Akatsuki aneb Experiment samotého Jashina-sama! 4.

Shaman 3:
„Počkejte... chvíli!“ křičel Pein za skupinou černochů a popadal dech.
„Takhle se nikam nedostaneme, Peine, musíš trochu přidat!“ křičela za ním Slza Nebeských Vln, v jazyce domorodců Liaka Estra Anostha, zkráceně Lea. Pein si klekl do písku a snažil se popadnout dech.
„Normálně běžím... i pět dní v kuse... ale s tím báglem na zádech... je to těžší...“ dýchal z hluboka. Lea si vzdychla a vrátila se k němu. Ostatní příslušníci skupiny si sedli a zapálili si, čekali, že to bude trvat dlouho. Lea věděla co dělat.
„Dobře Peine, ale chtěla jsem tě upozornit, že po noze ti leze štír,“ řekla klidně. Pein se ani nepřesvědčil, vyletěl ze země a s děsným jekotem byl za chvíli v čele skupiny. A když se tímto způsobem konečně dostali na rozlhleou step, kde se rozprostíral malý tábor – pár stanů a dvě ohniště – všichni klekli na zem a pomodlili se. Pein jen zíral. Potom se rozešli do svých skromných domovů.
„Pojď, budeš u mě,“ řekla Lea a odtáhla ho do své chýše. Tam ho uložila na kožešinu a začala se svlékat. Pein na ní zálibně zíral. Jeho chlípné myšlenky se však rozplynuly, když si lehla k němu a začala mu nekompromisně stahovat Plášť.
„Co to-?!“ odstrčil jí. Ona na něj vyvalila oči.
„Děje se něco?“ zeptala se naivně. Potom se jí zaleskly oči: „Ty jsi panic?“
„Ne, samozřejmě že ne! Ale já už holku mám! Nelez po mě, oblíkni se a padej!“ začal divoce šermovat rukama.
„Tak proč jsi tu zůstal, když jsi nechtěl být v našem kmeni?“ zamračila se na něj.
„Za prvý: Nevěděl jsme co to obnáší, vy úchyláci! A za druhý: Nechtěl jsem, abyste mě obětovali vašim primitivním bohům. A teď si přestaneme hrát a začnete mě pěkně poslouchat, jasný?!“ rozkřiknul se. Lea se od něj odvrátila a nastavila mu bezbranná záda. Rozklepala se, Pein si myslel že pláče. Ona se ale za chvíli otočila a jednu mu lískla, až si kecnul.
„Já sice vážně nevím jak je to u vás, ale tady platí naše pravidla. A jestli se ti to nelíbí můžeš jít ven a chcípnout hlady, žízní nebo padnout za kořist šelmám. A teď si už definitivně vyber – Buď budeš obětován naším kmenem nebo pojď se mnou nechat pokračovta rod. Je to jako potvrzení slibu.“
Pein si promnul Rinnegan. Mno což, ovládne je jindy.
A tak tu noc na Konan zapomněl...

Kytička a Rybička 4:
Kisame seděl na gauči a opíjel se Colou. Zetsu mezitím naháněl děti z bazénku s míčky do postelí a když konečně poslední dítě násilím dostal do postele a přikryl ho, sedl si a otevřel knihu Stephena Kinga: Ostrvo Duma Key(mimochodem - četla jsem, je to skvělá kniha ).
„Kytičko! Pžečteš nám pohádku? Plosím, plosím!“ začali děti prosit. Zestu sklopil knihu a zadíval se dětem do prosebných očí.
Doopravdy se snížím až k tomuhle, já, obáváný člen vražedné organizace? říkal si, ale po minutě, kdy děti skučely a prosily se tedy zhluboka nadechl a šáhnul po první knize, která mu padla do ruky. Byl to Pinnocio.
Děti si spojeně lehly do postýlek. Když i poslední z nich usnulo přesunul se Zetsu tiše ke Kisamemu.
„Představ si, co jsem tady našel. Ty jednohubky chtěly přečíst pohádku a já našel zajímavou...“
„Tys jim četl pohádku?! Ty, zrůda, která žere lidi?“ neveřícně vytřeštil oči Kisame. Zetsu se zamračil.
„Hele, možná jsme snědl pár mrtvol, ale to neznamená že jsem zrůda. Ty nemáš co říkat. Ale to je jedno, podívej na tohle!“ vytáhl knížku. Kisame se na ní skepticky zadíval.
„A co má být?“ zeptal se ironicky. Zetsu naštvaně nalistoval první stránku a jedním dechem mu přečetl první část. Když se na Kisameho zase obrátil, zíral na něj žralok s otevřenou tlamou.
„To je jako...“ řekl nevěřícne.
„Sasori naopak, přesně to mě taky napadlo. Myslím, že tihle tvorové s námi mají víc společného než odlišného. I jejich sny jsou těm našim v něčem podobné. Jestli jsou i tady lidské loutky, tak tu také musí být lidé ovládající loutkářská Jutsu. Musíme je najít a seznámit s naší situací, možná nám pomůžou dostat se zpět.“
„Možná že ten, kdo to napsal, bude ten loutkař jako Sasori!“ vyhrkl Kisame.
„Kisame, ty seš nějakej až moc chytrej, nejseš posranej?“ zeptal se Zetsu ironicky. Kisame se zamračil.
„Mno jo, mno jo, už du do svého maléko koutku a dočtu tu zajímavou četbu,“ řekl Zetsu a odešel. Kisame dál koukal na KCPO (Krabici, co přehrává obrázky) a pil HČSB (Hnědý čaj s bublinkama). Nekteré reklamy uměl nazpaměť a miloval tele-shopping, žasl, co všechno ten V-kráječ dokáže...

Bloncka 4:
„Jsme tu!“ řekl Kápo před velkou budovou ze které se ozývala hudba, převážně techno.
„To je ten tvůj Bar?“ zeptal se nevěřícně Dei- Ehh... Mužatka.
„Máš proti tomu něco, v**e?!“ odvětil rozhořčeně Kápo.
„Ne, ale čekal jsem něco... víc...“
„Pojď, dáš si chlast nebo něco tak,“ řekl Kápo a přišel s ním dovnitř. Všechno bylo hrozně nahlas, repráky řvaly, rádio řvalo, barman řval na ožralého zákazníka, aby „Vypadl a nezacláněl!“. Mužatka byl naštvanej, že tady zkejsnul, ale sedl si k baru a nic neříkal.
„Co chceš?“ zeptal se nevrle barman. Když Mužatka dlouho nic neříkal, strčil do něj Kápo a zašeptal „Radši si něco obědnej, Bára nemá rád, když tu někdo jenom sedí.“
„Ehh... dobře... Tak... Máte saké?“ zeptal se slušně.
„Có?“
„Saké!“
„Cožé?“
„Sáákéé!“
„Sako? Tady se prodvá chlast! Textil nevedeme!“ Kápo se praštil do čela.
„Dejte mi dvakrát Gambrinus,“ zachránil situaci a zakoukal se na Bloncku.
„Mamka říká, žes spadnul z nebe, ale já tomu moc nevěřím. I když seš blonďatej, slušnej a asi ani nechlastáš, nevěřím, že si Anděl. Já Anděla viděl a ten má křídla a svatozář,“ naznačil si kolečko nad hlavou. Mužatka jen protočil oči. Mezitím Bloncku s Kápou sledovalo pár mladých dam tohohle města...
„Vidíš jí?! Promenáduje se tady a vytahuje se, že má dlouhý a pěkný vlasy!“ řekla jedna.
„Přesně! My tu byli první a tyhle vlasy si nestříhám už tři roky!“ ukázala druhá.
„Určitě se ho snaží sbalit! Až se to dozví Kiss!“ řekla třetí, když se náhle Mužatka otočil jejich směrem s trochu rozepnutým pláštěm, takže byla vidět jeho nesporně mužská tvář a hruď. Holky přestaly pomlouvat.
„Teda holky! Ten je můj,“ řekla první a ostatní dvě hned začaly protestovat.
„Já ho viděla první!“
„Nene, já ho viděla vcházet, takže já ho vyděla první!“ dohadovali se a nakonec k němu všechny přiběhly. Mužatka nevěděl, co se děje. První, černovlasá holka s velkýmy přednostmi, si lehla na bar.
„Ahoj, fešáku,“ řekla vyzívavě. Ale i když na sobě měla jen podprsenku, miniskukni, kozačky s vysokým podpatkem a jako doplněk bič, Mužatka nevypadal, že by ho zaujala. Spíš se tvářil zděšeně a nechápavě. Než však stačil něco říct, odhodila černovlasou holku blondýna a růžovými šaty v téměř stejném střihu.
„Neposlouchej jí, chce tě oblafnout. Já ti dám co budeš chtít,“ řekla stejně vyzývavým hlasem, než jí odstrčila třetí.
„Já ti budu většinou věrná!“ řekla hnědovlasá holka elastických bikinách.
„Marry! Co tam děláš s tím blonďákem?!“ ozval se hromový hlas a všechno ztichlo.
„Ehh... On mě naváděl!“ začala ječet první holka, blondýna Marry. Mužatka se zamračil.
„Ještě jsem neřekl ani slovo! Přijdeš si sem, promenáduješ se tu po stole a nakonec můžu za všechno já?!“ naštval se. Kápo se kousl do rtu, Tohle nedopadne dobře...
„Já sem viděl, co sem viděl! Snažíš se mi přebrat holku a ještě to zapíráš, v**e!“ začal nadávat. Mužatka vstal, řekl, že o svojí čest bude i bojovat a nastavil holé pěsti. Chlápek s řetězem okolo krku se zasmál a vytáhl pistoli. Mužatka znejistěl, Co to má být? Kápo vstal a začal je uklidňovat.
„Hele! Je tu novej, nevěděl to!“ řekl omluvě, ale ten chlapík s pistolí na Bloncku stále mířil. Potom jí ale zasunul za pásek.
„Dobře, pro tentokrát tě nechám...“ řekl a s Marry odešel. Kápo vzal Mužatku a odvedl ho domů.

Mike 4:
Hidan se prohlížel v zrcadle. Musle připustiti, že mu to v džínách a tričku moc slušelo, svaly se mu pěkně rýsovali a holky se za ním otáčely. Sice o ně nestál, ale bylo mu příjemné pořád slyšet jak je sexy. Mia stála za ní a držela hřeben, kdyby ho náhodou chtěl.
„Vypadáš skvěle,“ řekla a usmála se. Hidan si odfrknul.
„Já vím,“ řekl, „nemusíš mi to pořád připomínat!“
„Nemáš hlad?“ zeptala se Mia mile. Hidan pokýval hlavou, že docela ano. Mia ho vzala do školní kantýny, kde si dali párek v rohlíku. Hidanův poslední v životě...

Hidan a Mia vyšli ze školy a zasvítilo na ně prudké slunce.
„Zku**ený slunce, zaj***ný!“ řekl Hidan a zakryl si oči.
„Hidane, dej pozor! Jdeš rovnou do vozovky!“ vykřikla kamrádka.
„Pche, já jsem přece nesmr-“ nedořekl Hidan...
Řidič náklaďáku vystoupil ven a hnal se k tělu. Mia u něj ale byla dřív. Vzala Hidanovu hlavu do rukou a co nejrychleji jí přišila k tělu. Doufala, že to bude v pořádku, že se jen omluví řidiči a půjdou pryč... Ale Hidan nevstával.
„Hidane, přestaň to na mě hrát, já vím že jsi nezemřel,“ řekla Mia a odstrčila lidi, co se seběhli okolo. Pak ale znejistěla. Krev byla všude okolo a on se stále nehýbal. Přiběhla k ní jedna učitelka, která měla dozor na školním dvoře, a chytila ji za rameno, Mia ale nereagovala.
„To... to jsem nechtěl. On mi vběhl do cesty,“ řekl se slzami v očích řidič, „nechtěl jsem ho zabít...“
„Ale on není mrtvý!“ osočila se na něj Mia.
„Ubohé děvče,“ ozvalo se z publika, „neumí si to připustit.“ Mia ležela na Hidanově hrudi a brečela, když v tom přijela policie a záchranka. Doktoři potvrdili smrt a odnesli tělo do pitevny i přes Miiny protesty...

Královna Smeťáku 4:
„Scéna číslo 37 po čtvrté!“ ozvala se klapka.
„Alexandrio prosím, neopouštěj mě!“
„Promiňtě, nádherná dámo, ale nemohu se déle zdržovat!“
„Střih!“ zařval režisér a všihni došli na svoje židlě, kde se utřeli do ručníků a napili se vody. Konan se vztekle posadila na svojí židli. Ihned k ní přiskočila maskérka a mladý muž s kávou v ruce. Modrovláska trošku upila a zbytek mu hodila na hlavu. Přitom si vůbec nevšimla, že ten chudák měl hnědé vlasy a modré oči a zíral na ní jak na Pannu Marii. Klučina s úsměvem odběhl a místo něj ke Konanině židli zamířil Ray.
„Dneska to bylo skvělý, kotě,“ řekl a mrknul na ní jendím okem. Konan si odfrkla a otočila hlavu na druhou stranu.
„Nekoketuj se mnou, ko*ote!“ odsekla. Ray si povzdychl a odešel. Hnědovlasý kluk s modrýma očima trhnul loktem ve vítězném gestu. Jarda co stál za ním protočil oči.
„Ke štěstí ti, jak vydím, stačí opravdu málo,“ povzdychl si Franta opřenný hned vedle. Dělal s Jardou kulisáky, měli štěstí, že se to místo zrovna uvolnilo, a hnědovlasý kluk dělal nosiče báglů, vody, ručníků, kafí, kontaktních čoček a maskérských barev a byl na vrcholu blaha, když mohl byď jen uklidit po Konan židli. Zato ona si ho nevšímala, vlastně si nevšímala nikoho, pořád myslela na její Peiňátko.

Vesničan 4:
Itachi ohromeně chodil po domě a všechny věci co našel si pozorně prohlížel. Tohle bylo opravdu tak neuvěřitelé, když prokoukl a vyděl všechny věci jak mají být. Ale když se dostal před zrcadlo...
„T-to jsem já?“ řekl udiveně a začal si prsty osahávat obličej.
„Mno... jo,“ řekla Kiki. Itachi se začal natáčet.
„Myslel jsem, že mám menší kruhy pod očima a kratší vlasy,“ řekl udiveně. Potom si rychle něco uvědomil a vletěl na záchod. Když vyšel, vypadal šťastně a potešeně. Kiki na něj koukala s nakrčeným obočím.
„To jsem si o tobě nemyslela,“ řekla a znuděně přimouřila oči.
„Já o sobě taky ne,“ usmál se Itachi a pohodil vlasy. Kiki protočila oči.
„Chlapi...“ řekla a odešla do kuchyně. Itachi si pomyslel, že má nějakou špatnou náladu a tak odešel na terasu krmit ptáčky. Tam seděla Klára.
„Co se stalo Kristýně-chan?“ zeptal se.
„Ále, její milý jí opustil a ona už tři hodiny gruntuje,“ řekla Klára a odehnala od ptáčků kočku.
„Heh, tady je to skoro jako u nás. U nás se sice za nevěru vraždí, ale jinak je to stejné,“ řekl a znuděne si opřel hlavu o ruce.
„A odkaďpak vlastně seš?“ zeptala se Klára stejně znuděným hlasem.
„Mno... z Konohy, ale po té co jsem vyvraždil svůj klan jsem se přidal k Akatsuki, ale když jsme byli na tréningu objevila se černá díra a teď jsem tady...“ řekl, přičemž si vzpoměl na ostatní z Akatsuki, hlavně na Kisameho, toho měl nejradši. Klára ho přetáhla holí.
„Nelži mi! Na tohle by ti skočil leda tak nějaký trouba!“ zavřeštěla a všichni ptáčci odletěli. Klára se otočila a zahrozila prchajícímu hejnu holí.
„A vy taky táhněte, když vám není moje krmítko dost dobrý!“
Itachi si zamáčknul bouli a odkopnul kočku, která se mu začala otírat o nohy. Klára si toho naštěsí nevšimla, takže se zase spokojeně posadili a zírali na mraky.