Nesmrtelní: Kapitola první - Hledej a najdeš

Úvod + ...mno, vlastně nic moc xD

K úvodu: Tuhle povídku jsem původně psala na AnimeFest, ale nestihla jsem ji dopsat, takže...ji dávám semka xD Nic víc k úvodu neprozrazuju

K povídce: Přímá řeč - uvozovky, myšlenky - kurzíva, minulost - modrá barva a to tlustý tady dole ignorujte xD^^

.
Co vede k řešení problémů? Činy, které někdo musí vykonat. Jaké jsou ale třeba, aby se vyřešily ty nejhorší problémy?

Bylo ticho, přílišné ticho. Noční obloha byla temná jako vždy; jen se jí zdálo, že hvězdy září daleko víc než je obvyklé. Přešlápla na místě a skrčila se, aby získala vyváženější polohu a nepohybovala se nad krajem hluboké propasti tak neobezřetně.
Rozhlédla se okolo, ale seč se dívala do tmy před sebou sebelíp, neviděla nic než mdlé odlesky v šumícím listí.
Má vůbec cenu hledat...jistě, ten zrádce nemůže uniknout tak snadno, ale...jak ho mám asi najít? Doteď se dobře skrýval...myšlenky se jí motaly, kam neměly. Prostě ho měla jít přivést zpět, sama nevěděla, jak zabít nesmrtelného.
V mysli jí vyvstanula vzpomínka na předchozí večer...:

Právě došla do nějakého města, kde mimo jiné hledala jistého uprchlíka. Ovšem, když vešla mezi brány, cestu jí hned zahradila skupina lidí, kteří ji za žádnou cenu nechtěli pustit dál do města.
Shodila z hlavy kápi a zkoumavě se rozhlédla po ostatních. Zastavila ve zběsilém houpání přívěšek se znakem obráceného trojúhelníku v kruhu a sevřela ho v pěsti. Uvědomila si, že její postava, s velkou rudou kosou se třemi čepelemi musí být velice podezřelá a vychází z ní i jistý respekt. Toho si byla dobře vědoma dávno, nikdy ale nemyslela, že by se před ní krčily děti za rohem. Na okamžik nepatrně pookřála při pohledu na ně, jakmile se ale vrátila pohledem zpět k vesničanům, pohled jí ztvrdl, zchladl, znovu pevný jako olovo.
„Co si myslíte, že děláte, když takhle okázale zastavujete pocestné?“ pronesla tiše a hlavou pohla na druhou stranu. Vlasy měla krátké, takže to pouze změnilo úhel pohledu, aniž by jí do zorného pole padaly překážející tmavé lokny.
„Co si myslíme my?! Že nedopustíme stejné krveprolití jako minule!“ zvolal kdosi z davu. Obrátila se na něj, ale nemohla zjistit, od koho odpověď přišla. Zamračila se.
„Krveprolití?“ netušila, o čem je řeč, ani, proč se s tím obracejí na ni. „Já o žádném nevím. I když...“ na okamžik se jí ve tváři zaleskl krvelačný výraz, „...pokud se mnou chcete bojovat, rozhodně se ho dočkáte.“
Tón hlasu se jí změnil, jak mluvila. Postřehli to, několik z nich se zachvělo. Hledala si v jejich reakcích spojitosti s tím co říkali, napadlo ji tedy jediné spojení, které jí náhodou přišlo jako štěstí. Museli potkat někoho jiného, kdo bezhlavě vraždil, s kosou jako ona a zřejmě i se stejným znakem okolo krku. Zřejmě nedávno. V duchu se usmála, najevo ale nedala nic. Čekala. Dva naproti ní si něco šeptali, z čehož zaslechla jen útržky.
„...není ona...“
„...možná, ale...“
„...byl muž! A ne...“
„...to ale znamená, že...“
„Jo, to jo...“
Najednou jeden z těch dvou odběhl kamsi v davu a řekl, to, co společně se svým druhem vykoumali, zřejmě nějakému vůdci vesnice, který v rukou výhružně svíral meč. Když skrček dovyprávěl, s očekáváním hleděl vůdci vesnice. Ten přimhouřil oči do šera, které zde panovalo, a pak zvolal – poznala, že to byl on, kdo předtím volal – na ni skoro jak na nějakého psa:
„Hej ty, jak se jmenuješ?“ Hlas měl burácivý, ale za ním skrýval obavy.
Nepatrně se ušklíbla. „Shiage.“ To jméno mělo minulost. Kdysy se jmenovala jinak, ale tohle jméno přijala, když přestoupila na svou nynější, Jashinistickou víru.
Ačkoliv jak známé se tohle jméno mohlo zdát, oni neměli tušení. Což jí vyhovovalo.
„Jaký je účel tvé návštěvy?“
„Hledám...někoho jako já.“ Než stihla správně shormulovat slova na jazyku, byla přerušena.
„Jako ty?“ To byl ten skrček co předtím vyprávěl hromotlukovi, který s ní právě mluvil. „Myslíš někoho s červenou kosou?“
Vysoký muž na něj varovně sykl, bylo ale už očividně pozdě. Shiage zablýskalo v očích.
„S kosou, říkáš...velkou, rudou, ale jen s jednou čepelí namísto tří, mám pravdu? Muž, výškou tak asi o hlavu vyšší než já, s šedými, spíš bílými vlasy a fialovýma očima?“
Skrček, ignorujíc varovné pohledy dalších vesničanů, zběsile přikývl. Tmavovláska nepatrně hnula nohou aby změnila svůj postoj a mohla kdykoliv vyrazit vpřed, její pohyb jakoby však přilákal všechny oči přítomných, kteří snad zbystřili ještě víc, než bylo možné v lidských hranicích.
Tak zbytečné, pomyslela si. Proč mi prostě nemůžou vyklopit kdy se tady ten blb objevil a zase zmizel?
„Kudy šel?“ nyní její slova zněla daleko naléhavěji. Vesničani se zarazili a podívali se jeden podruhém. Shiage ta výměna pohledů přišla neuvěřitelnou ztrátou času.
„Nemám na stání tady celou noc,“ poznamenala příkře po chvíli ticha. Pár vesničanů se nesouhlasně zamračilo, jakoby byli pohoršeni jejím chováním. Zdálo se jí dokonce, že na něco čekají, ale ona ne a ne přijít na to, co. Prsty pravé ruky toužebně přejela po okraji ostré strany nejspodnější čepele své kosy; na prstech jí zůstala jemná červená čára, když vzápětí těmito prsty ukázala vpřed, na vesničany.
„Říkám to proto, že vás nechci všechny zabít, když z vás mohu dostat informace. Kdokoliv jiný by tu už takhle klidně stát nemohl. Nečekejte ode mě laskavosti nebo omluvy za to, co se tu stalo, pokud myslíte že ten, koho hledám, patří ke mně. Patřil, ale to je minulost, nyní je to jen někdo, koho mám zajmout a přivést před náš boží soud.“ K zemi dopadla první rudá kapka.
„Takže mluvte, nehodlám tu stát celou noc. Každá minuta mlčení bude někoho stát hlavu.“ To už k zemi dopadlo několik dalších rudých kapek krve, když Shiage dělalam mezi slovy dlouhé pomlky. Chtěla, aby vesničané co nejdříve pochopili, že pokud budou mlčet, zabije je. A doufala, že mají aspoň špetku pudu sebezáchovy. Jenže nikdo nepromluvil. Povzdychla si.
„Říkali jste něco o masakru, krveprolití...víte, kosa určujě zručnost toho, kdo ji používá. Ten, koho jste tu potkali se jmenoval Hidan. Znám ho a...jestlipak víte, proč měla jeho kosa jen jednu čepel?“ Zadívala se po nich, byla to řečnická otázka. Kosa s jednou čepelí přece byla obvyklá, to spíš ta její byla podivná.
Nikdo nepromluvil, tentokrát to ani nečekala.
„Protože...počet čepelí určuje zručnost toho, kdo s kosou pracuje. I barva něco znamená, ale...jak jeho, tak moje, obě dvě jsou rudé, ale ta moje má víc čepelí. Chápete? Pokud budete pořád takhle zdržovat, Hidan mi zase uteče a honit ho beze stopy další měsíc, po tom opravdu netoužím. Tudíž klidně během noci zopakuju Hidanovo krveprolití třeba desetkrát ve stejném čase, jaký to zabralo jemu...navíc jsem dlouho už Jashinovi nepředložila žádnou oběť...“ Na chvíli se zdálo, že vede vnitřní monolog, aniž by ji někdo poslouchal. Pak obrátila zrak z tmavého nebe zpět k nim. Jejich výrazy se z ustrašených změnili na zděšené, což ji potěšilo. Pak se jí v očích nečekaně zablýsklo.
Minuta, heh?
Její siluetu sotva zachytili koutkem oka, když se na první pohled vypařila z místa kde stála a objevila se jim za zády. Vzápětí se tři čepele mihly vzduchem; druhý z dvou skrčků, co si spolu předtím šeptali, tedy spíš jen jeho tělo se svezlo bezvládně k zemi, zatímco jeho hlava padla vedle Shiage. Několik vesničanů se s jekem rozprchlo pryč, jen toho jejího úsměvu se každý z nich vnitřně děsil.
„Já nelhala. První minuta vašeho mlčení. Takže, mluvte,“ vyzvala je, její hlas nyní hrozivě promítal její opravdové myšlenky. Mrtvola u jejích nohou toho byla důkazem. Dvakrát mrkla, než rychlým pohybem zápěstí zabodla kosu do země všemi třemi hroty a obrátila zrak na vůdce vesnice.
„Čekám.“
Ošíval se, když na něj hleděla, jakoby její pohled pálil.
„Byl tu předevčírem,“ vypadlo z něj konečně. Shiage si v duchu oddechla.
„A dál?“
„Přišel toutéž bránou, nejspíš spěchal, ale přesto se...zastavil v jednom z krámů na ulici a vyptával se stejně, jako ty.“
Znovu se mihla vzduchem jako blesk a přitiskla chladnou, ale tupou stranu otří vůdcu na krk, kterému z toho doteku naběhla husí kůže.
„Mluv, ale zakazuji ti mi tykat. Poslední, kdo to mohl, je odsouzen ke smrti.“
„Ji-jistě, madam.“ Můžu po krku sjela kapka potu. Shiage od něj odstoupila a dál čekala na jeho slova. Vesničané okolo se od nich plížili pryč, nechávaje svého vůdce naprosto bez opory.
„On...byl tu před pár dny. Přišel večer, tehdy pršelo. Zastavil se ve zdejší hospodě, která stála támhle,“ ukázal někam za sebe, kde zahlédla ohořelé trámy. „Nikdy jsem nebyli podezřívaví na nově příchozí a protože naší vesnicí prochází často mnoho ninjů, jsme zvyklí i na neobvyklé zbraně. V jeho případě se zdálo, že je ta kosa pro něj stejně blízká jakoby byla člověkem.“
Shiage se ušklíbla. Jistě, naše kosy jsou věci, na které jsme přísahali věrnost...vlastně ji už měl dávno zničit.
„A dál?“ řekla a netrpělivě přešlápla na místě.
„No, sedl si k největší skupině mužů a začal se vyptávat na nějaku organizaci. Toho večera jsme tam byl taky, ale nevím, jak to přesně znělo. Akatse...akatsu...“
„Akatsuki?“ To snad ne...
„Ano, přesně tak! To je ono. Vyptával se na tuhle organizaci, ačkoliv nikdo mu neodpověděl, protože nikdo nevěděl o téhle organizaci vůbec nic. Zřejmě ho to rozzuřilo, vyzíval nás, že se zde měl sejít s jedním členem organizace...a znenadání začal všechny okolo zabíjet. Pak vyběhl ven a támhle,“ ukázal do strany, kde zahlédla při světle světel rozmazané čáry, „namaloval takový znak...“
„Tenhle?“ vytáhla svůj přívěšek a ukázala mu ho. Muž vypadal čím dál vyděšeněji a koktal, co mohl.
„A-ano, tenhle...pořezal koho mohl a pak si stoupl do něj a jeho kůže zčernala a...bodl do sebe. A lidé najednou začali sami od sebe umírat...zabil spoustu lidí... “
Zřejmě to bylo pro muže stresující, zdálo se, že nemá daleko k slzám.
„To se mu nikdo nepostavil?“ podivila se.
„Ale ano, postavilo se mu mnoho lidí...v té době tu bylo i několik ninjů z okolních zemí, jenže zabil i je.“
„Chápu...“ Jistě, protože ho nemohli zabít.
„Kam pak šel?“
„N-no...já...já nevím, nechali jsme ho jít...když přestal vraždit...“
„Ach Jashine, tohle bude dlouhé hledání...kterým směrem šel?“
„Tá-tá-támhle!“ ukázal přímo přes vesnici. „A na rozvětvení cest se dal doleva!“
Pohlédla vpřed. Měla sice hlad, ale konečně měla stopu...neměla čas se zdržovat.
„Díky,“ řekla jen a rychlým pohybem si kosu umístila na záda. Vzápětí se rozběhla vpřed.

Povzdychla si, myšlenky na ten večer se jí honily hlavou celou dobu. Pak listí zašumnělo o něco víc. Ohlédla se, za ní se mihla tmavá postava a bleskově se vzdálila; viděla jen matné odlesky něčeho červeného. Okamžik jí trvalo, než si uvědomila, že to, co zřejmě vidí, je...
„Kosa...“ V tu chvíli v ní hrklo a dech se jí zrychlil. Je tady.
Postavila se a bleskově se rozběhla.