Bylo - nebylo... 2 (Ohořelá chaloupka)

Né, ty jména nejsou vážně špatně přiřazený k rolím, je to naschvál

Kdysi dávno v předaleké galaxi...Ech, pardon - špatný začátek...

Za osmero psími bobky a za devatero kanály, hned vedle věže z perníku žila Konan a sedm Akatsuki od Sashenky. Ale ti nám jsou úplně ukradení, půjdeme ještě dál... Překročíme dálnici E55 a kdesi v hlubokém lese stojí malá vila. V ní žily čtyři osoby. Otčím Kakashi, macecha Tsunade a dvě děti: holčička Naruto a chlapeček Sakura. Macecha a děti spolu vycházely vcelku dobře, akorát Kakashi byl děsnej zmetek a pořád kul pikle, jak by dostal ty parchanty z domu. A proč? To sám nevěděl.....

Byl temný večer, ze sousední země se ozývalo vytí vlků - ano, ani ti vlci nebyli tak tupí, aby tu žili - a Kakashi stále dumal, jak by se dětí zbavil...
,,Žbrepty, žbrepty. Huhly, huhly!” říkal si sám pro sebe Kakashi a v tom dostal nápad... vlastně přes dr*ku od Tsunade, kterou deprimovalo jeho věčné ďábelské huhlání a žbreptání.
,,Zlato? Mohl bys toho nechat? Nemůžu spát a z nedostatku spánku mám... mám... různé kosmetické vady! Prostě buď zticha!” zařvala na něho a tím vyplašila vlky ze sousední země.
,,Huhl... Chci říct, žádnej problém,” řekl deprimovaně Kakashi a šel do kuchyně, kde ho od jeho ďábelských plánů nebude nikdo rušit a navíc bude mít přísun zmrzliny.
,,Hm...” olízl zmrzlinu.
,,Mám to! Už vím, jak se těch parchantů zbavím!” zakřičel vítězoslavně, ale to už zase slyšel výhružné nadávky, linoucí se z jejich ložnice...

Ráno, které začalo právě za deset minut

,,Děti,” otočil se Kakashi na naše... jeho... jeho ženy... adoptované děti.
,,Protože už mi totálně přeskočilo, dám vám tenhle úkol: půjdete do lesa a natrháte mi perník z keřů, na kterých rostou maliny.A dokud to nesplníte, raději se nevracejte domů.”
,,Můžem si dojíst svačinu?” otázala se Naruto.
Kakashi zbrutálněl a škodolibým hlasem řekl: "Ne!”
A tak chudinkám dětičkám nezbylo nic jiného, než jít do lesa trhat perník na keřích, na kterých rostou maliny. Ještěže byl Sakura tak chytrý a vzal si s sebou GPS navigaci - bohužel do auta.

V lese

,,Ták,” řekl vítězoslavně Sakura a nacvakal údaje do GPS navigace.
,,Nic k zobrazení!? Jak si to jako představuješ ty křápe!? Na co nám je GPS navigace, když ani neví, kam máme jít do lesa trhat perník na keřích, na kterých rostou maliny?!"
,,Mám lepší nápad!” zahuhlala Naruto.
,,Co takhle jít k tý babce, co prodává perník uprostřed pustého lesa?”
,,Žádná taková neexistuje,” odpoví ji Sakura.
,,A proč je teda támhle cedule - Nechutně sladké perníky babči, která je prodává uprostřed pustého lesa?”
,,Hmm, tak dobře. Zkusím to zadat do naší GPS navigace,” odpověděl Sakura a začal třískat do malých tlačítek, která tam nebyla, protože byla s dotykovým ovládaním.
,,Jděte rovně, pak zahněte doprava, minete ženu s kočárkem, kterou obtěžuje úchyl, a jste tam,” odříkával text, který tam taktéž nebyl napsaný, protože došla baterka.
,,Hmm, myslím, že GPS navigace s imaginárníma tlačítkama a vybitou baterkou a ještě k tomu taková, která je do auta, nám bude na prd,” konstatovala Naruto.
,,Bude lepší se držet cedulí,” rozhodla nakonec a tak se vydali na cestu.

Po pěti minutách

,,Já už nemůžu!!” stěžovala si Naruto
,,Přestaň fňukat a přidej, už tam skoro budem.” dostalo se jí odpovědi.
,,No jo pořád, ty tyrane,” zamumlala si pro sebe Naruto.

Po pěti minutách a deseti sekundách

,,Už tam budem?”
,,Ne.”
,,A teď?”
,,Ne.”
,,Jsi si jistej, že nejsme blíž, než jsme byli před minutou?”
,,Vždyť stojíme na místě ty huso!”
,,A jo, já zapoměla” řekla rozpačitě Naruto.
*povzdech*
,,Tak tohle bude dlouhá cesta.”

Pět minut a dvacet sekund od předchozí události

,,Cítím perník...” řekla Naruto.
,,To protože ho žereš, ty blbko!” odpověděl Sakura.
,,A kdes ho vlastně vzala?”
,,Támhle, z toho spáleniště, ne?”
,,A ku*va!” a ze Sakurových úst se začaly linout peprné nadávky.
,,Co se děje?”
,,Copak to nechápeš?”
,,Ne.”
,,Na tomhle místě měla stát ta fabrika,” a ze Sakurových úst teče další vodopád nadávek...

Za hodinu

Sakura stále nadává, že se už nikdy nevrátí domů. Při zopakování jeho repertoáru sprostých slov omylem -jak jinak- rozdupne lebku zdejší bývalé pracovnice Ježibaby Uhrohnídkové.
Narutě je to jedno a dál požírá perník, při tom omylem -jak jinak- sežere onu rozduplou lebku zdejší bývalé pracovnice Ježibaby Uhrohnídkové.

Za další hodinu

Sakurovi už došla slova a Naruta už neměla co jíst...
,,Naštěstí tu máme plán bé,” prohlásila šťastně.
,,Asi budu litovat toho, že se ptám. Ale jaký je to plán?”
,,Natrhat ty perníky na keřích, kde rostou maliny.”