Kolik příležitostí má růže?: 01-Jak frustrující je neznát jméno

Po parčíku se procházela dívenka. Mohlo jí být šestnáct, maximálně sedmnáct, byla prakticky ještě „dítě“. Bylo jaro a všude kolem kvetly nejrůznější květiny a také sakury. Šla ze školy, ale rozhodla se to vzít delší cestou, přes park. Doma ji stejně nikdo nečekal, rodiče byli jako obvykle na služební cestě. Od té doby, co ji donutili skoncovat s životem ninji, se nudila. Chodila na střední jako každé obyčejné dítě, ale to, po čem opravdu toužila, musel a schovávat vzadu, hluboko uvnitř svého srdce.

Obloha byla jasně modrá, bez jediného mráčku. Právě se dostala do středu parku, kde rostla nádherná vysoká a hlavně stará sakura. Nejkrásnější strom v okolí. Právě v tomhle období byl posetý tisícovkou růžových květů. Jejich okvětní lístky padaly kolem stromu a tvořily nádherný, živý koberec. Dívka si zula boty, které se sukýnkou a košilí tvořily školní uniformu. Bosýma nohama opatrně našlapovala a obcházela strom. Najednou se však zastavila. U stromu seděl muž. Ve vlasech napadané okvětní lístky. Podle vzhledu to byl jednoznačně ninja, i když měl zavřené oči, byl určitě starší než ona, možná o pět let.
Kdo je to? Je takový krásný. Chci vidět jeho oči! Dívka se k muži potichu přiblížila a rukou se natáhla k jeho vlasům, aby mu otřepala lístky, které se mu zachytila mezi pramínky blonďatých vlasů. Najednou však někdo zachytil její ruku. Její jemnou dlaň stiskla svalnatá, opálená ruka. Vyděšena, ani ne silou, spíš rychlostí, kterou její ruku zachytil, mu pohlédla do tváře. Její tmavě fialkové oči se setkaly s nebeskou modří. Dívka zaúpěla bolestí a stisk povolil. Ona se však převážila dozadu a tvrdě spadla na záda. Na poslední chvíli pod sebe vsunula ruku, která ale neudržela její váhu a podlomila se. Dívka vykřikla bolestí a když z pod sebe vytáhla ruku, bylo jasné, že něco není v pořádku. Od lokte až k zápěstí byla ruka zarudlá a opuchlá, byla zlomená. I přes všechnu bolest pohlédla muži do tváře. Nedokázala z něj nic vyčíst, byl tajemný a mlčel. Teď se k ní naklonil a ona dostala strach. Muž vzal její ruku opatrně do svých dlaní a po chvilce soustředění se mu kolem nich objevila zelená záře. Lékařské ninjutsu? Dívka párkrát sykla, ale nechtěla si před ním udělat ostudu, kdyby se rozbrečela.

Po chviličce už bylo po bolesti. Ruka byla téměř zdravá. Nakonec vytáhl ze zadní torny obvaz a s citem, jako by v rukou držel porcelánovou panenku, jí ruku obvázal. Dívka se mezitím uklidnila, ale i tak nebyla schopna jediného kloudného slova. Muž dokončil ošetřování, ale ruku jí nepustil. Vzal ji opatrně za prsty a políbil jí na hřbet ruky. Pak jí opatrně chytil za boky a políbil ji, tentokrát na rty. Ne, nechci! Proč? Ahh…

Ani nevím, jak sem se dostala domů. Prošla jsem až do svého pokoje a svalila jsem na postel. Zmizel, hned, jak jsem se od něj odtrhla. Urazil se? Ani jsem mu nepoděkovala, ani jsem se ho nezeptala na jméno. Jenom ty jeho oči. Tohle je vážně frustrující!

Nevnímala čas, který plynul. Jakmile se setmělo, vyrazila do sprchy. Ještěže je zítra víkend, přijedou naši! Když se vrátila zpátky, ležela na její posteli rudá růže. Dívka vytřeštila oči, někdo tu byl! Květinu vložila do křišťálové vázičky, zhasla a lehla si na postel. Její vlasy, barvy ebenového dřeva, byly ještě mokré, ale jí to nevadilo. Po několika minutách přemýšlení, usnula. Nebyl to klidný spánek, stále se jí zdálo o „něm“. Probudila se uprostřed noci. Čelo měla orosené potem, i když oknem foukal chladný větřík. Vlasy jí ještě neuschly. Když pohlédla na digitální budík, číslice ukazovaly něco po půlnoci. Stále měla napůl zavřené oči, ale při tmě, která obestírala pokoj, to bylo jedno. Nedokázala si utřídit myšlenky, pobíhaly jí v mysli, jako ti nejsplašenější koně.

„Špatné sny?“ozvalo se z nejtemnějšího koutu. Dívka sebou trhla a na holých pažích jí naskočila husí kůže. Takže to on mě sledoval? Dívka se postavila na nohy a stoupla si do středu pokoje.

„Na to, že jsem úplně cizí člověk, ve tvém pokoji, jsi až podivně klidná,“řekl a vystoupil ze stínu. Dívenka znovu spatřila jeho nádherné modré oči. Zářily ve tmě, šibalsky a tajemně, jako oči šelmy, připravené kdykoliv vyrazit pro svou kořist.

„Nemám strach, vím, že mi neublížíš!“křikla na něj. Muž se jen tiše zasmál. Najednou zmizel a objevil se přímo za ní. Když ucítila jeho horký dech na své šíji, znovu se roztřásla, ne strachem, spíš vzrušením.
„Jsi mladá a krásná,“řekl a dívka při jeho slovech ještě více pookřála. Neměla ráda takové uspěchané vztahy, a ani svému bývalému příteli nedovolila vstoupit do jejího pokoje, přesto se k neznámému otočila a vpila se mu do očí. Jejich rty se střetly, ale ne jako tenkrát, jen letmý polibek. Tentokrát se každý z nich snažil, zapamatovat si jeden druhého na hodně dlouho. Dívka to nevydržela a i přes vášnivé polibky, začala muži svlékat plášť, následně tričko. Muž byl nejspíš překvapen, jak rychle se dostala ke slékání, ale rozhodně se mu to líbilo. Jeho nahou hruď ozářil měsíc, který zrovna vyšel, jako by chtěl světu ukázat ty dva.

Od jejích rtů se dostal až k šíji a jakmile se jeho horké rty dotkly jejího krku, dívka jemně zasténala.

Stačí! Co to tady vyvádíš? Ani ho neznáš? Ozval se vnitřní hlas. Dívka ho poslechla a od muže se odtrhla. Bála se, jak bude reagovat, ale on nehnul ani brvou.
„Promiň,“ zašeptal do ticha. Dívka nechápavě zvedla oči.
„Za co se omlouváš? To já tě začala svádět,“řekla a poprvé od jejich setkání se začervenala. A v té chvíli pochopil muž, jak mladá vlastně je. Ještě téměř dítě a přesto tak dospělá.

Přistoupil k ní a pevně ji objal. Následně ji zvedl do náruče a položil na postel. Už se zvedal k odchodu, dívka ho však zadržela.
„Nechoď, prosím. Zůstaň tady, ještě chvíli,“prosila. Muž neodolal jejím krásným očím a lehl si vedle ní. Jeho paže ji pevně objaly a ona se cítila v bezpečí.
„Jak se jmenuješ?“zeptal se muž do ticha.
„Deina a ty?“
Chvíli bylo ticho, takové ticho, jako když kráčí pohřební průvod. Deině se už zavíraly oči, když ho uslyšela zašeptat:
„Naruto.“