Kdo po tobě kamenem, ty po něm ohněm... část 18.

co tu mám furt psát? žádná funkce furt není, tedy ve smyslu udělat mega odrážku, prostě volný plac, pár řádků mezery, tak sem píšu kraviny, vubec to nečtěte, to je jen tak pro zabrání placu a je to vlastně celé bílé, to ani nestojí za řeč. Ou jé. Snad jen, ta céééérka na koncu je Sadako, to je jasné, ne?

„Je všechno připravené?“
„Hai, Daimyo-dono“ odpověděl Sai, v pokleku a se skloněnou hlavou.
„Zajímalo by mě, jak jsi to dokázal… tolik let. Nikdo jsme neměli ani páru o vaší existenci…“ Hiashi se posadil a prohlížel si Saie. Nervózně poklepával prsty o opěradlo křesla a působil zvědavě nedočkavým dojmem.
„Chci vědět všechno. Od začátku až do konce. Začni Danzem…“

„Hai… Poté, co byl Danzou-senpai popraven, vznikl chaos. Musíte pochopit, že Root byl maximálně disciplinovaná vojenská organizace, neexistovalo něco jako zpochybňování rozkazů, spory mezi členy, nepřipouštěl se neúspěch, strach, lítost. Každý jeden člen byl vycvičen jako samostatně myslící a fungující jednotka v případě potřeby, přesto s jeho smrtí vše zkolabovalo. Většina členů, ačkoliv byla na takovou situaci vycvičena, nedokázala plnit své úkoly, a ačkoliv nás Danzou pečlivě připravil na možnost jeho sesazení, vše se zhroutilo jako domeček z karet... Muži i ženy byli zoufalí, najednou nevěděli, co dělat. Zda jsou rozkazy dál platné, nebo se něco změnilo. Já jako jeho favorit měl jednoduchou úlohu. Během pár dní jsem dal celou organizaci opět do pořádku. Celou dobu, i po dobu mé přímé služby v Anbu Listové, jsem vedl Root a dařilo se mi skrýt jeho existenci.“

„Hmmmm…“

„Něco bych chtěl ale ujasnit. Root byl a je ve své podstatě tajnou organizací elitních shinobi, jsme všude, nevěřil byste kdo vše je členem. S největší pravděpodobností ten, s kterým jste si dopřával každý večer čaj a považoval jej za věrného přítele, byl náš člověk. Tedy, obrazně, pane. A tohle vše bylo, vždy, pro Listovou. Ať už Root vypadal jakkoliv záškodně, nedůvěryhodně či zrádně, naší prioritou bylo vždy a všude chránit Listovou, jakýmikoliv prostředky. A to byl ten jediný problém. Listová, celé vedení, byli naivní, pokud se domnívali, že určují kurz světu, že jsou natolik mocní a respektováni, že se nemusejí o nic starat. Daimyo-sama, pod všemi těmi misemi, zdáním míru a suverenity, existovala válka. Válka mnohem horší a větší, než si kdokoliv ze Starších dovedl představit. Každý den jsme sváděli boje s nepřáteli, o kterých neměli Anbu a dokonce ani Hokage nejmenší tušení. Takové skupiny jako Root, má většina Vesnic. Existují lidé a organizace, vedle kterých Akatsuki připomínali Klub čajových gentlemanů. Násilníci, vyvrhelové, brutální vrazi, pro které nečinilo problém se svou krutou silou vtrhnout i do tak organizované společnosti, jakou je jedna z velkých Vesnic. Každý den umírali naši lidé, aby je zastavili před branami. Zbytky pak, které jsme nezvládli, naštěstí dorazily oficiální jednotky Vesnice. To byly všechny ty mise či ojedinělé útoky na Vesnici. Nebýt nás, Země Ohně a Listová Vesnice neví, co je mír… A za to všechno…“
„Jste byli nuceni žít jako vyvrhelové, skrývat se, být opovrhováni těmi, kdo o vás věděli…“
„Přesně tak. Pane, pokud chcete pochopit to, co vedlo Naruta a nás všechny až sem, musel byste toho být součástí. Posledních pár let… Naruto byl členem Rootu.“

„Cože???“

„Je to tak. Vlastně… Root a vše okolo, ty věci, boje, PRAVDA o slabosti a naivitě oficiálního vedení, to vše přispělo k tomu, aby pochopil, otevřel konečně oči a uvědomil si, co je skutečnost. Po letech plánování a akcí jsme se dostali až sem. Daimyo-sama, Hiashi, tady nejde o Narutovu zhrzenou ješitnost, či pomstu nebo svéhlavost, my se zde snažíme vytvořit mír. Nový řád. Ustanovit novou sílu, která zastaví všechny tyto tajné války, spory, zažehnat to nebezpečí, které si lidé ani neuvědomují. Ale k tomu všemu je zapotřebí…“
„Sjednotit Země, chápu.“ Hiashi se postavil a slavnostním krokem přistoupil k Saiovi. Položil mu ruku na rameno a jemně stiskl.
„Teď vidím, chápu… a jsem hrdý, že se toho budu moci zúčastnit. Jen…“
„Ano, pane?“
„Teď jsem trochu zahanben, stydím se…“
„Proč?“
„Víš… já měl za to, že se Naruto mstí. Ačkoliv ho mám rád, a vím že i on mě, koneckonců jsme rodina, nikdy jsme se o tom nebavili. Pak až nedávno ke mně přišel, a vyložil mi svůj plán, a učinil mi návrh. Návrh, který se neodmítá. Konečně dosadit Hyuuga klan, kam po celá staletí patřil. My, to my jsme předchůdci všech těch uřvaných patetických Uchihů,“ vztekle mrskl rukou, „to z naší krve povstala jejich linie, jejich klan. My, my jsme starší než Senju! Mojí předkové byli ti, kdo první převzali moc od Legendárního Mudrce šesti cest! My jsme získali jako první dar, pokrevní dar našeho rodu, Byakugan byl prvním Kekkei genkai, a jak se k nám zachovali??? Ano, ano, Hyuuga je velevážený, ctěný, urozený, dali nám hezký domeček v centru Vesnice, výsadu být v Radě… k čertu s nimi!“
„Pane…“
„Myslel jsem, že mu jde jako členovi naší rodiny o tohle a… že mně chce pomoci. Splnit můj sen… napravit tu hroznou křivdu…“ pomalu se znovu posadil, schoval tvář do dlaně a mlčky vzpomínal.
Sai poznal, že teď je chvíle odejít. Uctivě se poklonil a pomalu couval ke dveřím. Věnoval poslední pohled trůnu nového Daimya, Feudálního Pána a když vycházel ze dveří, zaslechl jediné slovo, které Hiashi pronesl pološeptem…

…Hizashi…

„Tak jsi mu to řekl…“ ozval se hlas zpoza Saiových zad.
„Naruto… já…“
Naruto stál opřený o zárubně dveří, měl založeny ruce na prsou a oblečen byl v úboru Daikageho, včetně charakteristického klobouku.
Sundal jej a pleskl s ním o koleno.
„Dobrá práce, sám jsem nevěděl, jak to všechno vyklopit, -totedajó.“
Sai si oddechl.

„Myslel jsem, že teď když nastal čas… měl by přesně vědět…“
„Jo, myslels dobře. Načasovals to lépe, než bych svedl já. Hůůů, to by mě zajímalo, jestli je to tím, že si takovej necita…“ křenil se Daikage a raději hned na důkaz lehkomyslnosti svých slov a dobré nálady objal Saie kolem ramen.
„A teď mi pověz, brachu, jsou připraveni?“
Sai zmateně, zčásti kvůli rozšafnému chování Naruta, zčásti kvůli vlastní neznalosti takových nálad, vykoktal…
„Hai, senapi, dono, sensei, Daikage, Naruto, …kun…eh, uh… chan… san...“
„Muhehehe, zase si v úzkých co? Hele, mám dobrou náladu, vytáhl si mi trn z paty, když se takhle šklebím, můžeš mi říkat, jak chceš, zapomeň na nějakého Kageho… hm?“
Sai mrkal o sto šest. Ačkoliv se Naruto snažil, zmátl ho ještě více…
„Uh, Root je připraven, stačí vydat rozkaz.“
„Výborně, to jsem chtěl slyšet…“

*****************************************************************************

Byla tma. Naprostá tma, žádné hvězdy, Měsíc, nic…

„Baki-dono, zvědové se nevrátili…“ oznamoval překotně zadýchaný Písečný shinobi muži, který svou výškou, rameny a přirozeným držením těla budil v tolika svých soukmenovcích zasloužený respekt.
„K čertu,“ zaklel, „informujte Kazekageho, je ve staně vzadu.“
„Hai.“

„Tohle se mi vůbec nelíbí, nebyl to dobrý nápad, vyrazit hned…“ mrčel si pod nosem, „ale co jiného zbývalo…“
uvědomoval si závažnost situace. Morálka Písečných byla hodně na dně, ani on, ani Gaara nedokázali dostatečně povzbudit své muže. Viděl to v jejich očích, cítil to z jejich řečí. Pár neznámých, pro mnohé potulných- což byl nebezpečný omyl který se snažil všem vysvětlit, zatím marně- shinobi během pár chvil zničilo obranu Suny, zesměšnilo jejich obránce, pokořilo jejich chloubu vesnice, Hlavní budovu, pobilo nesčetně kamarádů, a oni se na nic kloudného nezmohli. Ale chtěli. Baki i Gaara to věděli, nemohli jim upřít pomstu, nechtěli v nich dusit vztek, stejně tak v nich ale nedokázali zažehnat obavy a strach. Proto se rozhodli takto. Raději využít touhy po pomstě, dokud je alespoň nějaká vůle v jeho mužích, než sedět na zadku ve Vesnici a pozorovat tu spoušť, která jim pomalu ale jistě trávila srdce a duši bojovníka. Jako zákeřný jed Chiyo a Sasoriho.

„Možná jsme měli počkat na Listovou…“

Otočil se od horizontu a vracel se zpět ke stanu, ve kterém nad mapami rozumoval Gaara a jiní velitelé jednotek.
„Každopádně chybí Kankurou, ti jeho zasmolení špioni… bez něj jsou k ničemu…“ neměl je rád. Chápal nutnost a užitečnost diverzních a výzvědných jednotek, přesto v něm převažovala přirozená nechuť k těmto metodám boje, on měl rád výzvy. Boj. Surovost okamžiku, kdy jeho obávaná technika projela nepřítelovou hrudí a oponenta změnila v několik hromádek. Krev na jeho tváři… Napětím se mu třáslo celé tělo. Napětím a nejistotou. Obstojí jeho muži? Zdálo se, že stojí proti opravdu zuřivým a schopným protivníkům. V tuto chvíli by mu menší diverze přišla vhod, jen pro uklidnění, pro jistotu. Sice od dob zrádného Orochimarova plánu a vraždy jeho kamaráda, velitele, vůdce, Gaarova otce, nesnášel intriky, ale tady by se hodily…
Během těchto úvah došel až ke stanu a odhrnul plentu.
„Kazekage-sama, musím s Tebou mluvit, Gaaro…“
„Hmmmm… copak?“

Zhruba o třista metrů dále, v koruně jednoho z mála stromů, které zde na pomezí území Písečné a bývalé Deštné rostly, se krčila nenápadná postava celá v černém…
„To je mi věc, to je mi věc… vaši kamarádi…“ pronesla postava pološeptem směrem k hromádce čtyř nešťastníků v uniformách Písečné, kteří měli tu smůlu, že narazili při svých výzvědách na nesdílnou osobu s chráničem, který jasně poukazoval na příslušnost k Stínové vesnici.

„Huf, že jsem to netrénovala poctivěji,“ posteskla si, když se posadila pohodlně na větev a přiložila ruce ke spánkům. Intenzivně myslela na jediné jméno, v duchu na něj volala, doslova křičela.
Po pár chvílích se jí to povedlo.

„Ranmaru-senpai…“ Věděla, jak to funguje, v mysli si přehrála všechny myšlenky a informace, které před chvílí zjistila, vzpomínala sama pro sebe, kolik mužů viděla, kde, všechny detaily, kterých si všimla…
Trochu se vždy z vlastních důvodů bála, kolik toho vidí, kolik toho dokáže přečíst z její mysli, a jestli to dokáže vždy… vůbec ji neuklidňovalo jeho vysvětlení, otřepané fráze…

„Lidská mysl je jako kniha. Pro mě. Mohu v ní číst, ale jen tolik stránek, kolik sama otočíš. Listuj málo, málo přečtu…“

„Kecy… úchylák jeden.“ Prostě se jí nezamlouvala představa, že může číst její myšlenky, nedej bože sny, které -při její povaze i přes její mladý věk- nebyly zrovna nejmravnější.
„Hu-hu, nakonec, kdo je tu větší zvrhlík, hehe…“
Seskočila ze stromu, když uslyšela jeho pro ni příliš zženštilý hlas.

„Stejně Tvé rozhodnutí nezměním. Pak tedy počínej si opatrně, nepřežeň to. Potřebujeme Tě. A jeho taky.“

Ušklíbla se. To chtěla slyšet.
Vytáhla tentokráte obě dvě Kusanagi katany a svižně se rozběhla k předním hlídkám táboru Písečných.

„Jdeme tancovat.“