KakuHida aneb S láskou si hlavu nelámej 4.

Hidan i Kakuzu vyšli z velkého domu a mlčky stáli vedle sebe. Ani jeden z nich nevěděl, co má tomu druhému říct. Oba v hloubi duše vlastně viděli spojitosti, už předtím jim to tak přišlo, ale byla to tehdy blbost... tehdy... ale když jim to někdo takto řekl, už cítili něco jiného... Kakuzu se v duchu přesvědčoval, že to nemůže být možné, on Hidana NESNÁŠÍ, natož aby ho m-... v tom Kakuza oslovil Hidan.
„Kakuzu, nikdy jsem po tobě nechtěl nic tolik, jako teď... řekni něco,“ poprosil. Kakuzu chvíli přemýšlel.
„Myslím, že bychom měli jít každej někam jinam. Už bychom se neměli stýkat, nebudeme si navzájem kazit život...“ řekl po chvíli. Hidan chvíli mlčel a potom přikývl. Tak se oba rozešli svojí cestou, každý šel jinam... Hidan zašel za roh a když Kakuzu odešel domů, rychle vystoupal schody a hned do pokoje, kde před chvílí byl. Vběhl do chodby, přišel před dveře se zlatou cedulkou a chtěl zaklepat. Ale než se dotknul dveří, otevřeli se. Pomalu a nejistě vešel dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Jen na stole ležel lísteček. Přišel k němu a papírek strhl.
Alkohol občas dělá divy, Pane Hidane.
Ještě chvíli na něj koukal a potom zamyšleně odešel. Ani si nevšiml obrazu na zdi, portrétu Pana Charlieho Widkinse, který seděl na bílém skládacím sedadle v temné krajině, nám známého jako psychologa...

Hidan seděl na nádražní lavičce a usilovně přemýšlel. Znal jenom dvě možnosti, co tím nápisem mohlo být myšleno. Buďto se má Hidan ožrat a na všechno zapomenout nebo... Hidan se rozhodl pro druhou možnost. Vytáhl z kapsy žeton do košíku a hodil ho do telefoní budky.
„Nejsem u telefonu. Po zaznění tónu zanechte vzkaz. Píííp!“ ozval se Kakuzův hlas. Hidan se nadechl a... co mu měl, kurňa, říct?

Kakuzu seděl doma na posteli a prohlížel si cizí rodinné fotky z nočního stolku, který se nestačil vystěhovat. V tom zazvonil telefon a ihned se přepnul na záznamník.
„Ahoj, Kakuzu... hele, napadlo mě, že bychom se mohli aspoň pořádně rozloučit... co bys řekl na malou oslavičku v jednom pěkném podniku? Jseš pozvanej, platím já. V šest tě budu čekat... nemusíš přijít... ale budu rád...“ Kakuzu se dlouho nejistě koukal na čený telefon. Co by měl udělat?

Hidan zaklapl telefon a podíval se na nádražní hodiny. Byly teprve čtyři. Odešel tedy na poštu, vyzvednout si balíček. Velmi důležitý balíček.

Mezitím Kakuzu doma přemýšlel, co má dělat. Něchtělo se mu jít za Hidanem, ale zase nechtěl Hidana urazit... nebo ho spíš nechtěl zklamat. Natáhl ruku a znovu si přehrál záznam. Potom se podíval na plášť na věšáku a dlouho tam nehnutě stál a přemlouval se. Nakonec se rozhodl.

Pokladní za pultem se hrabala v balíčcích a nakonec konečně našla malinký plochý balíček, zabalený do okrového papíru. Hidan podepsal stvrzenku, vyrval jí ho z ruky a rychle se s ním rozběhl pryč. Nastoupil do vlaku a v kupé rychle strhal papír a rozerval krabičku.
„Mám jí! Mám jí!“ křičel a vyzvedl do vzduchu kreditní kartu. Na té kartě bylo kapesné za deset let! Ani sám Hidan nevěděl, kolik na tom účtu má! Jeho matka, slavná módní návrhářka, která ho sice vyhnala z domu, ale nikdy ho úplně nevydědila, mu každý týden posílala dvěstě dolarů, takže tam musel být přímo ranec! Hidan jí políbil a zastrčil do kapsy. Potom vytáhl pin-kód a celou cestu si ho v duchu přeříkával...

Konečně to přišlo! To, na co se Hidan tolik psychicky připravoval! Den K! Nervózně seděl u předobějdaného stolu a klepal prsty do stolu.
„Co když nepřijde? Co když mě vážně tak strašně nesnáší? Jo, nesnáší mě!“ hlodalo v něm. Nemohl se uklidnit. Bylo sice ještě opravdu brzy, Kakuzu měl přijít až za patnáct minut, ale Hidan byl i přes to opravdu nervózní. Vstal, obešel stůl a znovu si sednul. Přistoupil k němu číšník.
„Přejete si něco k pi-“
„Ne, jdi do p***le!“ křikl Hidan nervózně. Číšník srazil paty (a půlky) a odešel. Hidan si znovu začal kousat nehty, už mu skoro žádné nezbyly a dost ho to bolelo. Vzal menu a koukal se na poměr alkoholu v nápojích. Už zase. Byl pořád jako na drátkách a cítil se hrozně. Bolely ho prsty a hlava, trochu se potil. A najednou ho konečně uviděl. Zapotil se ještě víc, ale nakonec se jen nadechl a vydechl a zůstal v pohodě. Kakuzu si k Hidanovi přisednul.
„Ahoj, Kakuzu,“ pozdravi Hidan svého parťáka. Kakuzu na pozdrav něco zamumlal. Hidan objednal chlast...

V noci, když už slunce dávno zapadlo a nastala doba mejdanů, ležel Kakuzu na stole, v ruce sklenici vína a vyprávěl Hidanovi zvrhlé historky. Ten s hraným zájmem přikyvoval. Potom Kakuzu pozvedl skelnici a připil na rybičku Jonatána. Hidan si přiložil sklenici ke rtům, ale potom jí pomalinku schoval pod stůl a obsah vylil na zem...

Příští ráno se Hidan probudil a první co uviděl byl bílý strop. Když si uvědomil, co včera vlastně udělal, vyprchalo z něj všechno sebevědomí a zmizelo jako pára nad hrncem. Začal se potit, jak to jenom mohl... jak mohl... jak mohl být takový IDIOT?! Proč to udělal?! Vždyť Kakuzu NEBYL tak důležitý, aby riskoval svůj život... a Hidan si byl jistý, že Kakuzu ho za to zabije. Až se to dozví! Až se to DOZVÍ!! AŽ SE TO- ale počkat! Né, až se to dozví, ale JESTLI se to dozví...
V tom ucítil dotyk na boku a ruku, která mu podjela pod zády. Ta ruka si ho pomalu přitáhla k sobě. Byl to Kakuzu. Hidan otevřel pusu, aby řekl něco přinejměnším sprostého, ale když ho na sebe Kakuzu namáčkl a něco spokojeně zamumlal ze spaní, zase jí zavřel a jen si pomyslel:
„Tohle ještě blbě skončí... hodně blbě“

Když se Kakuzu konečně probudil, byl dost otupělý a měl hroznou kocovinu. Chtěl se rukou chytit za hlavu, když mu to konečně došlo... ON LEŽÍ- tedy vlastně... HIDAN S NÍM LEŽÍ V JEDNÉ POSTELI A MAČKÁ SE NA NĚHO!!! Vyskočil půl metru do zduchu a praštil se o lampu. Rychle si uvědomil, že by Hidana neměl budit a radši odejít a zapomenout na tohle trapné...
Tak Kakuzu odešel a nechal spícího Hidana jeho osudu...

Ráno Hidana probudil telefon. Ospale vstal, přišel k němu a zvedl ho.
„Hmm?“ zabručel nepříjemně. Nazpět se mu ale ozvalo něco, co by čekal jen v nočních můrách...
„Eríčku! Konečně jsem tě našla! Kdepak byl můj malý klouček celé ty roky? Hmm?“ Hidan zakryl sluhátko rukou a zděšeně se rozhlédl.
„Mami?! Jak si mě našla?!“
„Mám přehled o všem co si kupuješ a když jsem ti na účtě uviděla alkohol, svatbu a hotel-“
„Nééé! Tiše!“ křikl Hidan.
„Ale Eriku-“
„MAMI! Já nejsem Erik! Říkal jsem ti, že jsem se přejmenoval! Jsem Hidan!“
„Áno! Už si vzpomínám, Hidánek-Bobánek...“ Hidan protočil oči a naštvaně zamručel.
„Počkej v hotelu! Za chvíli tam jsme! Papa!“ řekla na rozloučenou Hidanova matka a zavěsila. Hidan se zděsil. Začal si spěšně balit, mýdýlko, co bylo pro hosty zadarmo si strčil do kapsy a vyletěl z pokoje. Cestou hodil na pult peníze a dvacet dolarů navrch se slovy: „Na příštích pět minut se jmenujete hotel Manhatten... a nikdy jste mě neviděl!“ a byl ta tam...

Mezitím Kakuzu dorazil domů a zamkl za sebou dveře. Protáhl se, už skoro zapoměl na ten ranní trapas, a tak si sedl k televizi. Než si ale stačil vůbec vybrat, na který program se bude dívat (což bylo docela lehké, poněvadž mu odpojili satelit), zazvonil telefon. Kakuzu ho překvapeně zvedl, doufajíc, že to není ten pitomý Yaoista.
„Haló,“ řekl opatrně.
„To je pan Kakuzu?“ ozval se neznámý hlas.. tedy ne úplně neznámý, Kakuzovi zněl trochu povědomě...
„Eh, ano, to jsem já. Kdo je tam?“
„Tady je kazatel z kaple, kde jste se včera brali. Volám protože jste si tu včera zapoměl svůj kabát,“ řekl muž na druhém konci. Kakuzu vyprsknul pivo až na dva metry vzdálenou zeď.
„Naní?!“ zařval.
„Ano, víte, ten kabát...“
„Na kabát vám s**u – já se včera neženil!“
„Mno, neženil... nejde přeci o ženu,“ řekl muž a bylo jasné že právě mrknul. Kakuzu zrudnul.
„A nebyl to náhodou takovej šedovlasej, dementní yaoista?“
„Ne. Byl to Jashinista, myslím.“
„Já mu dám svatbu! Přetrhnu ho jako hada, zmetka jednoho!“ zařval Kakuzu do telefonu.
„Eh, jistě... a dojdete si pro ten kabát?“ zeptal se znovu kazatel, ale Kakuzu místo odpovědi praštil telefonem.

Hidan seděl na lavičce a kousal se do rtu. Usilovně přemýšlel, proč je takový idiot, že si vzal Kakuza. Ano, už najisto věděl, že ho miluje, ale rozhodně nebyl nejlepší nápad si ho potají vzít. Navíc – musel kvůli němu zaplatit kytku, do které v opilosti nazvracel, což se máma taky dozvěděla. Až ho najde, tak ho vytahá za ucho, proč si vzal takovou vandalskou couru. Jeho máma sice říkala i jeho kamarádce ze školky, že je vandalská coura a to jen proto, že si hrála na pískovišti a pak si neumyla ruce, ale stejně se mu nelíbilo, aby takhle o Kakuzovi mluvila. A jeho otec byl ještě horší, bylo by mu jedno i kdyby se oženil se sexy stolní lampou. To znamená, že už ho chtějí zabít dva lidi – pokud nepočítá těch pár desítek tupců, kterým vyvraždil přátele, kteří si ale naštěstí myslí, že umřel. Pak se ale zastavil. Když už to ví jeho matka, že žije, nevykecá to všem? Nezavolá zase Peinovi, jako loni, když si natajno pokusil odečíst vánoční dárek pro Kakuza z nákladů na mise a ona to zjistila? Hrozné dilema... Ale tady se vůbec nedá přemýšlet, takový hluk!
Zvedl hlavu, aby se podíval, odkud jdou ty hrozné dunivé zvuky, přesně aby schytal na plno facku od Kakuza. Ten k němu dodusal a začal s ním třást.
„Ty debilní debile!!! Co sis myslel?! Že tě nechám potom všem žít?! Já tě zabiju tak, že tvoje nesmrtelnost ti rozhodně nebude stačit a už tě nesešije ani mistr světa v chirurgii na sešívání idiotů!“ řval a mlátil mu obličejem o zeď. Hidan plival omítku, ale neomlouval se a nepokoušel se bánit. Věděl že si to zaslouží a litoval, že nemůže prostě umřít, jak se styděl. Najendou Kakuzu ustal a Hidan spadl na zem. Obličejem se zaryl do hlíny a tiše se snažil vyrovnat s bolestí. Najednou ale vyskočil, když uslyšel dva povědomé zvuky – Mlácení deštníkem a ostré lamentování. Byla to – jeho matka! Mlátila Kakuza, který byl dvakrát větší než ona, deštníkem a vyčítala mu, jak se chová k jeho malému Hidánkovi-Bobánkovi. Hidan si přál umřít ještě mnohem víc než před chvílí. Jeho matka se otočila zpátky k růžovému autu ze kterého vystoupila a křikla na svého manžela, aby taky něco řekl. Ten vykoukl ven, na chvíli složil noviny a řekl: „Ano, kotě.“

„Hidánku, koupila jsem ti cestou kinder vajíčko, vím jak je máš rád, tak si ho vem. A vy, pane Kakuzu, nepohrdnul byste láhví dobrého vína? Počkejte objednám ho,“ řekla ještě než se kdokoliv zmohl na odpověď. Deštníkem poklepala na rameno nejblíže stojícímu čišníkovi a požádala ho o láhev vína a pistáciovou zmrzlinu.
„Ta je pro tebe, miláčku,“ zašveholila směrem k Hidanovi. Ten beznadějně složil hlavu na stůl a zakryl si jí rukama. Začal se tiše modlit, aby zemřel. Kakuzu zatím poslouchal jeho matku, která nezastavitelně mlela o kožedělném průmyslu. Asi pětkrát se otočila na svého manžela a zeptala se:
„Že ano?“ a ten vždy odpověděl jen: „Ano, kotě...“ Kakuzu už chápal, proč Hidan nikdy nemluvil o rodičích. Jeho matka byla neuvěřitelná snobka a jeho otec zase tuctový flegmatik. V tom jako blesk z čistého nebe se koukla Hidanova matka na růžové hodinky.
„Oh! Už je tolik hodin! Pojď, miláčku! Nestihneme VKVčka!“
„Ano, kotě,“ prohodil její manžel a složil noviny. Potom se rozloučila a oba vyšli ven. Kakuzu zvedl ruku a chvíli za nimy překvapeně zíral. Pak se otočil na Hidana, který stále ležel hlavou na stole a zakrýval si jí rukama. Kakuza trochu přešla zlost, tak na něj poklepal.
„Tak už vím, po kom seš tak ukecanej,“ řekl a párkrát se krátce zasmál. Hidan nereagoval.
„Ale mno tak! Mohlo to bejt horší! Mohl jsi mít suprový rodiče, který už jsou po smrti!“ prohodil k němu, ale Hidan se ani nepohnul. Kakuzu se zamračil.
„Já se tě tu nažím utěšovat, tak projev trochu vděčnosti!“ řekl a pořádně do něj strčil. Hidan se převalil a objevila se jeho zkrvavená tvář skrz na skrz probodaná železnými jehlami, které u sebe nosil kvůli rituálům. Kakuzu si zděšeně zakryl ústa. Hidan pohnul jedním okem k němu.
„Ka-kuzu... prosím... do-raž mě, k***a...“ řekl bolestně a oko pevně sevřel. Potom spadl pod stůl, ztratil hodně krve a byl trochu oblbnutý. Kakuzu na něj chvíli koukal a rozhodoval se, co má udělat. Potom se k němu sklonil a chytil ho... odnesl ho k sobě tam mu pomohl vyndat všechny jehly. Hidan protestoval, i když jen slovně, že chce umřít a tak dál a Kakuzu mu pořád dokola opakoval, že neumře, že to bude dobrý a že nemá zas tak hroznej život. Když Hidan usnul, stejně pořád něco mlel ze spaní jak je špatný a podobně...

Příští ráno se Hidan probudil a chvíli naprosto mimo koukal okolo sebe. Pořád se mu točila hlava a byl ještě trochu ospalý. Potom si sedl a rukama si přejel obličej. Jakmile Kakuzu slyšel, že je vzhůru okamžitě vstal.
„Tak co, jak ti je?“ zeptal se horoucně. Hidan zakýval hlavou.
„Jo, je mi fajn, díky...“ Kakuzu se usmál a potom mu pořádnou vlepil.
„To je dobře, už si nemusím dělat výčitky když tě zmlátím!“ řekl naštvaně a znovu mu pořádnou vlepil. Hidan svěsil hlavu na pravo a z pusy se mu vyřinula krev.
„Tak mě zmlať...“ řekl ospale. Kakuzu se znovu napřáhl, ale jenom Hidana chytil za límec.
„Pche! Když tě zmlátím, nic z toho mít nebudu! Stejnak mi jde jenom o ten rozvod, takže až skončíme manželství-“
„Kde bereš tu jistotu?“ přerušil ho Hidan. Kakuzu se zarazil.
„Co tím myslíš?“
„Kde bereš tu jistotu, že se rozvedem?“ řekl Hidan klidně, „já se rozvádět nechci...“ Kakuzu se zarazil, s tímhle nepočítal. S rozvodem musí souhlasit obě strany. Takže Kakuzu nezmůže nic, když si to Hidan usmyslí... Kakuzu začal znovu zuřit...
„Hidane... pořádně si rozmysli, co mi řekneš! Nemusel bys dopadnout dobře!“
„A co mi uděláš? Zapomněl si, že jsem nesmrtelný? A stejnak... co ti vadí?“ (Kakuzu byl v té chvíli velice vděčný, že byl vzteky celý rudý, takže další červená už nebyla vidět.) Chytil Hidana a vší silou s ním flákl o zem, ale Hidan nevypadal, že by se jeho názor na rozvod změnil. Ještě chvíli do něj kopal, ale potom usoudil, že to nemá cenu. Vysíleně si sedl na kanape a naposled Hidana kopl do žeber. Pak si složil hlavu do dlaní.
„Chjo... ty tvrdohlavej s**či...“