Odpusť

Slunce se pomalu vyhouplo na obzor. Ozářilo mi tvář a vyloudilo na ní úsměv. Vstala jsem, oblékla bílé tričko a červené tříčtvrtky. Koukla jsem se na stůl, kde ležela brašnička s kunai a shurikeny.
„Pro každý případ.“ řekla jsem a sáhla po brašničce a připla si jí na bok. Velmi tiše jsem otevřela dveře a po špičkách scházela schody.
„Kam jdeš? Máš zaracha!“ ohlásila moje matka.
„Ale mami, dneska mam rande!“ řekla jsem prosebně.
„Na to jsi měla myslet dřív.“ ohlásila přísně.
„Mami, vždyť jsem šest dní nevystrčila nohu z baráku. Zrovna když nemám žádný mise, mě držíš doma.“ začala jsem ještě víc prosit.
„Tohle na mě nezkoušej. Prostě ven nepůjdeš!“ přitlačila mě k zemi.
„Sakra.“ zaklela jsem a vrátila se do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela, jak utéct.
„Oknem to nepůjde, máma je celej den v kuchyni a já mám okno nad tím kuchyňským.“
Za pár minut se ze zdola ozval zas hlas mé matky.
„Co zas chce? Zkazí mi rande a teď mě bude ještě otravovat.“ zašeptala jsem a otevřela dveře svého pokoje, abych lépe slyšela.
„Ano!?“
„Říkala si, že nemáš žádnou misi, tam mam pro tebe úkol, můžeš to brát jako misi.“
„Ach jo.“ povzdechla jsem si a sešla dolů „Copak potřebuješ, mami?“
„Chci, vlastně musíš zajít k hlavní bráně, čekáme návštěvu. Tak…“ přerušila jsem smutně výklad své matky.
„Tak jí sem musím dovést.“
„Ano správně. Asi za patnáct minut by tam měli být, tak s sebou hejbni.“ rozkázala a koukla na mě pohledem „žádné námitky a vypadni!“
„Hai.“ řekla jsem a vyrazila. Nemusela jsem se vůbec oblékat, už jsem byla z toho, jak sem se pokoušela zdrhnout.
Kdo to asi může být? Nic mi neřekla. A obvykle mi věci neřiká na poslední chvíli. Aspoň že mi domácí vězení končí už zítra.
Než jsem ale stihla vymyslet, kdo to je, stála jsem před hlavní bránou. V dálce jsem viděla jít postavu. Jak se přibližovala, dokázala jsem rozeznat, že je to muž a později, že je to můj bratranec. Jsme stejně staří a je s ním velká legrace. Má hnědé, na krátko střižené vlasy a oči má velmi světle zelené. Je asi o hlavu vyšší jak já, ale ještě nikdy mě nepřepral, když jsme proti sobě z legrace bojovali. Rozeběhla jsem se k němu a skočila mu do náruče.
„Jsem tak ráda, že tě vidím. Netušila jsem, že by mi matka mohla tajit tvou návštěvu.“ usmála jsem se na něj.
„Taky tě rád vidím.“ řekl a odtáhl si mě na délku paží.
„Jsi stále hezčí!“
„Haha, pořád stejný…“ zašklebila jsem se „Jak dlouho se tu zdržíš?“
„Jen pár dní, pak musím domu. Otec onemocněl a tvoje mamka se nabídla, že sežene léky, tak tu jsem pro ně.
„To je mi líto.“ bratránek se jen usmál a dal mi ruku kolem ramen. Byli jsme asi v půlce cesty k mému domu a náš rozhovor nepolevil na intenzitě. Bratránek náhle změnil téma.
„Nemáš pocit, jakoby nás někdo sledoval?“ trošku jsem se začala soustředit a vycítila jsem ten pohled taky. Otočila jsem se tím směrem. Někdo se rychlím pohybem ztratil za rohem domu. Šli jsme se tam kouknout.
„Neji.“ vydechla jsem.
„Tak takhle to je, proto si nepřišla!“ hodil na mě vražedný pohled a skočila na střechu a zmizel.
„Ne, to není tak, jak si myslíš.“ ještě jsem na něj křikla, ale nejsem si jistá, jestli to slyšel.
„Kdo to byl?“ opatrně se zeptal bratranec. „Tvůj kluk?“
Jen jsem přikývla a stále hleděla tam, kde Neji před chvilkou zmizel.
„Pojď domů.“
„Ne, nemůžu. On si myslí, že si můj kluk a proto jsem dneska nepřišla na rande!“ bratránek se na mě nechápavě podíval.
„A proč si nešla? Jestli je to kvůli mně…“
„Ne, není. Matka mi dala zaracha a pak úkol tě doprovodit k nám.“
„Aha… Máš ponětí, kde by ten kluk mohl být? Musíme mu to vysvětlit.“ soucitný úsměv mu vyskočil na tvář.
„Myslím, že vím, kde bude… Pojď!“
Rozeběhli jsme se ke čtvrti Hyuuga, ale nevešli jsme do ní. Těsně před ní jsme odbočili do lesa, který se rozprostírá kolem.
„Já už nemůžu, jsem utahaný. Jsme už blízko?“
„Ano, bratránku.“ odpověděla jsem a prudce zastavila. Srážce se už nedalo vyhnout.
„Promiň.“ řekli jsme oba najednou, pak jsem ukázala prstem. Na stromě seděl Neji, opřený o kmen a bylo vidět, že přemýšlí.
„Počkej tady, prosím.“ otočila jsem se na bratránka a vyskočila kupředu.
„Neji!“ Potřebuju s tebou mluvit.“ křikla jsem, když jsem byla pod stromem.
„Ale já s tebou mluvit nechci.“ trpkost v hlase byla téměř hmatatelná.
„Neji, prosím. Chci s tebou mluvit o tom, co si viděl. Špatně sis to vyložil.“ usilovala jsem o to, aby slezl. „Prosím tě, pojď dolu.“ Chvíli se nic nedělo, pak se ale Neji zvedl a seskočil.
„Tak mluv.“ jeho tón zněl nebezpečně, ale nebála jsem se.
„Už šest dní mam zaracha. Dneska ráno jsem se snažila vyplížit z bytu, ale matka mě přistihla a pak, asi po hodině, mi dala za úkol dojít pro bratránka k hlavní bráně.“ zkrátila jsem to co nejvíc to šlo, protože vím, že Neji nemá rád zdlouhavé věci.
„To si myslíš, že ti to uvěřím?“ řekl a skočil zpět na strom. V tu chvíli to bratránek nevydržel a vyběhl zpoza stromu se slovy:
„Ty si úplný debil a ignorant!“ Já jsem byla stále zkamenělá Nejiho reakcí.
„Nevím, jak tě tak hezká a chytrá holka může vůbec milovat a že se vůbec snaží ti to vysvětlit.“ spustil na něj bratranec.
„Asi jí její lásku neopětuješ, když jí nevěříš.“ bratránkova slova už jsem nevydržela poslouchat a utekla jsem. Slyšela jsem za sebou kroky, ale nezastavovala jsem. Můj úprk trval až před barák. Až tam mě dohnal. Bratranec, celý udýchaný, se vítal s mojí matkou, ale já jsem zalezla do pokoje, lehla si na postel a brečela. Když mi došli slzy, jen tak nepřítomně jsem ležela a koukala do stropu, nebo na polštář zmáčený od slz. V pokoji jsem byla zalezlá hodně dlouho. Vynechala jsem totiž oběd i večeři a venku nastala tma. Hvězdy už jasně zářily. Pak jsem uslyšela bouchnutí kamínků o sklo. Zvedla jsem se z postele, okno otevřela a vystrčila ven hlavu. To jsem ale neměla dělat. Jeden kamínek mi přistál mezi očima.
„Promiň!“ ozvalo se šeptem kdesi z tmy. Pořádně jsem tam upřela pohled, někdo tam byl (kupodivu xD).
„Pojď prosím dolu, aspoň na chvilku.“
„Já nemůžu. Jestli by na to přišla matka, tak budu mít zaracha ještě o týden dýl.“ zašeptala jsem odpověď.
„Prosím, Tenten.“ řekla osoba již nešeptem a já poznala, že je to Neji. V tu chvíli se mě zmocnila taková zlost.
„Proč bych to měla dělat?“ odsekla jsem a chystala se zavřít okno.
„Omlouvám se! Jen mě prosím vyslechni.“
Omlouvá se? To se tak často nestává… A když jsem s nim chtěla mluvit já, tak mě taky vyslechl…
„Tak dobře, ale jestli na to přijde matka…“ schválně jsem nedokončila větu a co nejtišeji jsem vyskočila z okna.
„Povídej.“ řekla jsem trošku podrážděně. Rukou mi lehce chytil paži nad loktem. Já jsem se z jeho sevření vytrhla. Neji svěsil hlavu. Po malé odmlce začal konečně mluvit.
„Tenten, odpusť. Asi jsem trošku žárlil.“
„Trošku?“ nadzvedla jsem obočí.
„Dobře, tak trošku víc. Ale… Pochop…“ odmlčel se a zhluboka se nadechl.
„Miluji tě a pomyšlení, že…“ domluvit jsem ho nenechala a políbila ho.
„Odpouštím ti.“ usmála jsem se, dala mu ruce kolem krku a hleděla mu do jeho velkých bílých očí. On si mě lehce přitáhl k sobě blíž. Pak mě políbil. Líbali jsme se tam několik minut.
„Já už budu muset.“ smutně jsem mu zdělila.
„Jo, to já taky. Do kdy máš toho zaracha?“
„Zítra končí.“ usmála jsem se.
„Takže zítra?“ zeptal se.
„Jasně, že váháš! V lese?“
„Dobře, budu čekat v obvyklou dobu.“ usmál se a ještě jednou mě políbil a pak odešel. Já jsem zase co nejtišeji skočila do okna a lehla si. Usnula jsem během chvilky.