z nějakého důvodu ji to dovádělo stále jen k úsměvům.

„Sledoval jsi i ji, i ANBU, které vybral Třetí?“
Starý muž s půlkou obličeje obvázanou se zadíval na zem, před ním, kde klečel jeden z maskovaných ANBU.
„Hai, Danzou-sama.“
„Dobrá. Teď ji necháme být. Mám vzkaz, který musíš doručit Orochimarovi.“
Muž na kolenou jemně pohl hlavou. Chvíli mlčel, než se odvážil vyřknout svoji otázku.
„Naši poslové -“
„Připletli se do jedné potyčky mezi feudálními pány a byli zraněni. Nyní bude úkol posla také na tobě.“ S tím mu podal zapečetěný svitek.
„Běž hned.“
„Hai, Danzou-sama,“ zopakoval ještě jednou, vzal svitek, který mu Danzou podával a vypařil se jako pára nad hrncem.
Výborně. Hra se začíná pomalu rozjíždět, pomyslel si muž v duchu, když se otočil k levé straně vodvodních trupek.
Takhle se můžu zbavit hned tří much jednou ranou.

Sewa seděla vysoko na skále Hokagů a dívala se na probouzející se Konohu. Už bylo světlo, ale ona stále neměla chuť odejít.
„Už zítra, co?“ řekla si sama pro sebe. „Tak málo času zbývá.“