Naruto - objevení skryté síly (2. kapitola)

02. kapitola – Nová mise

Nádherné sluneční světlo osvětlovalo vylidněné ulice Konohy. Veškeré dveře i okenice byly zavřeny, aby horký vzduch a hořící slunce nepronikali do malých domečků. Podél zdí se rozprostíraly prázdné stánky, kolem se povalovaly všemožné věci různých tvarů, sem tam kolem proběhlo domácí zvíře a jen zřídka se objevil nějaký člověk. Konoha, město kde se do teď pořád něco hemžilo, byla dočista mrtvá. Všichni obyvatelé byli raději doma a věnovali se domácím pracím, než aby snášeli to odporné horko.
Tedy skoro všichni. Jediný člověk, který byl považován za trn v oku Konohy a pokaždé se choval jen podle svého uvážení, se procházel po vyprahlé zemi hořících ulic. Jeho stín se odrážel na zeď, vyrobenou z pískovce, která vedla podél cesty. Bylo značné, že na sobě nemá pomnoho oblečení, jelikož při závanu větru šel vidět i stín oněch šatů, které na něm vláli jako státní vlajka při národním svátku. Tato entita, tento muž si to rázným a sebevědomým krokem hrnul k radnici vylidněné vesnice. Na hlavě mu rostly kratší vlasy s barvou sluneční žluti, zpevněné do tvaru černou čelenkou s přišitým kovovým plátem, nesoucí znak Konohagakure no Sato. Lehce si s nimi pohrával teplý vánek, který se šinul horkem prolezlou uličkou. Stejně tak si pohrával i s jeho oblečením, v jehož barvách převažovala oranžová a černá. Hubené tělo s lehkým náznakem svalů překrýval bílý nátělník s oranžovým a černým pruhem, který nabýval tygrovaného vzoru. Volné oranžovo černé kalhoty zakrývali nohy se stavbou atleta. Také sloužili jako přechodný věšák pro oranžovo černou bundu, která se jim nemálo podobala svými vzory. Byla zastrčena za opaskem kalhot, vítr si s ní lehce pohrával stejně jako se zbytkem ošacení a otíral její matné mikrovlákno o kalhoty, jež byly vyrobeny ze stejného materiálu. Konečným doplňkem byla černá ninja obuv, která při chůzi nenápadně plandala na bosých nohách a klapkala o paty.
Muž, povahově spíše ještě chlapec, elegantně otevřel víčka. Hnědavé až blonďaté řasy rychlým pohybem prořízly prašný vzduch a odhalili modré oči, připomínající dva maličké safíry. Byl to Naruto Uzumaki, který dnes odpoledne dostal povolávací rozkaz, který byl jediným důvodem, proč do tak zatuchlé a horkem prošité budovy jako je radnice Konohy mířil. Asi před hodinou k němu totiž domů doběhl mladý klučina, celý upocený a vrazil mu do ruky dopis, ve kterém stálo, že se má okamžitě dostavit do kanceláře Godaime Hokage. Dále v dopisu stálo, že důvod, kvůli němuž Naruta povolávají, je velice důležitý a byl přiřazen do třídy S. A v úplně posledních řádcích pergamenu, který jistě psala Shizune, dotvrzoval to i její podpis dole vpravo, bylo, že ho Godaime očekává dnes odpoledne ve své kanceláři.
Bylo jisté, proč je Naruto v tak dobré náladě i přes to, že bylo takové vedro. Již dlouho se těšil na nějakou misi. Jeho svaly už totiž z toho nic nedělání začaly ochabovat a Naruto nemohl dále rozvíjet své schopnosti, jelikož nebyl nikdo, kdo by ho trénoval. Jyraiya zemřel při boji s Nagatem, Yamato se vrátil k ANBU, Kakashi bůhví kam zmizel a mezi žabáky se vrátit nechtěl. A tak sedával doma a nudil se. Sem tam zašel za Sakurou, která pracovala jako velitel lékařských jednotek a popovídal si s ní, co je nového. Proto se tak těšil na tuto misi, i když nevěděl, co ho v ní čeká. Tedy, netěšil se tak na tu misi, jak na to, že zase bude pracovat se Sakurou. Takto radostný pokračoval až k branám hlavní budovy Konohagakure no Sato.
Pohlédl na rudé dveře a pomyslel si, že tam na něj čeká jistě spousta lidí, když je ten úkol tak veledůležitý. Na okamžik se zastavil a zahleděl se do výšin, kde se ještě dostavovala budova radnice po útoku Akatsuki. Vesnice byla už celkem dostavěná a opravená, ale stále bylo ještě co opravovat. Nagato zde napáchal škody nedozírného charakteru.
Sebevědomí mu přálo a tak rozrazil vrata. Rychlými kroky skákal po dvou schodech nahoru až na patro, kde se nacházela kancelář Hokageho. Jeho černé sandály klapkaly o zem jako dopadající kapky deště.
Konečně došel až ke dveřím kanceláře. Nahodil úsměv a prudce je otevřel. V kanceláři nebylo nic jiného, než velký stůl, na kterém bylo spousta svitků, papírů, složek a dva kalíšky, ve kterých dřímali pavouci a pár tužek. Dále pár skříní, v níž vesele odpočívali další osminohá stvoření a pár šanonů. Nic víc se v takzvané kanceláři nenacházelo. Za dubovým stolem, umístěným před okny, netrpělivě seděla na své kožené židli Tsunade, pátá Hokage a hleděla do svitků, které náleželi Narutově misi. Jakmile Naruto rozrazil dveře, prudce zvedla hlavu a odhodila tužku, která dopadla na zem. Před stolem nervózně seděli na černých dřevěných křeslech Sakura a Narutovi prozatím neznámá mladá žena. Mezi tím, co na Naruta čekali jim Tsunade vysvětlovala jejich misi, jelikož opravdu neměli čas na něj čekat, než se uráčí dorazit.
„Hm? No konečně, Naruto. Rychle pojď a posaď se, ať se všechno dozvíš.“ Pobídla jej Tsunade a vrhla po něm nepříjemný pohled.
„Je! Ahoj Sakuro! Tsunade no bachan.“ Zakřičel Naruto s přátelským výrazem a pohlédl na neznámou dívku, která se na něj ani neotočila a upřeně sledovala Tsunade.
„Eh – Kdo to sakra je?“ Procedil potichu skrze zuby a vstoupil do místnosti a tiše zavřel dveře. Sakura se stejně jako neznámá neotočila a strnule hleděla na Tsunade, které na spánku vybíhala žíla zlostí z oslovení. Naruto se posadil mezi Sakuru a neznámou na poslední židli, která byla volná. Pohlédl doprava, kde seděla Sakura. Vrhl na ni úsměv. Sakura mu jej opětovala. Naruto pak pohlédl na dívenku, nejspíše dvacetiletou. Tence tvarované tělo s poněkud velkými vnady, ale ne tak moc obdařené jako Tsunade, bylo oděno do černého kimona s vyšitými červeno bílými rybičkami na Maemigoru (hlavní přední díl) i Uširomigoru (hlavní zadní díl). Furi (rukáv pod otvorem rukávu) byl fialový, což byla i mašlička u beder a pásek. Kimono bylo jako každé jiné, až na maličkou výjimku. Nemělo límec a začínalo pod rameny, takže vypadalo spíše jako šaty. Černé rovné vlasy dívce splývaly s tělem a rudé očka spalovaly svým pekelným žárem Tsunadin obličej. Ty oči – Co je zač? Tázal se sám sebe Naruto, když v tom jeho přemýšlení přerušil zvučný hlas Tsunade:
„Tak, začneme.“ Řekla s vážným výrazem, ve kterém bylo vidět, že už několik dní pracovala s minimem spánku. Stoupnula si a zohnula se přes svůj pracovní stůl pro tužku, která ležela na zemi jako nehybný kámen. Snažila se ji uchopit, ale přes její mohutné poprsí to nešlo.
„Zatracené kozy!“ Proklínala v duchu svá ňadra.
„Ehm, Tsunade-sama, dovolíte?“ Tázala se Sakura a snažila se dostat k tužce. Tsunade pozvednula hlavu a následně i celé tělo. Posadila se zpět do židle a opět nasadila vážný výraz. Sakura s lehkým předklonem pozvedla tužku a vhodila ji do kelímku, při čemž porušila pavučinky a málem zabila maličkého pavoučka, ukrývajícího se v útrobách kovového držáku. Naruto se snažil zakrýt smích z Tsunadiného výstupu, což se mu moc nedařilo. Neznámá seděla na židli stále jako socha, ale bylo zjevné, že se také uculuje. Sakura se posadila zpět do křesla, které při dotyku jejích hýždí zavrzalo.
„Tak a teď vy dva už dávejte pozor.“ Okřikla je Tsunade, která je sjížděla pohledem jednoho po druhém. Nastalo krátké hrobové ticho. Jen ptáčci, kteří poletovali kolem oken a prozpěvovali své písně, ono ticho narušovali. Když v tom se Tsunade zhluboka nadechla a spustila:
„Takže, zavolala jsem si vás, protože veškeré týmy, které nemají na starosti obranu, byly vyslány na mise – „
„Počkat! Vy chcete říct, že jsme sem šli jenom kvůli tomu, že nezbyl už žádný tým! To jsme tak podřadní - “ Skočil Naruto Tsunade do řeči.
„Ticho Naruto!“ Okřikla ho Sakura, avšak neznámá sebou ani netrhla a stále si prohlížela Tsunade od hlavy po nejnižší viditelné místo, čímž ji znatelně znervózňovala.
„Takže Naruto, když mě to necháš dopovědět, tak ti to vysvětlím.“ Odvětila Tsunade s úplně klidným výrazem, i když v její mysli Naruta mlátila po hlavě veškerým nábytkem, který byl v místnosti včetně samotné místnosti. Naruto zmlkl. Jen tiše kývl a zajel do židle jako červotoč.
„Takže, zavolala jsem si vás sem nejen z tohoto důvodu, ale i z důvodu, že je tahle věc úzce spojená s Narutem.“ Naruto zbystřil a posadil se do normální pozice.
„Dostala se mi do rukou listina,“ pokračovala Tsunade „ve které byla zašifrovaná mapa. Na té mapě je zakreslena ještě původní říše Shinobi. Tahle říše, jak jistě všichni víte, se rozprostírala na území všech dnešních zemí a ještě dál. Ale nejdůležitějšími a také nejvzácnějšími zaznamenanými místy, které se nachází na té mapě, jsou ta místa, kde onen vládce tehdejší říše ukryl své nejcennější artefakty. Chci, abyste všechny ty artefakty našli a přinesli sem. Avšak je tu riziko. Je také možné, že na některých místech nic nenajdete. V tom případě se nedá nic dělat. Jestliže ale budete mít prostředky na získání již odebraných artefaktů, chtěla bych vás požádat, aby jistě jej přinesli. Další možností je, že artefakt bude poškozený. V tom případě bych vás chtěla požádat, abyste jej přinesli v co možná nejlepším stavu a také co možná nejkompletnější. Také je možné, že se dostanete do potyčky s jinými ninji.“ Ukončila svůj monolog.
„Wow! My budeme hledat poklad!! To bude legrace!“ Vykřikl Naruto.
„Agh! Naruto!“ Procedila Sakura skrz zuby. Neznámá byla stále ponořena do Tsunadiné podoby a dva zápolící náctileté Shinobi nevnímala. Nevnímala dokonce ani Tsunade, protože osnovu úkolu již znala den dopředu, a tak tam byla jen pro úplnost.
„Tak. Tohle je vše, co jste potřebovali vědět. Materiál a instrukce dám Chiaki.“ (千秋 – velmi jemný podzim)
Vložila se do soupeření Tsunade a v zápětí Sakura i Naruto přestali povykovat a v mžiku si sedli zpět na židli.
„Eh. Tsunade-sama. Kdy ta mise začíná? A kdo je Chiaki?“
Zeptala se rozpačitě Sakura. Tsunade se poprvé za dlouhou dobu pousmála.
„Chiaki Sakana, váš nový sensei. A mise začíná teď hned.“ (千秋 さかな – velmi jemný podzim, ryba) Naruto se zamračil a pohlédl na Chiaki, která poprvé za celou dobu věnovala svůj spalující pohled i jemu.
„Sensei? My nepotřebujeme senseie! Oba dva jsme ninjové třídy vyšší než A. Nepotřebujeme dozor!“ Křikl na Tsunade Naruto. Chiaki se jen pousmála.
„To se ještě uvidí.“ Konstatovala sametovým hláskem, načež se její tělo proměnilo na malá zrníčka prachu a pylu, které se po větru odnesly ven z okna. Naruto a Sakura jen nevěřícně hleděli.
„Tak už běžte!“ okřikla je Tsunade a usadila se, načež si vytáhla láhev saké a dosyta se napila. Obě postavy okamžitě vstaly a vyběhli ven z kanceláře.
„Počkej mě u hlavní brány. Vezmi si všechno potřebné!“
Připomněla Narutovi Sakura. Naruto se zamračil.
„Jsi snad moje máma?“ Otázal se poníženě. Sakura se jen usmála.
„Tak za deset minut před hlavní branou.“ Připomněla mu a rozeběhla se na druhou stranu chodby, směřujíc do své kanceláře, která byla umístěna na nejvyšším, právě dostavěném patře.
O deset minut později oba dva už postávali před hlavní branou. Nabývala tvaru velkého oblouku, bohatě zdobeného různými symboly. Nahoře byl kruh a v něm vytesán symbol Konohagakure no Sato.
„Ach. Kde je ta holka?!“
Rozčilovala se Sakura stojíc pod obrovským půlkruhem. Naruto seděl na zábradlí dřevěného mostu přes řeku před vstupem do vesnice. Tupě pozoroval vážky a jiný hmyz, poletující nad hladinou vody. V tu ránu si vzpomněl na Shina Aburameho a na techniky jeho klanu. Sakura nervózně hleděla směrem k vesnici a poklepával nohou. Jednu ruku měla v kapse a na prstě druhé ruky se jí točil kunai.
Najednou se ozvala rána a nahoře nad kruhem se symbolem Listové se objevil kouř. Jak se kouř pomalu rozplýval, víc a víc šlo rozpoznat dívčí tělo, zahalené v kimonu.
„Hej! Ty! Jdeš pozdě!! Kde jsi byla?!!“
Řval Naruto při pohledu na neznámou, jakoby jí někdo mlátil holí po zádech.
„Ten tón si vyprošuji!“
„Grrr – omlouvám se, sensei.“
„Hm - Je čas vyrazit.“
Řekla Chiaki a skočila dolů mezi sedícího Naruta a rozhořčenou Sakuru.
„Ej, počkat, na něco jsem zapomněla.“
Pronesla Chiaki, za hbitého otočení.
„Půjde s námi ještě někdo.“
„Grrr, zase někdo novej?“
Zbystřil Naruto a pohlédl zpět do města.
„Támhle běží.“
Ukázala Chiaki tenoučkým prstem na přibližující se postavu. V pomalém přibližování byly na postavě znatelnější ženské rysy. Konečně doběhla a zastavila u Chiaki.
„Hlásím se do služby, Chiaki-sensei“
Dívka se postavila do pozoru a přivřela modravé oči před pražícím sluncem. Její tvář se leskla jako sklo a od jejich černých rovných vlasů, spletených do pramínků a svázaných červenou stuhou, se odrážely paprsky slunce. Její oči zářily jako modrá laguna při svitu měsíce. A její rty byly tak smyslné, že by s nimi okouzlila každého muže. Byla oděná do černočervené upnuté bojové róby. Červený rozevřený límec jí zdobil krk a vystupoval z černé vesty, zpevněné červeným provázkem místo zipu. Napůl odhalovala její nádherné mladistvé tělo. Nejzajímavější na vestě bylo její zakončení dole u pupíku. Bylo stříhnuté tak, aby nádherný klenot dívčího břicha byl na sto procent vidět a také jej zdobily červené plameny, které se také objevovaly na rukávech. Kolem horních svalů její sametové hebkých ruček se obepínaly kapsičky s kunai a dalším užitečným vybavením. Tenounké nožičky jí z velké části zakrývaly bohatě zdobené černé kozačky s červenými doplňky a ženskou pýchu skrývala pod maličkými kalhotami, opásané červeným páskem se zajímavou přeskou. Na pravé nohavici se jí vyjímaly střídající se černé a červené oblouky a na levé nohavici vystupoval znak jejího klanu, a to symbol Jing Jang, obtočený hadem zakousnutým do vlastního ocasu. Obě stehna byla téměř zakrytá a na pravém se vyjímala šedavá kapsička o něco málo větší než ta na rukách. Vypadala nevině. Jako holčička, která právě vyšla ze základní školy. Ano, vypadala by tak bez toho, co měla přivázané vzadu u pasu. Byly to dvě katany s tyrkysově modrou Sayí, na které se nacházel bílý znak Konohy a červené proužky s červenou rukojetí. Tyto dvě smrtící zbraně dodávali dívčině, jinak zdánlivě neškodné, postavě trochu respektu, avšak ne moc. Stále vypadala jako ta školačka, která právě vyšla školu.
Naruto okamžitě vyletěl z lenošné pozice a zadíval se na dívku, která se k nim nejspíš měla přidat do týmu. Chiaki si ji svým rudým okem prohlédla a potom se podívala na Naruta a Sakuru. Naruto div jen neslintal, jak byl dívkou omámený. Sakura jen zvědavě čekala, co se bude dít dál.
„Sakuro, Naruto. Tohle je naše nová týmová spolupracovnice. Byla nám přidělena z důvodu náročnosti úkolu. Jmenuje se Mia Nayoko.“
Mia se usmála.
„Těší mě. Jsem Mia.“
„Sakura Haruno.“
Představila se slušně s podáním ruky.
„N … N … Naruto … Uz … Uzumaki.“
Vytlačil ze sebe neschopen se pohnout.
Sakura se na Naruta podívala ostrým pohledem a plnou silou ho praštila do zátylku. Ten se rázem probral a popadl se za hlavu.
„Prober se!“ Zařvala Sakura na Naruta.
„No jo, no jo.“ Vydechl Naruto mnouc si bouli na temeni. Oba dva pohlédli na Miu.
„Eh. Jeho si nevšímej. Někdy se chová, jako blázen.“
Podotknula Sakura s nesmělým úsměvem. Mia se usmála.
„To je v pohodě. Jsem na to zvyklá. Už jsem potkala moc takových, ženskou posedlých kluků.“
„Tak, děcka.“
Zastavila jejich rozhovor Chiaki.
„Vyrazíme.“
Jen co to dořekla, vydala se napříč mostem.
Naruto, Sakura a Mia si vyměnili pohledy a rozběhli se za senseiem.