Erosova škola života,díl 2 - Kde, proč, jak?

Satorko - ty víš - moc a moc dík ;)

-------------------------

Temnota. Tak tmavá, jako je sama bezměsíčná noc bez hvězd, tak hustá, jako chrchel bezdomovce spícího v prosinci v lepenkové krabici. Ale kde se tu vzala? Co se to děje? Kde jsem se tu vzal?
Jsem to já, či se mi to jen zdá? Asi jen sen. Ale ten se mi nějak nelíbí, připadá mi takový zvláštní - nic v něm není. Je prázdný a tmavý. Ale když je to jen sen, tak bych se mohl pokusit otevřít oči, či se jen pohnout.
Ale proč? Proč bych se měl pokoušet probudit z téhle temnoty, když vůbec nevím, jestli je to sen, či bdím nebo jsem snad mrtvý? Pokud ano – smrt je tedy pěkně nudná. Možná víc než v Akademii hodina ovládání chakry, když je venku červen a z okna máte výhled na Konožské lázně, které se právě plní mladými, spoře oblečenými kunoichi a vy za nimi nemůžete jít. Ani se na ně z blízka podívat. Musíte jen posloucht monotoní ubíjející přednes senseie Iruky.
Je to hrozná tmavá nuda. Už mě to nebaví – jdu na to.
První pokus – nic.
Druhý pokus – zase nic. Ty víčka jsou tak těžká. Připadám si, jako ráno po flámu otevřít sklenici okurek, či pixlu s kafem.
Ale pokud spím – tak už nechci spát. Chci se probudit – chci ……..

Ááááá – ta bolest.
Jen pootevření očního víčka a uzoučký proud světla, který prochází škvírou oka mi snad propaluje díru do mého poloprázdného mozku. Ale to oko se ne a ne zase zavřít. Je to k zbláznění. V naprosté temnotě jsem toužil po světle a nyní, když mi světlo jen malinkatou škvírkou proniká do hlavy a osvětluje nenáviděnou temnotu, po které opět z hlouby duše toužím daleko víc, než po společné lázni se senseiem Kurenai.
Ale jak se tohohle pocitu zbavit? Co mám dělat? Jak by řekla Sakura – vyhnat jed jedem.
Musím otevřít i druhé oko. Musím to zvládnou už jen kvůli tomu pocitu, že se mi mozek začíná vařit v hlavě.
Musííím. Musííím.

Áááá – ta úleva.
Sice stále trpím bolestivým šokem, ale stává se to oproti předchozím pocitům slastí.
Je to, jako když vám v Kině před promítáním,když se setmí nějaký vtipálek svítí las**em do oka a v ten okamžik mu uvaděčka vlepí facku, až mu laser upadne a začne hrát dlouho očekávaný film, za který jste utratili měsíční kapesné.

Kde to jsem?
Co to je? Pořád nic nevidím – jen rozmazané fleky.
V tom cosi zaslechnu. Co se děje?. Je to, jako když jedete ve vlaku, máte sluchátka v uších a najednou vtrhne do kupé průvodčí a vy neslyšíte, co chce.
,,Erosi. Erosi. ´´
Do mého doposud omezeného zorného pole se nasouká obličej nějakého muže a začne se mnou třást…
Ale i když je to poměrně nepříjemné, přesto mi třesení pomohlo vyhnat z hlavy všechny mé předchozí myšlenky a pocity. Díky tomu se mi rozjasnilo a můžu zařvat: ,,Senséééi to bolíííí´´
Ale ten starej blboun si nedá říct a třese se mnou ještě víc a místo, aby přestal s tím otravným opakováním mého jména do toho ještě vloží výkřiky typu: ,,Zavolejte někdo lékaře! Kde se fláká nějaký lékařský ninja, když je zrovna potřeba!´´
Nejraději bych ho přetáhnul tou vázou plnou kytek, kterou mám na stolku vedle postele, přes hlavu….. páni – teď jsem si uvědomil, co tu ta váza dělá?
Jelikož pocit probuzení spolu s jeho třesením a otravnými výkřiky roste, proto se můžu konečně rozhlédnout kolem.
Ležím v malém pokoji, jehož vybavení se skládá z nočního stolku skříně a mé postele – nejspíš jsem v nemocnici.
Ale co tu dělám?
Proč tu jsem?
Jak jsem se sem dostal?
Vtom se rozlétnou dveře a nahrne se do pokoje spousta dalších lidí, připadá mi to, jako kdybych ležel na městském úřadě, bylo prvního osm nula nula, otevřeli se vstupní dveře a hrnula se ke mně tlupa rómských spoluobčanů pro přídavky. Ale problém je v tom, že já nic nemám a i kdybych něco něco měl, rozhodně bych nikomu nedal.

Už mě to začíná vážně dopalovat – plnej pokoj lidí, co na mě civí a povolávají na mě, sensei mě dusí a hlava bolí a bolí.
Nádech…, výdech….., nádech…..
,,VYPADNĚTE VŠICHNI – JÁ CHCI KLID´´.
Náhlé ticho, nádherné báječné ticho. Všichni najednou stuhli, upřeli oči na mě, sensei ode mě odskočil a tváříl se, jako by jeho polštář ožil a dožadoval se od něj čaje s citronem.

V tu chvíli do toho ohromujícího ticha vstoupila dveřmi bábi Tsunade v těsném závěsu následována Shizune a Sakurou.
No vstoupila – to je trochu nadsazené.
Přesněji řečeno do toho ohromujícího ticha vtrhla do vnitř vražedně se tvářící Tsunade, které zůstala v ruce klika, jak byla přehnaně energická. Shizune si od ní dodržovala bezpečný odstup (u bábi jeden nikdy neví a její zkušenosti ji velí neustálou opatrnost) tváříc se podobně a za ní Sakura. Ale co toto? Sakuře se lesknou oči. Slzy? Proč pláče?

Pokud do té doby bylo ticho, nyní se to nezdá nazvat nijak jinak,než Vakuem.
Nikdo se ani nehne – jen se jejich pohledy přesunuly ze mě na ně.
Nepatrný okamžik si hledíme s bábi do očí, když ona v tom odstoupí ode dveří a jen ukáže prstem na chodbu.
Nikdo se neodvažuje nic namítat a v pořád stejném tichu se všichni hrnou ven – jak rychle vpadly, tak rychle vypadly.
Zůstaly jen ty tři nově příchozí a pod dojmem nakrknuté Tsunade v koutku skrčený sempai – připadá mi, jako by se snažil splynout se zdí……
Tsunade ho přehlédla pohledem, kterým se obyčejně dívala na hromadu papírů k vyřízení. Ale asi jí nijak víc nevadil, protože její upřený pohled přešel z něj na mě.
Zhluboka se nadechla a začala ………..