KakuHida aneb S láskou si hlavu nelámej 1.

Dvě postavy vešly do místnosti a bez vyzvání si sedly na bleděmodrá plyšová křesla.
„Takže, já jsem Hidan a tohle Kakuzu a přišli jsme kvůli takový ko****ně... vlastně se chcem jenom někomu vykecat, k***a,“ řekl bělovlasý kluk a zabodl svou kosu do země.
„Mluvte,“ vyzval je muž s kulatými brýlemi za stolem a připravil si bloček. Druhý, zahalenější muž pokračoval:
„Bohužel, až vám to řekneme, budeme Vás muset zabít, protože jsme zločinci třídy S,“ řekl a opřel se lokty o kolena. Druhý, Hidan, si rozepnul plášť a opřel se o opěradlo. Doktor vzdechl.
„Nepřipadá Vám to kruté?“ zeptal se.
„Drž hubu, dědku! Teď se zpovídáme my,“ okřikl ho Hidan, „takže... bylo to v létě, odgrágloval jsem jednoho malýho zk***ysyna a jeho kámoši mě začali stíhat...“
„Mno, a když ho dostihli, nenechali ho bez trestu.“
„Abyste věděl, bil jsem se statečně!“
„Už jednou jsme ''umřeli'', ale byly to jenom naše kopie, jsem rád, že jsem se to Jutsu naučil...“
„My sme kdysi pracovali spolu, víme?“
„A když o nás nikdo nevěděl a měli jsme volnou cestu, dali jsme se každý tou svou.“
„Ale když mě našli ty jeho kamarádíčci...“

Kakuzu šel po cestě a přemýšlel si o svejch věcech. Už dlouho na sobě nenosil Akatsuki plášť, nosil černý kabát a na zádech batoh. Vykračoval si, jako by mu cesta patřila a byl rád...
„*vzdych* Už je to čtrnáct dní, co jsem toho Yaoistu neviděl... připadám si na třicet...“

„Kolik vám je?“ přerušil psycholog vyprávění. Kakuzu se podíval jinam.
„Em... přes devadesát...“
„Coe vám, k***a, do toho, dědku?! A ty si přestaň plést Yaoismus s Jashinismem!“ zařval Hidan. Psycholog si sundal brýle a hadříkem si je očistil. Potom si něco zapsal do bločku.
„Hmm... pokračujte...“

A tak se vracíme... v tom se za ním ozvalo cosi povědomého, otočil se a spatřil plno barevných mžitek. Ninjové se pohybovali tak rychle, že nebylo možné je spatřit. V tom se jeden rozmáchl a basebolovou pálkou odpálil míč... řvoucí míč... nebo spíš něco, co sprostě nadávalo a vypadalo jako míč. Kakuzu jen těsně uhnul a míč spadl na kamenitou cestu.
„Co to děláte?!“ zamračil se.
„Mstíme se!“ odpověděl kluk nevrle a šel pro ''míč'', přičemž strčil do Kakuza. Kakuzu se naštval, že mu taková partička blbečků zkazila náladu. Tak se rozhodl je pozabíjet. Když zabil posledního, otočil se a chtěl pokračoval v cestě, ztuhnul...
„Ty... ty...“ začal Kakuzu vystrašeně.
„Ehehe... ahoj, Kakuzu...“ pozdravil Hidan... vlastně Hidanova hlava... Kakuzovi se zbořil svět.
„Jaktože na něj pořád narážím?! Proč už mi nedá pokoj!?“
„Emm... Kakuzu? Přišiješ mě?“ zazubil se Hidan. Kakuzu vzhlédl.
„Mno dobře, dobře... ale potom už mi dáš definitivně pokoj, zničil si mi život!“
„Jó! Ani já nevěděl, že tě tu potkám... tělo mám někde tam,“ řekl Hidan spěšně. Kakuzu ho vzal za vlasy a rychle došel směrem, který ukazoval Hidanův jazyk. I když to bylo asi pět vteřin, připadalo to Kakuzovi jako věčnost. Konečně přišel na místo a znova stuhnul. Na místě byla pila a mimo ní i drtička dřeva, celá od krve... sem tam ze stroje koukala kost nebo nějaký orgán...
„Opss!“ řekl Hidan. Kakuzu nebyl schopen slova.
„Potřebuju nový tělo... Kakuzu?“
„Zapomeň!“ křikl Kakuzu, pustil Hidana na zem a odcházel.
„Kakuzu! Kakuzu počkej! Ká-ků-zů! Dám ti dvojnásob!“ zařval Hidan na zemi. Kakuzu se zastavil.
„Pamatuješ?! Říkal si, že je to tvoje oblíbený slovo, dvojnásob! A já ti dám dvojnásob!“ řekl Hidan, i když vlastně spíš zařval, Kakuzu byl celkem daleko.
„Čeho?“
„Toho, co za mě utratíš... prodám kosu...“ začal Hidan. Kakuzu se vrátil.
„Dobře...“
„Dáváš mi svoje slovo?“ zazubil se, oba už od dětství věděli, že kdo poruší slovo je proradná krysa a stojí za h***o.
„......ano......“ řekl Kakuzu. Vzal Hidanovu hlavu a dal ji do kapsy batohu. Pak se vydal znovu na cestu.

Bylo ticho... jediné co bylo slyšet, byly Kakuzovi spěšné a nervózní kroky. Hidan koukal z batohu na ubíhající cestu a po chvíli nudy si začal hvízdat. Kakuzu zrychlil.
„Neboj, Kakuzu, možná budeš mít možnost... je hroznej, jak jsem na to mohl přistoupit? Ale nejlepší je to přehlučet,“ přemýšlel Kakuzu. Po chvilce si začal broukat. Za chvilku zapomněl na Hidana a začal prozpěvovat na plné obrátky, i na hopsání se dostalo.
„Ká-kuzu?“ oslovil ho Hidan a Kakuzu se rychle vrátil do obvyklé nálady a chůze.
„Hmm?“ odvětil mrzutě.
„Jak ses vůbec měl? Chyběl jsem ti?“ začal Hidan pomalu. Kakuzu si pomyslel něco o p*deli.
„Mno... jak v čem...“
„A v čem se ti po mě stejskalo?“
„Mno... tak... různě...“ odpověděl Kakuzu, i když měl sto chutí mu říct, co si o něm doopravdy myslí. Ale tolik sprostých slov neměl ani Hidan ve svém slovníčku.
„Hmm... mě po tobě ani ne... ale nikdo neumí šít jako ty,“ řekl Hidan.
„Kdo tě ještě šil?“ zeptal se Kakuzu, tohle ho zajímalo.
„Mno... vlastně jenom já... ale jsem mizerná švadlena,“ řekl a zasmál se. Kakuzu protočil oči.
„A co jinak? Jak se ti tu beze mě dařilo?“
„Suprově, dokud jsem tě nenašel!“ chělo se Kakuzovi zařvat, ale nakonec řekl, že to ušlo.
„A máš... holku?“ řekl a několikrát zahýbal obočím, což Kakuzu sice neviděl, ale věděl to.
„Ne...“ řekl naštvaně s varovným přízvukem. Doufal že to Hidanovi dojde a zmlkne, ale Hidan se zachichotal.
„Abych pravdu řekl, čekal jsem to. Musíš se s tím smířit, už si navždy starý mládnec...“

„Dokážete si to představit?! Tohle bylo ještě dobrý, ale on mě buzeroval v jednom kuse za jakoukoli pitomost! Dokonce i za to, že nosím masku!“ řekl Kakuzu. Hidan pohodil hlavou a urazil se.
„Omluvám se, pánové, ale nemáme na to celý den.“
„Celý den?! Prober se, Dědku! Hodláme tě zabít!“ zařval Hidan. Psycholog vzdychl.
„Pokračujte, prosím,“ řekl a dál si čmáral do bločku.

Celou cestu Kakuzu jen mručel na každou Hidanovu větu. Byl nesnesitelný, pořád měl narážky na všechno okolo. A když už Kakuzu nemohl vydržet jeho věčnou kritiku, zastavil se, pustil batoh a Hidana z něho vyndal.
„Co?“ zeptal se Hidan naštvaně. Kakuzu si sundal masku a pevně jí nasadil Hidanovi. Hidan začal nadávat, ale přes masku se ozývalo jen špatně slyšitelné mumlání. Za chvíli ho to přestalo bavit a usnul. Sice chrápal, ale Kakuzu to nevnímal. Dál si vykračoval cestou, jakoby mu patřila...

„Mám dvě otázky,“ řekl psycholog. Hidan ho zpražil pohledem.
„Zkurvenej dědku! MY jsme tu ti, co se tu, ku*va, maj zku*veně na něco ptát, do p**i!“ křikl Hidan. Psycholog ho ignoroval.
„Jste nesmrtelný, Pane Hidane?“ zeptal se.
Hidan se pyšně usmál.
„Yeah!“ řekl.
Psycholog si něco zapsal a otočil se na Kakuza.
„A Vy, Pane Kakuzu, máte sourozence?“
„Jak to s tím souvisí?“
„Prosím odpovězte.“
„Mno... ne.“
„Dobrá,“ řekl psycholog a znovu si něco zapsal, „pokračujte...“

Hidan se večer probudil. Ležel na kameni, ale i přes to vyděl Kakuza sedícího u ohně. Vypadal jako mrtvý, ale když po chvilce těžce vydechl a protáhl se, bylo jasné, že mtrvý není. Seděl a díval se do ohně. Přemýšlel, jak se Hidana zbavit. Hidan se rozhlídl kam mohl. Byli v lese, z temných hvozdů okolo se ozývali noční ptáci bojující se svými soky. V tom jedna sova přiletěla na kámen vedle Hidana. Hidan se na ni nakvašeně podíval.
„Co je?“ zeptal se naštvaně a nepříjemně. Sova na něj upřeně koukala svýma žlutýma očima. Potom se k němu naklonila a... v tom do ní Kakuzu čutnul.
„Co se do toho se*eš, ty zkun*islave, já bych si s ní, ku*va, nějak poradil!“ zakřičel Hidan místo díku. Kakuzu se napřáhl, že do něj taky čutne, ale pak jen pokrčila rameny a otočil se k odchodu.
„Kam jdeš, s**čko?“ zeptal se Hidan dotčeně vysokým hlasem. Kakuzu se otočil, ve tváři úplně rudý, ale pak jen mávl rukou a šel dál.
„A co tvůj slib?“ zahlaholil Hidan. Připoměl Kakuzovi, že mu dal slovo, že ho nikde nenechá, dokud mu neopatří tělo. Kakuzu vytřeštil oči.
„Jaktože si toho tolik pamatuješ?! Většinou si nepamatuješ ani Pin kód vlastního mobilu!“ vykřikl.
„Ne, pamatuju si ho zpaměti. 5...3...6... Ne, 8... Mno, nějak tak!“ opáčil Hidan.
Kakuzu se rozesmál.
„Idiote, vždyť nemáš mobil, to sis teď vymyslel.“
„Mno a?“ vztekal se Hidan, až se převrátil do trávy. Kakuzu k němu beze spěchu došel a zvedl ho. Hidan na něj vyplivnul plnou pusu hlíny a začal nadávat. On si toho ale nevšímal, dal si ho do batohu a vyrazil znovu na cestu.

Kakuzu se plahočil do kopce a přemýšlel o celém tomhle zku*veném výletě. Samozřejmě se chtěl Hidana zbavit, ale příčilo se mu nesplit slib, který mu dal. Sakra, jak mohl být takový idiot a přistoupit na Hidanův stupidní nápad?!
„Kakuzu! Nedrncej tak s tím batohem, dělá se mi špatně od žaludku!“ vyrušil ho z přemýšlení jeho nenáviděný spolucestující. Kakuzu zrudnul v obličeji a pevně zatnul pěsti.
„Nemáš žaludek, Hidane,“ zavrčel skrz zaťaté zuby a masku.
„Bolí mě hlava, ku*va,“ řekl po chvíli Hidan a dožadoval se přestávky. To už bylo asi po šesté jen v tomto dni, Hidan by si nejradši pořád válel šunky (i když to asi těžko, když žádné neměl) a to i přesto, že se celou cestu nesl. Kakuzu měl chuť dojít k blízké rokli, položit Hidana na provazový most a zapálit ho. Chvíli se kochal touto představou, ale brzy mu náladu zase zkazila vzpomínka na ten pitomý slib. Snažil se soustředit se na to pouto, které s Hidanem mají, on je na něm přeci závislý. Vlastně je to chudák, nemůže chodit, vlastně nemůže nic než kecat a tak to pořád dělá. Kakuzu se usmál, Hidan vlastně něbyl tak otravný, pomyslel si.
„Kakuzu! Tady už jsme byli, chodíš se mnou v kruzích, ty debile!“ ozvalo se z batohu. Kakuzova lítost a milá nálada se ztratily stejně nenávratně jako Konanina rybička po Kisameho příchodu do Akatsuki. Vztekle hodil batoh na zem, rozběhl se k nějbližšímu stromu a začal do něj beznadějně narážet hlavou. Hidan se začal smát.
„Co to děláš, ku*va?“ zeptal se mezi dvěma výbuchy smíchu. Kdyby toto byl animovaný film, Kakuzovi by právě vzteky bouchla hlava. Ale možná spíš ne, protože by už dávno Hidana umlčel obřím kladivem, které by tak náhodou zrovna nesl v kapse.
„Dej mi důvod! Jedinej důvod a já se tě zbavim! Nadobro se tě zbavim!“ vřískl Kakuzu, že to bylo slyšet na míle a míle daleko. Hidan na něj čuměl, oči přez půl ksichtu, a mlčel. Kakuzu chvíli stál se zatatýmy pěstmi a nenávistně Hidana probodával zelenýma očima. Takhle tam byli asi pět minut, nikdo nic neříkal...
„Tak... tak promiň...“ řekl za chvíli Hidan. Kakuzu velmi nasejřeně vydechl a rozešel se do lesa. Hidan za ním koukal a neopovážil se nic říct. Za chvíli se ozval Kakuzův řev a rány větru, ohně, vody a země, kterými drtil starý dub. Hidan dál mlčel a koukal se za ním, i když ho neviděl. Za pár minut se Kakuzu vrátil v roztrhaném triku, bez masky, s třískami ve vlasech a klidným úsměvem na tváři. Uvolněně si vydechl, vzal batoh na záda, ruce do kapes a šel dál. Hidan tentokrát celou cestu mlčel, což Kakuza neuvěřitelně rozveselilo, takže měl celý den dobrou náladu.

Večer Kakuzu broukaje si znělku z nějakého filmu sbíral suché dřevo na oheň. Hidan ležel na kameni v dece a mlčenlivě Kakuza sledoval. Za chvíli se ale ozval.
„Kakuzu?“ oslovil ho tiše, ale ne šeptem.
„Hmm?“ odpověděl Kakuzu a s náručí dřeva se na něj otočil.
„... já... nevim...“ řekl po chvíli ticha. Kakuzu nakrčil obočí.
„Co nevíš?“
„Něco jsem ti chtěl, ale už nevím co to bylo... vlastně nic, jenom jsem tě chtěl slyšet...“ řekl a sklopil oči. Kakuzu chvíli nechápavě koukal, potom zavrtěl hlavou a dál se věnoval svojí práci.
„I když... vlastně jsem na tebe tuhle myslel,“ řekl a usmál se. Kakuzu znovu zvedl hlavu.
„Hmm... a o čem si přemýšlel?“
„Proč se od sebe nemůžeme odtrhnout...“ Kakuzu se na Hidana znovu nechápavě podíval.
„Ale nic jsem nevymyslel.“
„To je ti podobný.“
„Kakuzu! Drž hubu!“ zařval Hidan naštvaně.
„Jsem rád, že už mluvíš zase jako Hidan,“ řekl Kakuzu a zapálil noviny. Hidan se urazil. Kakuzovi to bylo úplně jedno...