Milenec lady Temari - Tajemství, část 3.

Genma a Chiaki se od sebe odtrhli, i když nechtěli.
„No víš…“ začala Chiaki, ale nějak se jí nedostávalo tolik potřebných slov, jakoby kdyby ji Genmovi polibky zbavily logického myšlení.
„Co vím?“ chtěl vědět dotyčný.
„Nechte ji na pokoji, je to moje vina,“ ozval se Genma, který se Chiaki zastal.
„Co je vám potom? Na svou sestru si můžu řvát jak chci!“ obořil se Matsuo.
„Sestry? Chiaki je vaše sestra?“ divil se Genma.
„Ano, ona vám to neřekla?“ Matsuo se rozřechtal na celé kolo.
„Co je tady směšné?“ Genma se snažil zachovat klid.
„Jenom že si z vás moje sestra jenom střílí, ona totiž není taková jak se zdá, že? Pověz tady svému novému milenci své temné tajemství,“ Matsuo se choval jak blázen, ale měl pravdu, že je jeho sestra má určité tajemství, které ví jenom její dva sourozenci.
„Cože?“ Genma teď nechápal co to tady Matsuo žvaní.
„Matsuo má pravdu, je jedna věc, kterou ví jen můj bratr a má sestra. Před dvěma roky jsem přišla do jiného stavu a mám rok a půl starého syna.“ Chiaki se přiznala, i když neměla ve zvyku se zpovídat naprosto neznámému člověku, ale něco na něm bylo, co ji nutilo říkat pravdu.
„Ale mě to vůbec nevadí, že máš dítě s jiným,“ řekl bezstarostně Genma, ale něco v jeho nitru se zlomilo.
Tímto prohlášením ztratil Matsuo řeč, protože si myslel, že se tak zbaví nežádoucí osoby, která by mohla zhatit celý plán.
„Nevadí ti to?“ ujišťovala se Chiaki.
„Vůbec, protože já děti zbožňuji a už se těším, až poznám tvého syna.“ Genma to myslel vážně a mluvil pravdu.
„Tak to jsi mě tím překvapil a nevím co na to říct.“

Miharu se nechtěla loučit, ale musela jinak by sestra pojala podezření a to Miharu nemohla potřebovat.
„Miluji tě,“ řekla Miharu než se rozloučila se svou láskou.
„Já tebe taky a nezapomeň na náš plán,“ řekl Raidou.
„Neboj, nezapomenu a kdy se opět uvidíme?“ chtěla vědět Miharu.
„Asi za tři dny ve stejnou hodinu a stejné místo, kdyby se něco stalo, tak každý dá vědět naším způsobem,“ vysvětlil Raidou.
„Tak dobře, ale i ty tři dny mi přijdou jako věčnost,“ stěžovala si Miharu.
„Mě také, ale nedá se s tím nic dělat.“
„Máš pravdu, Rai.“

Temari si pořád kladla tu samou otázku, jak to vše dopadne. To ovšem netušila, že se brzy bude zabývat úplně jiným věcem než jenom touto teď pro ni důležitou otázkou.
„Ach jo,“ vzdychla Temari, když kolem ní prošel jakýsi mladík.
„Je vám něco?“ zeptal se procházející.
„Ne nic, jen se mi stýská po domově,“ Temari teď malinko zalhala, ale on to vůbec nemusí vědět.
„Souka, tak to potom ano a smím se zeptat na vaše ctěné jméno?“ zajímal se mladík.
„No stejně vám nic neřekne, ale budiž jsem Temari a vaše jméno?“
„Máte pravdu neřekne, ale já jsem Rokushi Matsuo.“ Temari v hlavě zablikalo červené světlo, ale nějak nedokázala to jméno nikam zařadit.
„Neviděli jsme se už?“ ptal se Matsuo.
„Nevím, ale nepomohl jste mě a mému bratru najít kancelář mizukage-sama?“
„Souka, už si vzpomínám, a váš bratr byl menší a má červené vlasy?“ uhodl zcela správně.
„Máte dobrou paměť.“ Pochválila ho Temari.
„Arigatou.“
„Nechcete zajít na skleničku?“