01 - Mekura - Šamanka

Pach spáleného masa a rozkládajících těl byl cítit na míle daleko. Venku se ozývali bomby a křiky ninjů, kteří mezi sebou bojovali. Sestra a bráška spí jenom já, mamka a taťka jsme vzhůru, hlídáme. Mamka říkala, že bude nejlepší se schovat do lesa, ale taťka ji zarazil, že tam mohou být pasti. Od té doby spolu nepromluvili.
„Mami mohu jít spát?“ Ptám se.
„Spi zlatíčko s námi se ti nic stát nemůže.“Odpověděla mamka.
Usnula jsem rychle a spala aspoň několik hodin, když v tom se ozval výbuch. Začala jsem brečet a sestřička s bráškou taky.
„Mami, tati kde jste“ Volala jsem je.
„Uteč Yuki.“Křičí na mě taťka a já ho poslechla. Utíkala jsem, co mi nohy stačily, ale jak jsem neviděla tak jsem zakopla o kořen. Spadla jsem do příkopu a tam mě někdo popadl.
„Ale, ale koho pak to tu máme?“Ptal se ninja.
„To bude nějaký zvěd.“odpověděl jiný ninja.
„Já..já nejsem zvěd.“
„To říkej někomu jinými skrčku.“Křičel na mě ten ninja, co mě popadl.
„Kolik ji tak asi bude? 5, 6 let? Šéf by z ní měl radost.“
„To teda jo, zavděčit se mu by se nám hodilo.“Odpověděl druhý ninja.
„Ne prosím vás nechte mě jít.“
„Nechat tě jít. To si děláš srandu, s tebou se šéfovi zavděčíme.“
Hodil si mě na záda běžel hlouběji do lesa. Chtěla jsem se nějak z toho dostat, ale byl příliš silný.
„Koho nám to neseš Hamano?“Ptal se nějaký ninja.
„Ale jen nějaké zpestření.“
„Říkáš zpestření?“
„Šéfe tuhle jsme našli, tak jsme si mysleli, že by se vám hodila.“
„Prosím nechte mě.“
„Pros si jak chceš stejně ti to nepomůže.“
Nedokázala jsem udržet slzy, ani svou bolest. Cítila jsem neuvěřitelnou sílu, která mě začala obklopovat. Ninja co mě držel mě pustil na zem, cítila jsem jeho strach. Všichni měli strach. Tu zvláštní sílu jsem uvolnila a pak ticho. Žádný zvuk, ptáci nezpívali, vítr nevál, vůbec nic. Nevěděla jsem co se děje a najednou jsem strčila do ninji, co mě nesl a on se rozbil. Nejdřív jsem to nechápala, ale pak jsem ucítila chlad. Já je zmrazila a teď jsou mrtví. Vydala jsem se k troskám našeho domu, ale nikdo tam nebyl.
„Hledáš někoho?“Optal se hlas.
„Kdo jste?“
„Mě se nemusíš bát viděl jsem co si udělala těm mlžným ninjům.“
„Hmmm.“
„Naučím tě to ovládat Yuki.“
„Jak víte, jak se jmenuju?“
„Nikdo v okolí není slepí a byl jsem starý přítel tvých rodičů.“
„Jak se jmenujete?“
„Mám mnoho jmen, ale říkej mi Bikou.“
„Ano Bikou.“
„Půjdeš semnou?“
„Pomůžete mi najít rodiče?“
„Samozřejmě, možná vím kde je najít.“
„Mockrát děkuju a jak mě to naučíte ovládat?“
„Yuki musíš něco vědět.“
„A co?“
„Ta síla, kterou máš je démona.“
„Huh….. démona?“
„Démon je tvor, který má nadlidskou sílu, ale jsou to lidé.“
„A jak to můžu mít vsobě?“
„Už ses tak narodila. Dřív jste byl nejznámější klan, ale většina členů rodiny byla zabita.“
„Takže takhle to je.“
„ Ten démon se jmenuje Oodama a je to dcera Kyubi no Youkou.“
„O něm mi maminka vyprávěla.“
„Vydáme se na cestu, bude dlouhá a nebezpečná.“
„Dobře.“
Vydali jsme se na cestu, ani nevím, kam nepamatuju si to. Bikou mě učil bojovat s kopím a ostatními zbraněmi. Hledali jsme moji rodinu. Časem jsme se dali k organizaci nájemných vrahů to mi bylo asi 9 let. Všichni říkali, že jsem slabá a že jenom prozradím, ale já jim ukázala, že nejsem jen malá holka, začala jsem dospívat a uvědomovat, že je malá šance najít rodiče.

„Zajímavý příběh.“
„Pomůžete, šamanko?“
„Možná ano, možná ne. Záleží, jak ukážou kameny.“
„ Tak je prosím vyložte.“
Snad už najdu odpovědi na svoje otázky.
„Kameny ukazují, že odpověď najdeš v Zemi Ohně.“
„Tam jsou největší boje.“
„Dej si pozor na mlžné ninji mají na tebe zálusk.“
„Děkuji za radu šamanko, bude asi lepší, když půjdu.“
„Holka, holka snad už najdeš klid.“
Teď je nebezpečné jít do konohy, ale já tam musím. Bikou odpusť asi tě nepomstím.